PROTESTY žen ve Švýcarsku z pátečního odpoledne 14. června 2019 vysílají signály také do Berlína nebo do Paříže: kdo nesplní sliby ohledně rovnoprávnosti pohlaví, stane se nedůvěryhodným.
Nedávno se ve Švýcarsku podařilo něco velkolepého. Do ulic vyšly statisíce žen a požadovaly rovnoprávnost pohlaví. Když mladé ženy uprostřed Spolkového náměstí v Bernu ve vším klidu píší na obrovském plakátě slovo „vagína“, když pyšně drží ve výšce jako symbol svého protestu fialovou dělohu, když se hlasitě zlobí ohledně vysokého zdanění tamponů, dostává se opět do popředí otázka ženskosti a nejen to. Také fakt, že feminizmus se aktivizuje a ženy jeho prostřednictvím sebevědomě bojují za svá práva.
Není to banální. Diskriminace žen se nezakládá v posledku na tom, že lidé, dívky i chlapci, vyrůstají od malička stále ještě často s poselstvím, že „ženské“ je méně hodnotné než „mužské“. Když nyní mladé Švýcarky s tímto obzvláštním protestem startují do života dospělých, možná se to rychleji změní.
„Žena a muž jsou rovnoprávní.“ Tak to stojí od 14. června 1981 ve švýcarské ústavě. V roce 2019 to však v praxi znamená, že muži vydělávají o pětinu více než ženy. Proto také odpoledne 14. června zastavily statisíce Švýcarek práci.
Protest žen poukázal na potřebu změn ve Švýcarsku. Švýcarky mohou jen těžko spojit povolání s rodinou, neexistuje žádná zákonná rodičovská jako v Německu, jen 14 týdnů mateřská dovolená – plus jeden den pro otce. Veřejné prostředky se na nákladech na jesle, mateřské školky či pečovatelské služby podílejí jen velmi málo, míst je nedostatek a jsou drahá. Hodnocení nejbohatších států v kontextu „přátelské rodiny“, zpracované agencí OSN UNICEF, odkazuje ŠVýCARSKO na poslední místo. V politických institucích země jsou ženy jednoznačně nedostatečně zastoupeny. Podíl žen ve vedoucích pozicích ve velkých švýcarských podnikatelských subjektech netvoří ani 10 %.
Boj za rovnoprávnost pohlaví je úkolem století
Nicméně, i když v podstatě ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi Švýcarsko zaostává, sotva se nějaká země může pyšnit úspěchy, když jde o PRáVA žEN. Boj za rovnoprávnost je úkolem století a zatím není vyhrán ani třeba v Německu, Francii či ve Švédsku. Několik příkladů: v Německu je rovnost platů jen o 21 % vyšší než ve Švýcarsku. 100 let po zavedení volebního práva pro ženy tvoří kolem 70 % spolkových poslanců muži. 67 % top manažerských pozicí v podnikatelských subjektech je obsazeno muži. A nedávno byly dvě gynekoložky odsouzeny za to, že na svých internetových stránkách informovaly, jak lze provést přerušení těhotenství.
Ve Francii je sice infrastruktura péče o děti sice dobrá a podíl žen v parlamentu vysoký, avšak mnoho Francouzek si stěžuje na trvalé vyčerpání. Důvod: kromě svého plnohodnotného povolání přebírají na sebe 70 % domácí práce a 65 % výchovy dětí. V Itálii je míra zaměstnání žen tak nízká jako nikde v Evropě, mnohé proto sklouzávají ve stáří do chudoby. Poláci debatují o zostření již tak přísného zákona o přerušení těhotenství. A ve Švédsku, vzoru v otázkách rovnoprávnosti, informují ženy o sexuálních útocích stejně tak, jako jejich soukmenovkyně všude na celém světě.
Když se toto všechno nepodaří výrazně změnit těmto bohatým, demokratickým státům, kdo to má pak udělat? V méně rozvinutých částech světa bojují lidé docela s jinými problémy, často chybí základní zákony na ochranu žen. V Evropě nebo Severní Americe mají státy naproti tomu prostředky, které potřebují, aby byly jejich společnosti utvářeny spravedlivě: vládnou penězi, funkčními institucemi a bedlivou občanskou společností, která se může svobodně vyjadřovat, aniž by ji to nějak postihovalo. Přesto se na mnoha místech neděje nic, nebo pokud ano, tak velmi pomalu. Je zahanbující, že rovnost pohlaví zůstává v oblasti letitých slibů.
Ten, kdo své sliby dlouhodobě neplní, stává se nedůvěryhodným. To zjišťují elity v politice, hospodářství a společnosti, třeba na téma klimatu, a snad se to konečně dozví také od žen. Ten, kdo ten pátek 14. června 2019 přihlížel mladým feministkám (a také jejich mužskému doprovodu), získal představu o netrpělivosti, která v této mladé generaci vládne. Stávka žen by mohla tuto netrpělivost ještě povzbudit. Nevypadá to, že by toto hnutí rychle ochablo.
Tendence ke stávce žen s cílem dosažení zhodnocení všeho toho, co je považováno za ryze „ženské“, tzv. ženská povolání, péče o rodinu, ale i za změnu egoistických postojů mužů, za jejich podíl na každodenních činnostech a ohleduplnost vůči ženám, se projevují i v jiných řadě dalších zemí. Vyspělé země by pak mohly jít příkladem tzv. rozvojovému světu a pomoci ženám i tam k dosažení všem jejich práv.
Epilog
Stejně, jako protestují ženy ve Švýcarsku, čeká tento boj i ženy v bývalých státech východního bloku včetně České republiky. I u nás jsou ženy diskriminovány, zažívají mobbing, sexuální obtěžování, domácí násilí a v podstatě i pohrdání ze strany značné části maskulinní české společnosti, která svým patriarchálním myšlením negativně ovlivňuje její chování včetně těch, kdo se rádi prezentují jako politická elita. I v naší společnosti potřebujeme větší zastoupení žen, neboť když pohlédneme na současnou politickou špičku v podání prezidenta Zemana, předsedy vlády Babiše, předsedy Senátu Kubery anebo předsedy Poslanecké sněmovny Vondráčka, nemluvě o řadě dalších napříč politickým spektrem, s jejich fyziognomií, verbálním projevem a absencí noblesy a rytířství, je to velmi smutný pohled. Jsem přesvědčen, že 21. století bude stoletím žen nejen ve světě, ale i v České republice. Musí se v souladu se starým čínským příslovím „bouřiti se je správné“ začít brát hlasitěji o svá práva, a k tomu jim musí být nápomocni muži, kteří ctí krásu ženy, její úlohu manželky a matky, která je pro pozitivní vývoj světa klíčová. K tomu však ženy potřebují svobodu. Ne emancipaci, ale skutečnou svobodu rozhodovat o svém životě bez tlaků ze strany společnosti a práva zakotvená v zákonech.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.