Nejprve společnost, pak stát – využít svobodu znamená pro Ralfa Dahrendorfa vytvořit lepší životní šance.
Konflikty jsou motorem sociálního rozvoje. Společnosti jsou ztuhlé, když se neřeší rozdílnosti. Nikdo to nehájil tak vehementně jako německý sociolog Ralf Dahrendorf. Deset let po jeho smrti jsou jeho analýzy stejně aktuální jako v době, kdy je zpracoval.
Ralf Dahrendorf, německý sociolog a filozof, zemřel před deseti lety 17. června 2009. Jeho životními tématy byly rozpolcenosti moderních společností, jejich rizika a šance, jejich výzvy a síla jednotlivců na základě těchto společností. Konflikt a změna jsou klíčové pojmy, díky nimž mohou jeho sociologické analýzy sloužit rovněž jako jeho politický program. Sice již před Dahrendorfem patřily tyto dva pojmy k jádru sociologické analýzy, jemu však jde o interakci mezi oběma.
Již ve své knize „Sociální třídy a třídní konflikt v industriální společnosti“ z roku 1957 chtěl tehdy jako 28letý ukázat, že sociální struktury se samy ze sebe aktivují. Konflikt je dle Dahrendorfa motorem společenského vývoje, bez konfliktu ztuhne společnost v dogmatismus a autoritářství. Přesto není společenská změna quasi přirozenou silou, jejíž směr je veden skrytou rukou. Dahrendorf obhajoval rozhodně kontrolovanou, řízenou změnu s cílem rozšíření životních šancí. Konflikty musí být usměrňovány, a sice institucemi, které nabízí protikladným skupinám přátelské-závazné formy projevu, a tím vývoj a uzákonění pravidel k vyřešení konfliktů, kterých se konfliktní strany mohou držet, aniž by jedna z nich byla zvýhodněna nebo poškozena. Konflikt, který se neregulovaně rozšiřuje, vyústí buď v občanskou válku, nebo vede k despotismu, jako způsobu překonání občanské války. V obou případech jsou následkem ztráty svobody a vytváření individuálních alternativ.
Národní stát a jednota Evropy
Dahrendorfem většinou obdivovanou formou je proto vytvoření právního státu, jehož instituce zajišťují svobodu přes mechanismy regulace konfliktů. Právní stát u toho potřebuje národní stát, a to jako ulitu práva. Nicméně němečtí intelektuálové nemohli myšlenku národního státu akceptovat, protože jsou fixováni na mylnou cestu německého národního státu, a na národní stát pohlížejí jako na chybnou konstrukci, která je dnes překonaná.
Ale není nadnárodní touha také útěk z historické neurózy? Co Němcům tak často chybělo a co následně promeškali, konstatoval Dahrendorf, je okolnost, že u národního státu jde o vládu práva. K jeho obhajobě ohledně národního státu patří ovšem jako dodatek přetvoření jednoty Evropy v evropské instituce. Zatímco Evropa opečovávala své jiné romantické projekce překonaného národního státu, spoluutvářel Dahrendorf tuto Evropu jako komisař Evropského společenství a kritizoval současně evropské instituce a ty „profesionální Evropany“, kteří v ní rejdili.
Moderní společnosti nejsou proti zkamenění a „zesloupovatění“ (pojem, který převzal Dahrendorf z nizozemské filozofie) imunní. Zbytnění moderního sociálního státu ústí ve stát byrokratický, který demokracii dusí, a proto ji znovu a znovu trhá. Jiné ohrožení moderny leží v totalitarismu, který jako byrokratický stát vede ke stagnaci konfliktů a k omezení životních šancí a prostorů svobody.
Obrana proti moderně
Pro Dahrendorfa je důležité, že se poznání a kritika nedají oddělit. Tvrdí, že poznání je vždy kritika: „Aplikace sociologie znamená vždy aplikaci pochybnosti.“ Dahrendorfův neiluzionistický agnosticizmus odmítá každé obsahové zhodnocení se zřetelem na zájmy, které způsobují konflikty v občanské společnosti, protože pro něho nejsou žádná definitivní – vědecká, etická nebo jinak odůvodněná – kriteria k obsahovému rozhodnutí konfliktů. Jak ekonomická, tak politická rozhodnutí musí vždy podléhat revizi.
Jako pro mnoho intelektuálů nebyl ani pro Dahrendorfa život v Německu jednoduchý. Rovina, na které Dahrendorf poukazoval na německé nedostatky, narážela v zemi na ideologickou, s tudíž intelektuálně zpožděnou obranu. Jemu šlo o prolomení zkostnatělé spolkově-republikánské společnosti a její modernizaci. Společenské konflikty považuje za garanta obnovy a motor pokroku. Přesto jej jeho pozorování nenalaďovala optimisticky. Dospěl totiž k závěru, že spíše než k etablování ústavní svobody bude čím dál více docházet k modernímu autoritářství.
V Německu existuje „syndrom nezměněně zpátečnické modernity živoucí“. Znamená to, že vezmeme-li jako kritéria industrializaci, demokratizaci a byrokratizaci, neodlišuje se modernita Německa od konce 19. století od Anglie a Spojených států. Ve srovnání s oběma anglosaskými národy se však odlišuje světový názor Němců: tam pokrokový optimismus, zde úzkostlivá obrana proti moderně. Byla to především protizápadní německá ideologie, která vedla později k dojmu, že Německo bylo na začátku 20. století méně moderní než ty velké západní země.
Stát z milosti společnosti
Když Dahrendorf kritizoval Spolkovou republiku a její deficit modernity, srovnával ji právě se Spojenými státy. Ve své studii „Využité osvícenství – společnost a sociologie v Americe“ se přiznal k americké verzi osvícenství: „Když osvícenství zdůvodňuje svéprávnost člověka, může platit jen americká koncepce osvícenství, zatímco odcizené uctívání nástroje rozumu znamená první krok k totalitární demokracii.“
Důležitá pro Dahrendorfa, jehož radikálně liberální angažování se nespokojilo pouhou analýzou, je následující věta: „Racionalita, jako americká národní ctnost, znamená, že svéprávný člověk bere svět jako reálný.“ Proč se ve Spojených státech prosadilo jiné pochopení osvícenství a občanské společnosti? „Tajemství Spojených států amerických spočívá v tom, že nejdříve tu byla občanská společnost a stát přišel teprve později, tak říkajíc z milosti občanské společnosti.“ Pro Dahrendorfa to znamená to, že občanská společnost musí být nezávislá od státu, přičemž situace v Německu je radikálně odlišná. Nebyl to však již před padesáti lety příliš zjednodušený obraz Spojených států? Dahrendorf ze své vlastní směsi analýzy, politického programování a radikálně liberálního angažování udělal svým životním tématem pojetí svobody, která se rozvine v občanskou společnost.
Nikdo nepřispěl k teoretickému vývoji liberalismu tak výrazně jako Dahrendorf svým požadavkem na spojení sociologické a liberální fantazie.
Co vyplývá ze slov Ralfa Dahrendorfa k dnešní době?
Dahrendorf jakoby předznamenal události, které prožívá nejen Česká republika, ale i členské země EU, které patřily do sféry bývalého SSSR. Nestaly se liberálními, ale neliberálními demokraciemi, jak to nejvíce názorně demonstrují současné vlády Polska, Maďarska, České republiky a možná o něco méně Slovenska. Je to především absence „ústavního liberalismu“, který je vlastní např. Spojeným státům a tzv. západním zemím. Jak Dahrendorf velmi správně píše, nejprve občanská společnost a potom stát, který vznikne z milosti občanské společnosti. Na prvním místě musí být občan, jeho nezadatelná práva, svoboda a zodpovědnost. Uvedené státy se po 1. světové válce etablovaly jako „národní státy“. Dnes v EU umanutě prosazují „národní zájmy“ a doposud nepraktikují „ústavní liberalismus“, tedy politický řád, k jehož podstatným rysům patří jako základní předpoklad nejen svobodné a řádné volby, ale také vláda práva, oddělení jednotlivých mocí – zákonodárné, výkonné a soudní, ochrana základních svobod projevu, shromažďování vlastnictví a vyznání, svobodná nezávislá média. Význam svoboda znamená i pro dnešní svět především svobodu jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu. Právě u zmiňovaných neliberálních demokracií jsme svědkem plíživého, ale evidentního ovlivňování občana státem.
V Polsku si konzervativní strana Právo a spravedlnost evidentně chce podrobit soudní moc a prosazuje tzv. konzervativní myšlenky ovlivněné katolictvím – rodina, stát, víra – a brojí proti liberalismu. Stejné pojetí uplatňuje také Orbánova vláda v Maďarsku a mimo to ovládá 80 % médií. V České republice je předseda vlády, oligarcha a velkokapitalista Andrej Babiš, ve střetu zájmů, evidentně chce ovládat zemi ekonomicky i politicky, vlastní sdělovací prostředky, jako jsou deníky Lidové noviny a Mladá fronta Dnes a rádio Impuls, a v podstatě se s velkou pomocí prezidenta Miloše Zemana, stejně neliberálního „demokrata“, vehementně snaží ovlivňovat soudní i zákonodárnou moc. Slovo svoboda, svobodný a zodpovědný člověk se ze slovníků politiků a médií zemí V4, těchto neustále nespokojených členů EU, viditelně vytrácí. Stát zde, místo aby co nejvíce pravomocí delegoval na občana, obce a regiony, centralizuje moc. Snaha o vytvoření občanské společnosti, jako v případě českých Milion chvilek pro demokracii, je zpochybňována a odsuzována.
Absence „ústavního liberalismu“ v zemích bývalého východního bloku je evidentně jednou z příčin i současné krize EU. Země Západu dodnes plně nechápou, že státy na východ od Rýna (a patřilo k nim i Německo) včetně Ruska a balkánských států, které prožily absolutizmus, nevznikly na smluvním, politickém základě mezi svobodným a zodpovědným občanem a vládnoucí mocí, ale na základě organickém – na národě, mase jako největší přírodní síle, rase, půdě a jazyku. Jednotlivec byl jen součástí masy. Proto tyto země snadněji podlehly totalitním ideologiím. Varující však je, že díky autoritářským sklonům vládců říší, jako je Rusko anebo Čína, se v současné době stává moderním tzv. „neliberální kapitalismus“ pod vládou jedné strany, která chce, aby lidé bohatli, ale nepletli se do politiky, a potlačují jakýkoli pokus o vytvoření prostoru pro svobodu, podnikavost a kreativitu občanů, lidská práva a liberální demokracii. Tento sklon mají současné vlády v Polsku, Maďarsku a České republice.
Je tohle to, co chceme?
Richard Pipes, bývalý profesor na Harvardu a poradce prezidenta Reagana, si ve své knize „Svoboda a vlastnictví“ vypůjčil slova Alexise de Tocqueville z díla Demokracie v Americe:
„Když tedy svrchovaná moc vzala do svých silných rukou postupně všechny jednotlivce a uhnětla je podle své libosti, rozpřahuje svou náruč na celou společnost. Zatahuje nad ní síť drobných, složitých, pedantických a univerzálních pravidel, z níž by nemohli uniknout ani nejoriginálnější duchové a nejstatečnější duše a předstihnut tak dav. Neláme ničí vůli, nýbrž jí oslabuje, ohýbá a usměrňuje. Zřídka k nějaké činnosti nutí, naopak brání lidem jednat. Nic neničí, brání jen vzniku čehokoli.
„Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda.“ Je tohle skutečně to, co chceme?
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.