Katyň
V sobotu 31. srpna uvedla ČT 2 u příležitosti začátku 2. světové války 1. září 1939 film Katyň režiséra Andrzeje Wajdy. Ve zmíněný den napadlo v rámci Paktu Molotov-Ribbentrop nacistické Německo Polsko ze západu a sovětský bolševismus z východu. V polovině září si pak podali ruce nacističtí i bolševičtí důstojníci. Polsko je neoddiskutovatelným příkladem toho, že jak nacizmus, tak komunizmus byly zločinné ideologie. Sověti, jak ukazuje film a především potvrzuje historie, zatkli a zavraždili kolem 22 000 (údajně 21 800) polských důstojníků a důstojníků v záloze, což byla v podstatě polská elita, profesoři, doktoři, inženýři. Byli zavražděni bestiálním způsobem střelou zezadu ranou do týla a zahrabáni v několika masových hrobech. Když byly v roce 1943 tyto hroby odkryty za účasti mezinárodní komise, v níž byl i pozdější československý prezident Gustáv Husák, tehdejší SSSR svedl tento zločin na Němce. Tak, jako to bylo carské i následně bolševické věrchušce vlastní, neboť lež ji provází historicky. Na druhé straně nacisté zavřeli vysoké školy a, jak uvádí film, odvezli hromadně profesory krakovské univerzitě do koncentračních táborů. Wajdův film je mementem, co je válka a co dělá moc. Byť se v podstatě vědělo, že šlo o sovětský zločin, po válce byla celá polská veřejnost masírovaná, že tento zločin provedli nacisti. Až za Michaila Gorbačova Sovětský svaz přiznal, že to byl zločin sovětských bolševiků v čele se Stalinem.
Co si vzít z tohoto filmu?
Polsko je nezapomenutelným důkazem, že bolševizmus a nacizmus jsou jen dvě větve vyrostlé ze společného stromu nacionalizmu, jedná rudá, druhá hnědá. A je to opět nacionalizmus, který rozkládá v podstatě nyní celou Evropu a kupodivu se velmi rozšiřuje v zemích, které prožily nadvládu, jak pod tou hnědou tak pod tou rudou větví. Včetně České republiky.
Poláci, jak jim je to vlastní, mají svojí víru a hrdost. Pochopil jsem to během své červencové návštěvy Wroclawi, proč stále nedůvěřují nejen Němcům, ale především Rusům, a proč chtějí mít na svém území rozmístěny jednotky USA. V knize „Vixi – paměti nezařaditelného“ autor Richard Pipes, původem polský Žid a také bývalý poradce Ronalda Reagana uvádí, že po vpádu Němců, kterým se Poláci postavili, byť beznadějně, a zaplatili za to rozbombardováním Varšavy, utrpěl wehrmacht ztráty takového rozsahu, že předčily i ztráty během bitvy o Stalingrad a obléhání Leningradu. 91.000 mrtvých a 63.000 zraněných.
Bez ohledu na to, že v současné době vládne v Polsku konzervativní strana Právo a spravedlnost, jejímž největším „guru“ je ultrakonzervativní Jaroslav Kaczynski, je pro mne Polsko národ, který má mojí hlubokou úctu a obdiv. A mimo bratrů Slováků má k nám nejblíže. I když ví, že jsme bez boje podlehli nacistům a po konci 2. světové války se sklonili před sovětskými bolševiky, kdy 70-80 % československého národa chtělo jít na východ, stejně tak po srpnu 1968, kdy nás Varšavská smlouva pod velením Sovětského svazu věrolomně napadla. Přesto k nám mají Poláci kladný vztah.
A jak to bylo s námi?
Mobilizace, vyhlášená jako reakce na Mnichovskou dohodu, byla odvolána a 15. března 1939 nás po zabrání Sudet obsadil Hitler. Generál František Moravec, bývalý šéf československé zpravodajské služby, ve svých vzpomínkách k tomu uvádí:
„Kdyby se Československo v roce 1939, místo aby se podrobilo mnichovskému diktátu, bylo postavilo na odpor (což Poláci udělali), jak jsem přesvědčen, že udělat mělo, bylo by utrpělo mnohem větší ztráty, než po atentátu na Heydricha, ale bylo by si vysloužilo lepší místo v historii. Operace Heydrich by v tom případě byla zbytečná.“ „Kdyby“ však neexistuje…
Jak píše ve své knize „Tschechien – Ein Länderporträt“ (Česko – portrét země) dlouholetý korespondent Die Welt a nyní Sächsische Zeitung v Praze Hans Jörg Schmidt:
„Již dva týdny po Mnichovské konferenci vydaly spolky lékařů, právníků, advokátů, notářů a inženýrů v Praze memorandum, v kterém zcela požadovaly vyloučení Židů. Od 13. ledna, tedy dva měsíce před Hitlerovým vpádem, platil již zákaz povolání pro židovské advokáty. České národní spolky požadovaly vysídlení všech Židů z ČSR, kteří žili na jejím území od roku 1914. Vyzývalo se k bojkotu židovských obchodů a firem. V Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši došlo k pokusům vyhodit do povětří židovské synagogy (jak podobné pogromu v roce 1897). Židovští uprchlíci z Německa byli (jako ze Sovětského svazu) odváženi zpět do hitlerovské říše, nevědouce co je tam čeká“. 90.000 tisíc Čechů se hlásilo na práci do Říše.
„Dodnes je také nejasné, proč československé vedení, které znalo již čtyři dny předtím termín vpádu Hitlera, neudělalo nepoužitelnými náboje, zbraně, děla nebo letadla, nýbrž všechno důkladně vyčištěné předalo Němcům, včetně nových prototypů a příslušné dokumentace. Jak napsala Mladá fronta Dnes, „to je doba, o které se v dnešním Česku raději mlčí.“
Protože v České republice je stále parlamentní stranou strana s názvem „komunistická“ a bývalí komunisté jsou rozlezlí napříč politickým, podnikatelským a společenským spektrem, a to v čele s předsedou vlády Andrejem Babišem, je snaha totalitní minulost vytěsnit, a jako odplatu typu „oko za oko, zub za zub“ uznávat kolektivní vinu, že Sudetští Němci si vyhnání zasloužili.
Opakem pýchy je pokora
Společnost měla, a podle mého názoru má i nadále, politickou, morální a metafyzickou vinu. Když to vztáhnu nejen na období komunistické totality, ale i na to, jak se na události v roce 1938 dívá generál Moravec, na to, jak od května 1945 do listopadu 1989 český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže tyto události výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnost agresora, způsobily nesmírný pocit viny, který byl však výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Činy během tohoto období jsou omlouvány historickými skutečnostmi a zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami. Je nesmírné obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci. Jedno má však většina úvah o minulosti společné. Jen mizivá hrstka Čechů, disponující ctností, obyčejnou lidskou pokorou, je ochotna připustit si vlastní míru odpovědnosti na ostudných historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu, ležící v emoční, nikoli racionální rovině, nese.
Nejsme pupkem světa a musíme hledět nejméně za tři kopce dál. To, že jsme mohli určité historické okamžiky řešit jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Měli bychom si tyto situace připustit a vnitřně se i za ně zastydět. To nás neoslabí, naopak. Teprve pak budeme schopni přijímat odpovědná rozhodnutí týkající se naší budoucnost! Přiznání viny nebo spoluviny, člověka osvobozuje.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.