Už několik let si pronajímáme byt v domě v jedné londýnské rezidenční čtvrti. Maďarský majitel zdědil před několika lety dům po své tetě a předělal ho na čtyři byty. Máme úžasně velkou zahradu a tento byt jsme si vybrali pro božské ticho, kterým je obklopen. Tehdy to bylo jedno z našich hlavních kritérií. Ivan v té době pracoval v BBC a občas sloužil i noční směny, potřeboval se pak přes den pořádně vyspat. Naše oáza klidu je kousek od centra, vlastně takový malý zázrak v osmimilionovém velkoměstě.
Tento dům má ale i své nevýhody, nebyl postaven tak, aby v něm mohla žit víc než jedna rodina. Stropy a zdi nejsou izolované proti hluku.
Yvonne
Naštěstí se sousedy vycházíme výborně. Nad námi žije Simon, zpěvák Královské opery, který se občas vytratí na turné nebo za svým přítelem. Když je doma, tak nám občas zpívá své árie, ale jinak jeho přítomnost nevnímáme. V přízemí jsou dva byty. V jednom je nenápadný mladý pár z Irska. Oba dva jsou učitelé a když jsou doma, zazní tóny piana. V tom druhém, přízemním bytě, žije milá dáma pocházející z Jižní Afriky. YVONNE je právnička. Milá dáma, která žije sama.
Jenže i idylické soužití se slušnými lidmi, může mít někdy své trhliny. Yvonne měla špatné období, musela na operaci, měla deprese, bolela ji hlava… A začala být citlivá i na tzv. upadnutí špendlíku na podlahu. Teda přesněji, začala nás bombardovat telefonáty při jakémkoliv našem hlučnějším pohybu. Jeden den jsme měli návštěvu, se kterou jsme si jen povídali. Najednou se ozval telefon: “Nemohli byste jít s návštěvou do jiného pokoje, bolí mě hlava a váš obyvák je nad mojí ložnicí.” Omluvili jsme se za hlučnější konverzaci a návštěvu požádali, jestli bychom se nemohli bavit tišeji s vysvětlením, že se naše sousedka necítí dobře.
Jiný den ráno, si Ivan uvařil čaj, vzal si ho k pracovnímu stolu a upadl mu na zem. Zazvonil telefon: “To mi děláte naschvál? Takový rámus po ránu?” Ivan se jí omluvil a vysvětlil, že ten pád hrnku s čajem byla opravdu jen nehoda. Už jsme doma málem začali chodit po špičkách, šeptat a při každém úkonu, který by mohl být hlučnější, jsme měli doma poradu, jak ten případný hluk tlumit.
Po pár dnech jsme pozvali na návštěvu Ivanova spolužáka z gymnázia, který shodou okolností pracuje a žije v Londýně. Většinou vaříme nenáročná jídla a hodně ryby. Ale když má přijít návštěva z Čech, oprášíme českou kuchařku a já v kuchyni tančím celý den. Peče se štrúdl, podle receptu od Ivanovi babičky. Vaří se polévka. Občas přijde na řadu alchymie při výrobě domácích knedlíků. Jestli jste někdy zkoušeli vařit knedlíky mimo Českou republiku, chápete jistě, o čem mluvím. Například koupě hrubé mouky v Londýně se může proměnit v dobrodružné hledání pokladu.
Palička
Ten den jsme se rozhodli pohostit našeho hosta španělským ptáčkem. Nákup proběhl bez komplikací, ale přišel zádrhel. Jak to MASO naklepeme? Kuchyně je hned vedle obýváku. Tak tedy zavřeme dveře. Prkénko jsme tedy podložili několika ručníky. Mrkli jsme se na hodiny. Jedenáct dopoledne, to by už Yvonne mohla být vzhůru. Tak jdeme na to. Pět kousků masa bude naklepáno za chvilku. Operace zahájena, naklepu první maso, klid, druhé maso, klid. U třetího masa zazvoní můj mobil. Yvonne! Ignoruji to. U čtvrtého kousku, zvoní pevná linka, ignoruji. U pátého a posledního masa, slyším bouchání na dveře. Tuším, kdo to je. Zřejmě ve mě to klepání do masa vyvolalo trochu agrese spojené s frustrací z celé přípravy, vyběhla jsem ke dveřím. Otevřela jsem je. V jedné ruce stále krvavé hovězí, v druhé dřevěnou paličku a než se Yvonne nadechla, aby si postěžovala, spustila jsem se zvýšeným hlasem: “Yvonne, už toho mám dost, nutíme svou návštěvu šeptat, po bytu chodíme po špičkách a ani mě nenecháš naklepat pět kousků masa k obědu?”
Yvonne vyvalila oči, a se zatajeným dechem začala couvat zpátky na schody. Chudák si neuvědomila, že dál je schodiště a cestou dolů do přízemí se už od kutálela. Byla jsem spokojená, že jsem jí to tak rychle vysvětlila a zavřela za ní dveře. Pokračovala jsem v operaci přípravy oběda. A po minutě mi to došlo. Co když se jí při tom pádu něco stalo?
Potichu jsem sešla dolů, zaťukala na dveře Yvonnina bytu. Ona otevřela a já se jí omluvila, že jsem na ni v afektu zvýšila hlas. Že chápeme, že se necítí dobře a nechceme ji ubližovat. Přidala jsem podrobné vysvětlení, jak doma všechno řešíme i s ohledem na to, abychom byli, co nejtišší. A ona mi na to potichu odpověděla: “Ale já vás mám všechny ráda.” “No my Tebe taky.” Objaly jsme se.
Od té doby nám Yvonne občas odpustí … upadnutí hrnku na podlahu, nebo když neúmyslně bouchneme dveřmi. A my se stále snažíme pohybovat potichu jako myšky.
Režisérka dětských animací, fotografka, ilustrátorka.