Přednedávnem se k nástupu pravicově-populistických hnutí a stran v Evropě vyjádřili SHIMON STEIN, od roku 2001 do roku 2007 bývalý izraelský velvyslanec v Německu, a MOSHE ZIMMERMANN, emeritní profesor na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě:
Pohled do historie říká: neomezená otevřenost a ochota k dialogu mohou demokratické společnosti těžce poškodit.
Volební úspěchy pravicově-populistických stran stále více rozdělují lidi ze středu společnosti, kteří se zříkají svého odmítání těchto stran a podporují tuto politiku. Morální zábrany klesají, v celoevropském měřítku se čtvrtina až třetina voličů rozhoduje pro tyto strany. Žádnou výjimkou dokonce není ani jejich podíl na vládě.
V Německu vyvstává po volebních úspěších Alternativy pro Německo (AFD) v roce 2019 zásadní otázka: Mohou být zástupci strany považováni za „normální“ a legitimní partnery ve sdělovacích prostředcích? A zdůvodnit to tím, že toto partnerství pomůže získat zpět voliče pro liberálně demokratický systém nebo předcházet jejich dalšímu vzestupu? Je vzestup AfD, kopírující celosvětový vzestup jiných populistických stran, tak dramatický kvůli nedostatečnému dialogu s nimi, nebo naopak, protože překážky již padly a připravenost k dialogu či dokonce ke spolupráci by se mohla rozšířit?
Pohled do historie, na dřívější zkušenosti, nám může s tímto problémem pomoci. Méně přesvědčený demokrat vždy upřednostňoval jednoduchou cestu ven: pokud je nemůžete porazit, spojte se s nimi, anebo aspoň tvořte s nimi koalice. K tomu již dochází na lokální úrovni v Německu. Před tím je však třeba varovat: v konečném důsledku nejde o zkrocení populistů, ale o korupci demokratů. A ne vždy přijde jako záchrana Ibiza (kauza rakouského místokancléře Stracheho, předsedy populistických Svobodných, která vyvrcholila pádem vlády).
Otevřenost může být slabým místem DEMOKRACIE
Většina demokratů by sice nechtěla jít až tak daleko, zastávají však názor, že musí populistům rozumět a tudíž s nimi má nebo smí diskutovat. Za dialog se přitom většinou přimlouvají skuteční liberální demokraté. Svobodu a výměnu názoru považují za garanta otevřené společnosti a jejího demokratického pořádku a naopak, bojkot některého segmentu společnosti za neliberální a nedemokratický, pokud tyto strany formálně postupují v rámci ústavy.
To však vyvolává zásadní otázku: nespustí připravenost k dialogu padací most, který antidemokratická vlna strhne? Nespočívá největší nebezpečí v tom, že antidemokratické a antiliberální strany a skupiny zneužijí tuto zranitelnost demokracie, její otevřenost? První vstup pravicové populistické strany do Bundestagu a podpora, kterou získala ze středu společnosti, znamenal, že demokratické založení Spolkové republiky čelí vážnější výzvě než dříve.
Nejlepším příkladem závažnosti takového nebezpečí byla Výmarská republika. Věta, kterou Joseph Goebbels napsal pět let před uchopením moci nacisty, visí jako Damoklův meč nad každou demokracií, která se chce nebo může bránit proti antidemokratickým tendencím:
„Jdeme do Říšského sněmu, abychom se „zásobili“ vlastními zbraněmi ze zbrojního arzenálu demokracie. Stali jsme se členy Říšského sněmu, abychom s jejich vlastní podporou paralyzovali výmarské smýšlení. Pokud je demokracie tak hloupá, dává nám za tuto službu bezplatnou jízdenku a diety, je to její věc. Nám je každý zákonný prostředek dost dobrý k tomu, abychom revolucionizovali současný stav. Přicházíme tak, jako když vlk vtrhne do stáda ovcí.“
Připravenost k dialogu používají populisté jako zbraň
To je právě potíž demokracie: aby byla obranyschopná, musí omezit svobody, které jako zbraně budou zneužity jejími nepřáteli. Připravenost k dialogu, k výměně názorů, používají populisté jako zbraň. Chtějí podkopat „systém“ a využívají dialog představitelů „systému“ k opětovnému přetváření smyslu základních pojmů demokracie. Předstírají „autentickou demokracii“, „autentický národ“, „autentickou lásku ke svobodě“ a vytvářejí tak novou interpretaci ústavy, základního zákona, slušnosti. Dialog se stává návnadou, výzvou k přehodnocení základních hodnot demokracie.
Nejen ve Výmarské republice, nejen v dnešní Evropě, ale také v zemi, utvářené na základě vzorové ústavy, ve Spojených státech amerických, je opět často „nadhazován“ paradoxně problém svobody. Ohrožuje neomezený výklad prvního nebo druhého článku ústavy demokracii? Jak odolné jsou vývěsní štíty demokracie – toto se lidé v Americe ptají již dávno, ne teprve od volby Trumpa prezidentem. Už Huey Long a Gorge Wallace byli nebezpeční populističtí vyzyvatelé demokratického amerického systému. A po zkušenosti s anglickým Borisem Johnsonem nebo francouzskou Marine Le Penovou, tedy po zkušenostech s útokem na základní pilíře osvícené demokracie, se musí strachovat o základní hodnoty demokracie také Evropané.
Když se historické vědomí otupí, představuje pro populistické nepřátele snadný přístup k arzenálu demokracie. Pokud člověk mluví ve jménu národa, v období historické ztráty paměti lze slogan „my jsme národ“ snadno interpretovat dle vlastního výkladu, přídavné jméno „národní“ lze použít eufemisticky. S pomocí prvků každodenního jazyka, jako je „domovina“, „demokracie“, „svoboda“, „odpor“ nebo „zákaz myšlení“, bude „šíp“ otočen proti všem těm, pro které tyto pojmy představují smysl tradice osvícenství.
Přivlastnění řeči a symbolů „systému“
Doba a lidské zapomínání stojí na straně populistických nepřátel demokracie. Vezměme německé národní barvy, symbol státu: před sto lety byl význam rozdílu mezi černo-bílo-červenou a černo-červeno- zlatou ještě všeobecně znám. Dnes nepřátelé demokracie již nepotřebují černo-bílo-červenou vlajku, natož ústavně zakázanou vlajku se svastikou, aby šířili ve společnosti svůj obraz světa. Postačuje černá, červeno-zlatá vlajka, pokud možno ve velkém počtu.
Pravicoví populisté si dokázali přivlastnit symbol antireakcionářského Německa pro sebe. Co bylo v roce opětného sloučení nebo během mistrovství světa v roce 2006 považováno za úspěch „ozdraveného“ německého národního cítění, změnilo se nyní v symbol obrazu „lidového nacionalizmu“. Obrovská černo-červená-zlatá vlajka na plotě ministerstva financí s nápisem „To je naše barva“ ukázala, že nebezpečí bylo rozpoznáno. Totéž platí o jazyce: před 80 lety se objevil zdánlivě neškodný termín „zdravé národní cítění“, aby podlomil původní soudnictví. Dnes stačí k dosažení stejného účinku použití fráze „zdravý lidský rozum“.
To je prostředek pro úspěch pravicových populistů – přivlastnění názoru, řeči, symbolů systému. Naivní občané, stejně jako tvůrci médií připravení na dialog, si nevšimnou, že se setkávají s novým vínem ve starých lahvích a že toto víno je jedovaté. Pouze s dobrou znalostí věci může člověk reagovat na výzvu a protiústavní záměr přehodnotit demokratické hodnoty. Abychom toho dosáhli, není dialog receptem na úspěch skutečných demokratů. Spíše naopak. Pokud se člověk v dialogu ocitne, postaví se na stejnou pozici jako soupeři z pravicového populistického bloku.
V každodenním jednání je otevřená výměna názorů nevyhnutelná
V této situaci není pro pravicového populistu složité vyjít ze situace jako vítěz. Dříve takové provokatéry nazývali jako neschopné zadostiučinění, přinejmenším jako nereprezentující většinu. A stále platí varování proti Goebbelsem používané taktice: pro boj s vlky nejsou benevolentní ovce tím správným bojovníkem. V tomto případě musí být základním pravidlem médium podvodného dialogu nebo aproximace sbližováním a dodržování strategie, že v rovině veřejných médií, v rovině praktikované politiky, je dialog s ideology a politiky pravicových populistů pro představitele demokracie nejen marný, nýbrž škodlivý. Odchylky však nelze vyloučit z taktických důvodů: je třeba rozlišovat mezi vůdci a věrnými. Na úrovni hospodské politiky nebo každodenního styku jsou dialog a otevřená výměna názoru nevyhnutelné.
Pozvat vlka na talkshow s ovcemi je chybné. Sdělovací prostředky obranyschopné demokracie musí být schopny šířit liberální poselství co nejméně nerušeně. Legitimní demokracie se musí profesionálně, nejen pomocí zákona, nýbrž také systematicky pomocí sociálních sítí hlásit ke slovu. Tam je mlčení vnitřní rezignací. Místo hledání dialogu se musí chopit iniciativy, zahájit vzdělávací proces a agitovat efektivně s nejmodernějšími reklamními prostředky.
Plíživě erodují demokratické obranné mechanizmy
Samozřejmě zde vyvstává otázka, jakou použít taktiku: tam, kde můžete vrazit klín mezi tvrdé jádro a jeho stoupence, tam a jen tam dává výměna názorů smysl. Při rozhovoru u hospodského stolu mlčení demokratů neprospívá. Často je však obtížné odpovědět na otázku, kdo patří do „jádra“ a kdo jen mezi stoupence.
My, Izraelci, máme s tímto problémem dostatek zkušeností. Odpůrci „systému“ již dávno našli účinné prostředky. Ze vzrušené debaty o pojmech demokracie, národ, sionismus a stát vyšli jako vítězové pravicoví populisté (a pravicoví fanatici), neboť dialog byl nevyhnutelný: základní pojmy zůstaly posvátné, ale byly naplněny novým obsahem – náboženství, etnocentrismus, xenofobie, rasismus. Tak ztratili představitelé původního establishmentu, „dobří duchové“, levice, nejen svou moc, ale také legitimitu. A to dokonce zpětně.
Demokratické obranné mechanismy plíživě erodovaly: otrávená atmosféra, která povzbudila před 25 lety odpůrce mírového procesu s Palestinci, měla extrémní následek – vraždu izraelského premiéra Rabina jediným pachatelem. Po atentátu v Halle němečtí politici správně upozorňují na souvislost mezi hrozící prodejností AfD a rozhodnutím „vlků-jedinců“ z „krajně pravého rohu“ likvidovat „nepřátele“ střelnou zbraní.
Evropou se opět táhne strašidlo nacionalizmu a populismu. Výjimkou není ani Česká republika. Když pomineme, že je zde stále levicově-populistická KSČM, která je pro demokracii stálým nebezpečím, tak Okamurovu SPD a nyní nově založené hnutí Trikolora Václava Klause ml. můžeme srovnávat se zmiňovanou německou AfD. Ani vládnoucí hnutí ANO není jistotou pro udržení křehké demokracie v této stále bloudící české kotlině. Poskytování mediálního prostoru, nebo dokonce zvaní k dialogu SPD a Trikolory s tzv.“demokratickými“ stranami je kontraproduktivní a v podstatě potvrzuje názor, který je uveden v titulu komentáře: proč může být dialog s nepřáteli demokracie nebezpečný. A česká společnost by měla zbystřit pozornost, neboť duo Václavů Klausů st. a ml. sympatizuje se zmiňovanou pravicově populistickou německou AfD!
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.