Pravicoví populisté a salafisté zabijí svobodu!
Přivádí děti střední třídy do „škol v ghettech“, organizuje „kamaráda“ pro každého žadatele o azyl ve Flandrech a v případě potřeby zabavuje příliš rychlá auta. BART SOMERS je v celé Evropě známý díky své politice „Zákon a pořádek“ a „Multikulti“. Jeho belgické město se 128 národnostmi s počtem obyvatel 90 000 bylo kdysi zanedbáno a postiženo kriminalitou. Dnes je Mechelen považován za vzor pro integraci. Tento úspěch přinesl Somersovi titul Nejlepší starosta na světě.
Mechelen se pyšní dvěma novými giganty. Jmenují se Noah a Amir. Giganti jsou ve Flandrech tradicí, jsou to velké postavy, které desetiletí reprezentují identitu belgického města. Amir je severoafričan, Noah černý Afričan. Tito dva rodinní příslušníci symbolizují novou identitu města. V Mechelenu mohou 3 % bytů v sociální výstavbě získat občané střední vrstvy, a to i přesto, že si hodně vydělávají. Nad rámec své práce tam osm hodin v týdnu vykonávají sociální práci. A doučují. V Mechelenu neexistuje marocká komunita. Jsou zde maročtí učitelé, maročtí policisté a maročtí kriminálnici. Tak to popisuje starosta města. Pro Barta Somerse je Mechelen město občanů, a ne komunit. Když Somers mluví o jeho úspěšné historii, tak to zní trochu jako v pohádce. A s happy endem.
Rakouský časopis Biber uveřejnil exkluzivní rozhovor se starostou, při kterém se ukázaly i jeho filozofické schopnosti. A snad někde mezitím leží jeho tajemství. Neboť 55letý Belgičan se stal slavný, protože vytáhl město Mechelen z bahna. V kdysi nejšpinavějším belgickém městě s vysokou mírou kriminality, se 128 národnostmi při 98.000 obyvatelích, kde každé druhé dítě pochází z rodiny imigrantů, a s „více muslimy než v celém Maďarsku,“ jak jej sám lakonicky charakterizoval, „vtrhl“ Somers před 18 lety s novým nasazením na radnici. Liberální politik sjednotil hned od začátku přísnou politiku práva a pořádku s absolutní vůlí vytvořit multikulturní společnost. A úspěch je velmi výrazný. Somers je dnes hrdý na to, že se ani jeden občan Mechelenu nepřidal k Islámskému státu, i když většina jeho evropských bojovníků pocházela z Belgie. Kromě toho se Mechelen stal magnetem pro mladé rodiny, a kdysi zanedbávané město zažívá dnes vzestup a otevřenost. Somers nadšeně popisuje, jak toho bylo dosaženo. „Jako první jsme obnovili sílu zákona. V opačném případě totiž platí zákon džungle a jako první trpí ti nejslabší.“ Přesto kromě represivní policejní činnosti investoval Somers hlavně do prevence, do chudších čtvrtí a do živoucí rozmanitosti, popřípadě sociálního promíšení. Jeden z jeho programů je zaměřen na přesvědčování rodičů střední třídy, aby své děti poslali do škol v ghettech. Na oplátku, protože málokdo chtěl dát své dítě k dispozici jako „sociální experiment“, slíbil investice do kvality vyučování. Přesvědčil celkem 183 rodin ze střední třídy. A naopak, umisťoval děti z chudých imigrantských rodin do elitních škol. Pro Somerse je segregace zárodkem všeho zla ve společnosti.
Jako nově jmenovaný ministr pro soužití a integraci nyní pracuje na státní úrovni. V listopadu 2019 vypracovala vlámská vláda zákon, který již nepodporuje organizace založené na etnicko-kulturním principu, aby dále nepodporovala segregaci. „Musíme použít vlámské peníze z daní tam, kde se setkávají lidé s různým zázemím a původem a vzájemně se podporují. To je moje filozofie,“ říká Somers, jehož cílem je vytvořit identitu rozmanitosti – nové „my.“
Z rozhovoru pro Biber:
Pane Somersi, v knize Spolu žít popisujete minulou integrační politiku jako ideologickou krátkozrakost. Levice by viděla migranty jako chudé, pravice jen jako nebezpečí, vy však od nich vyžadujete kreativní myšlení.
To je vlastně velmi jednoduché. Považujeme se navzájem za jednotlivce. Všichni jsme komplexní osobnosti s různými identitami. Já, například, jsem hrdý občan Mechelenu, hrdý Vlám, Belgičan a Evropan. Jsem také otec, politik, liberál, rád čtu a chodím na fotbal. Všechny tyto identity mne spojují s ostatními lidmi – a dělají ze mne to, co jsem. Tyto identity zároveň nejsou neměnné, naopak, jsou otevřené a mění se. Když budeme tímto způsobem posuzovat společnost a přeneseme to na městskou úroveň, pak máme všichni společnou identitu, totiž být občany, tvořit společnost. Pro mne je to velmi silný koncept. Neboť v tom momentě, když redukujeme lidi na to, že „je to Turek“, nebo naopak, „žádný správný Rakušan,“ a nevidíme nic jiného, v tomto momentě ztratíme to, co nás spojuje, spálíme mosty. Pravicový populisté nás často redukují na jednu identitu. Tím vytváří obraz těch jiných, jakýchsi „mimozemšťanů“, jako někoho zcela cizího, s nímž nemáme nic společného – vlastně opravdových mimozemšťanů.
V našem magazínu dennodenně vnímáme, jakou roli sehrává identita pro mladé lidi, děti či vnuky imigrantů. Na jedené straně se mají integrovat, na straně druhé to nestačí. Být imigrantem je často vede k návratu k vlastní národnosti. Nabízíte tedy jako identitu být občanem?
Ten, kdo se vyjadřuje negativně a shledává, že oni k naší společnosti nemohou patřit, se začíná sám vymezovat. Takoví lidé si vytváří svoje vlastní vězení. Pozoruhodným způsobem jsou to většinou ty osoby, které o tom stále mluví, že musí bránit naše západní hodnoty, ale přitom na ně v podstatě sami útočí, konkrétně na naši svobodu. Mnohotvárná společnost nemůže vzniknout bez společných hodnot. A sice ne ve formě tradic, ale na báze fundamentálních základních práv, které zajišťují svobodu každého z nás. Pro mne to proto nejsou západní, ale také universální hodnoty. Jako rovnost muže a ženy, jako svoboda názoru a náboženství. Nebo také, když mluvím o svobodě sexuální orientace, dávám každé osobě právo být tím, čím je.
Tradice tedy nejsou součástí těchto hodnot?
Pravicoví populisté říkají, že musí chránit naší západní civilizaci – náš životní styl. To je nebezpečné. V podstatě opakují to, co říkají salafisté. Ti tvrdí, že dobrý muslim je ten, který žije v roce 632, v roce, kdy zemřel Mohammed. A to proto, že pouze toto bylo období, kdy byla společnost čistá a správná. A že všechno, co přišlo potom a změnilo se, je rouhání. Tím zmrazují vývoj společnosti. My na Západě říkáme: Naše síla je svoboda! Ale svoboda znamená diskuzi, permanentní změnu a vývoj. Když nyní pravicoví populisté chtějí naší společnost, naše „západní hodnoty a tradice“ zmrazit, a tím mi mění a omezují moji svobodu a tradici, atakují šanci na novou a lepší společnost.
Vaše politické nasazení je velmi participativní. Požadujete aktivní účast občanů. Ale chtějí to vůbec?
Ne, máme zde dost lidí s imigračním původem i bez něho, kteří nechtějí být součástí společnosti a kteří se izolují. My nemůžeme nikoho nutit, aby se začlenil. Považuji to za špatné. Souvisí to totiž s postojem, a ne s původem. Často používám v proslovech slova J. F. Kennedyho: „Neptej se, co mají dělat ostatní, aby přivedli rozmanitost k úspěchu, nýbrž co pro to můžeš udělat ty.“ Samozřejmě můžeme donekonečna diskutovat o imigraci, jejích výhodách, jejích horních limitech a pravidlech, ale žijeme v globalizovaném světě. Moje děti ve dvaceti již nacestovaly více než já ve čtyřiceti. Migrace bude součástí naší reality. Můžeme dělat jen dvě věci: pohlížet na ni jako na špatnou, odmítat ji a vést smutný život. Nebo pracovat na ni, získávat z ní, dostat z ní to nejlepší. Pro mnohé to může znít jako provokace: Proč se jim musíme přizpůsobovat? Ale my se musíme přizpůsobovat nové situaci. Neboť když člověk začíná rozlišovat občany první a druhé kategorie, pak to fungovat nebude. Pak přijde pouze zklamání. A sice na obou stranách. Potřebujeme rovné podmínky pro všechny lidi, kteří se narodili v naší společnosti a vyrostli v ní.
Jak motivujete lidi k účasti? Například prostřednictvím „Kamarádského programu“ na národní úrovni? (Podle Somerse by legální přistěhovalci neměli v rámci integračního plánu absolvovat jen jazykové a hodnotové kurzy a co nejrychleji se začlenit do trhu práce, ale každý jednotlivec by měl mít také přiděleného vlámského „kamaráda,“ který by s ním trávil minimálně jednu hodinu týdně. Tento integrační program zaznamenal obrovský úspěch v Mechelenu a ministr ho nyní chce zavést v celých Flandrech.
Myslím, že přesvědčuji morální autoritou, úspěchem v praxi, důvěryhodností a schopností řešit problémy. A konečně, bezpečnost je velmi důležitá, stejně jako pěkný a čistý veřejný prostor – dokonce i v obtížných obytných oblastech. Žádné graffiti na zdech apod. To dává lidem jistotu a důvěru.
Nevyžaduje to také určitý trpělivý tlak? Když bydlím v bohaté, čisté čtvrti a vede se mi dobře, proč bych měl pak každý týden vykonávat sociální práci?
To je pravda, proto to vyžaduje lidi, kteří mají v naší společnosti určitou pověst a sílu, aby to zde zprostředkovali. Vysvětlují, že ostatní lidé bojují s překážkami v životě, které my nevidíme. Pro život těchto lidí je charakteristická empatie, a právě empatii musíte lidi učit! Chcete-li být skutečně inkluzívní, potřebujete takovou strategii.
Jakou odpovědnost mají v boji proti diskriminaci a rasismu hlavy států? Vidíte to jako svou roli starosty, když si uvědomujete, že zde rasismus existuje a každý den lidi zasahuje?
Přirozeně, je to velmi důležitá věc, o které mluvím, a sice velmi hlasitě. Musím ale také říci, že to můžeme zvládnout. Rasismus je v naší společnosti strukturální a člověk nesmí odvracet pohled. Příklad: Jeden mladý fotbalový klub se pokusil před pár lety vydělat peníze prostřednictvím automyčky na parkovišti supermarketu. Tento klub se jmenoval Salam a byl složen především z dětí imigrantů. Přesto po třech hodinách děti svou akci ukončily. Neumyly jediné auto. Protože lidé jim říkali: „Mýt auto? Spíše ho ukrást?“ Těmto dětem bylo osm až deset let. Musíme se skutečně za takovouto diskriminaci dětí stydět. Jejich duše to nezapomene. A když člověk mluví s lidmi s imigračním původem, všichni vyprávějí podobné historky. Proto musíme velmi otevřeně mluvit o rasismu a hlasitě jej potírat. Je to morální povinnost politika. Otázka potírání rasizmu by také měla výrazně rezonovat v období voleb.
V mnoha vašich projektech zaměřených na prevenci kriminality nebo radikalizace mladých přitahujete k zodpovědnosti rodiče. V případě drobných trestných činů probíhá na policii rozhovor za přítomnosti rodičů i dětí. Pokud se dítě či dospívající dopustí deliktu, musí rodiče zaplatit pokutu.
Lidé s imigračním původem nejsou žádné oběti. Nejsou handicapováni. Nejsou žádné děti, nýbrž občané, kteří mají svou zodpovědnost. Musíme od nich požadovat přesně to, co od všech ostatních. A někdy, jako reakce na diskriminaci a skutečnost, že jsou neustále pod palbou pravicových extrémistů, máme tendenci omlouvat je a vodit je za ručičku. Před tím musíme chránit sebe i je. Znamenalo by to, že k nim nemáme žádný respekt. Pokud udělíme tresty, je to proto, aby byli lidé odpovědnější – a samozřejmě všichni, nejenom lidé s imigračním původem. Jsme kreativní. Další příklad: jako v každém městě jsou i u nás lidi, kteří jezdí městem jako o život a ohrožují všechny, zejména pak děti a starší lidi. Uvažoval jsem, co s tím. A měl jsem nápad: auto je zbraň a já jako starosta mám právo zabavovat zbraně. Takže jsem zabavil auta. Všichni v Belgii zírali, co že to dělám (smích). Ale auta jsem si ponechal několik měsíců. Když ho chtěl někdo zpět, musel nejdříve absolvovat kurz bezpečnosti jízdy, který stojí 300 eur. Dokud kurz nedokončil, auto zůstalo u mne. Tento systém nyní zkopírovali v Antverpách a Bruselu. Je to příklad konkrétního řešení konkrétního problému.
V Rakousku jsme měli velké množství vražd žen a násilných činů, zejména začátkem roku 2019. Často se mluví o tom, zda mají média informovat o původu pachatelů z řad imigrantů. Jak to vidíte Vy?
Nemyslím si, že je to nutné. Ale něco se s tím dělat musí. Máme na to velmi přísný program, který však nemá žádný etnicko-kulturní základ. Například chodíme do škol a hrajeme hry, v nichž děti vystupují v různých rolích. Například chlapec stojí v rohu a ostatní ho slovně obtěžují. Stejně, jako to chlapci často dělají u žen na ulici, protože si myslí, že je to zábavné. V hrané roli to musí vytrpět po dobu pěti minut, ale po třech minutách to již nikdo z nich nepovažuje za veselé. V zásadě to není problém imigrantů, ale problém lidí, kteří se špatně chovají. Často jsem tázán, zdali jsou maročtí chlapci častěji zajištěni policií než ostatní. Upřímně, je to pravda. Když se podívám na statistiky, je to třikrát více. A na chvíli možná zapomenu, že je policie také více kontroluje. Ale na druhé straně je zde neoddiskutovatelná skutečnost, že 97 % marockých chlapců nebylo nikdy zajištěno policií. Statistiky nám často poskytují základ pro skupinové myšlení, a od toho se musíme jasně distancovat. Jsi zodpovědný pouze za své vlastní činy a chování, nikoli za skupinu, do které patříš.
Jste starosta, ministr a místopředseda vlády Flander, jste předseda skupiny EU, jste otec. Jak to zvládáte?
Je to hodně práce (smích). Žijeme však v těžké době. To, co tak ctíme, je náš zápal a my musíme bojovat za náš model společného života. Nikdy jsem neměl silnější pocit, jak důležité je angažovat se, než dnes, když jsem v politice. Je to pro mě velmi významná doba – v mé zemi, v Evropě a v mém osobním životě. Už to není hra, je to pravdivá realita
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.