Žulový komunista soudruh GROSPIč je přesvědčen, že nástup komunistů 25. února 1948 zabránil „pravicovému puči.“
RUDLA CAINER ve své knize Žulový Stalin – Pražáci tomu říkali fronta na maso – z roku 2008 vypráví příběh o vzniku Stalinova památníku, který stál na Letné přímo proti Pařížské třídě. Jistě nejsem sám, kdo si jej ještě pamatuje. Byl to tehdy největší výtvor tohoto druhu v Evropě. Postavy sousoší byly i s podstavcem vysoké 30 m. Pikantní je, že socha byla odhalena a osvětlena 1. května 1955, kdy již byl „generalissimus“ Stalin 2 roky po smrti, a v roce 1961 byla opět odstřelena. 6. března 1955, tedy ještě před touto událostí, spáchal sebevraždu akademický sochař Otakar Švec, který vyhrál soutěž o návrh tohoto sousoší.
Stavba, která spotřebovala stovky tun kvalitní růžové žuly z lomů v Ruprechticích a Rochlicích, se stavěla v době největšího komunistického teroru a dokazuje, jak úzce byla KSČ a její tehdejší předáci napojeni na Kreml, kterému se i ze strachu o sebe patolízalsky podřizovali. Ani dnešní komunisté se jasného rusofilství nezbavili. Celkové náklady na stavbu činily 150 milionů Kč v již nové měně a 4 miliony činily náklady na odstřel a úklid místa. Samotná hlava Stalina se tesala z 52 tunového kvádru růžové žuly.
Pro mne nejzajímavější pasáží této knihy je možná fiktivní, ale naprosto realistický rozhovor tehdejšího vlivného komunisty Václava Kopeckého s Antonínem Novotným, který se odehrál ještě v době před odhalením pomníku.
Kopecký k Novotnému:
„Tobě je divné, proč lidé v průvodech jásají? To je jednoduché. Davová psychóza, Antoníne, davová psychóza, spolehlivě fungující celou dobu, co existuje lidstvo. Lidé rádi jásají. My jim k tomu jásání dáváme příležitost tím, že se zadarmo sjedou z celé republiky do hlavního města. Někdo v průvodu začne vykřikovat známá hesla a celé to stádo je vykřikuje po něm, mává a jásá. Člověk je tvor stádní! Nevím už, kdo to řekl, ale skutečně měl pravdu. Důležité je aby stádo mělo svou modlu, svého vůdce. Před válkou to byl Masaryk, po válce Gottwald a Stalin, teď je to Zápotocký. Samozřejmě ještě také věčný Lenin, Marx a Engels. Velikánské obrazy nad tribunou a v průvodu, velikánské plakáty s jednoduchými hesly. To se ještě nikdy neminulo účinkem. Na to je spolehnutí.
Soudruhu, tak to je a nemysli si, že kvůli tomu lidmi pohrdám. Já jenom vím, že se dají snadno manipulovat a že my je manipulujeme. Stačí dát velké skupině důvod k jásání a oni začnou jásat. Nadšeně. Na hokeji, na fotbale, v průvodech a při projevech. Je to úplně jedno. Lidem stačí „chléb a hry, to už věděli ve starém Římě a bylo to známo dávno předtím.
Národy se vždycky a všude dělily na malou vládnoucí skupinu a obrovský zbytek. My dva máme to štěstí, že patříme do té malé skupiny, která je nahoře.“
Kopecký si oddechl a pak pokračoval:
„Jednou jsem se na tribuně cítil opravdu špatně. Při pochodu Sokolů o sletu 1948. Nezapomenu nikdy na jejich skandování podpory Benešovi a odvrácené hlavy od tribuny, kde jsme stáli my. To mi zůstane do smrti v paměti. Však se jim to také tvrdě nevyplatilo. Jejich náčelníky jsme pozavírali a celý ten jejich milionový spolek poslali ke všem čertům i s prapory, kroji a cvičením. Když už jsi u moci, je dobré znát nepřítele. Alespoň vidíš, koho máš proti sobě.“
„Dobře,“ řekl Novotný, „ale my musíme vědět, co národ cítí a jak žije.“
Kopecký se jen ušklíbl.
„Nemysli si, že to nevíme. Máme o tom dost informací. Podívej se třeba na tvoje Pražáky.“ ANTONíN NOVOTNý tehdy dělal předsedu pražské organizace KSČ. „Ještě ani není sundané lešení z pomníku a už mu docela výstižně říkají fronta na maso. Lidé se rádi baví a tohle je neškodné. Další den se opět klidně postaví na několik hodin do fronty před Masnou. V našem zájmu je, aby případná nespokojenost nenarostla do neúnosné míry. Naštěstí je tento národ dost trpělivý. Zkoušku trpělivosti prokázal před dvěma roky poměrně klidně strávenou měnovou reformou.
Víš, nějakým zázrakem se všechny ty přípravy podařilo dokonale utajit. Já měl strach, že když se to dostane předčasně mezi lidi, poroste nejistota a nespokojenost postupně, až nám to přeroste přes hlavu a bude z toho bouřka. Nebyla. Národ zažil šok a byl jako ochrnutý. Kromě Plzně, Ostravy a ještě pár nepokojů, to proběhlo hladce. Při těch stávkách také lidé skandovali hesla, tentokrát proti nám a jásali nad odvážnými řečníky. Stávkující dělníky jsme jednoduše označili za kontrarevolucionáře a bylo to. Teď už si dlouhou nikdo z nich nezajásá. Ve vězení je málokdy veselo.
Tehdy bylo důležité najít univerzálního viníka. Milionáře, šmelináře a zbohatlíky. Využít typicky českých povahových sklonů: závisti a škodolibosti. Před reformou záviděli chudáci bohatým jejich peníze. Po ní měli radost, že o ně boháči přišli. Sami sice také o něco přišli, ale ti druzí o víc, a to jim jejich ztrátu osladilo. Přesně podle toho úsloví: Pane Bože, chcípla mi koza, dej, ať sousedovi chcípne kráva. Proto to tehdy prošlo. Potom už stačilo opakovat jednoduché a prostoduché fráze, čím prostší, tím lepší! Nadávat na západ, vychvalovat východ. Pořád dokola a dennodenně. V rozhlase, tisku, na schůzích. Všude.“
Kopecký se na Novotného usmál.
„Uvažoval jsi někdy nad tím, které noviny nejvíce ovlivňují veřejné mínění?“
„To je přece logické, Rudé právo a Mladá fronta.“
„Vidíš, to si myslí téměř každý. Ty nejdůležitější noviny nejsou vlastně noviny, je to týdeník. Dikobraz. Tam je pár vtipů, sem tam nějaká neškodná komunální kritika, ale hlavně jsou tam obrázky, karikatury. Každé dítě zná hubeného strýčka Sama s cylindrem na hlavě a jeho britského kolegu tlouštíka a jejich nekalé imperialistické záměry. Když řeknu Tito, okamžitě si představíš pupkouna v generálské uniformě, ověšeného metály až po záložku kalhot. Každé dítě zná svalnatého slévače opásaného velikou zástěrou a rozjásanou kolchoznici s klasem v ruce. Obrázky jsou působivější než celostránkové úvodníky. Proto do redakce Dikobrazu vybíráme své lidi a velmi pečlivě sledujeme, co v něm stojí. Když ti říkám, že to sledujeme velmi pečlivě, tak to také myslím. Stejně působivé jsou filmové týdeníky, ale Dikobrazu se nevyrovnají.
Když víš, jak na to, můžeš lidi deformovat podle libosti. Stačí jim dát malou funkci a už jsou důležití. Z obavy, že přijdou o funkci, jsou ochotni udělat mnohé, co by jinak neudělali. Ale ohýbat hřbet jim musíš s velkým citem!“ chechtal se Kopecký. „Zaženeš-li je do kouta a nemají východisko, stávají se z nich hrdinové. A to my nepotřebujeme! Pohroz člověku ztrátou malých výhod a změkne, jako by byl z másla. Pamatuj si to, vím, o čem mluvím.
Podařilo se nám omezit informace ze Západu na minimum. Žádný tisk se k nám nedostane a pro zahraniční vysílání máme velmi efektivní rušičky. Téměř dokonalá izolace. To bylo prvořadé a podařilo se. Teď už pracuje jenom naše propaganda. Sovětský svaz musí být ve všem první, všechno je tam největší a nejkrásnější, lidé nejšťastnější. Naopak ze Západu na nás číhá válečné nebezpečí, hnusní kapitalističtí vyděrači si brousí zuby na náš vyspělý průmysl. Pořád hezky dokolečka dokola. Jediná a nejdůležitější úloha redaktorů novin je v tom, balit to neustále do jiných vět. Některý politik, už ani nevím kdo, prohlásil, že vytváření veřejného mínění obyčejných lidí je jako pěstováni žampionů. Musí se držet v temnotě a krmit sračkami.“
Epilog
Je v podstatě jedno, zda li to byl fiktivní nebo skutečný rozhovor. Novotný se stal chráněncem Kopeckého a zvolen generálním tajemníkem KSČ a posléze prezidentem. Obsah rozhovoru dokazuje zrůdnost komunistického myšlení. Když to vztáhnu na dnešní dobu, tak jsme se vůbec nezměnili. Nejvíce čtenářů, kolem 840.000, dnes čte – jako tehdy Dikobraz – debilizující Blesk. Stejnou mluvou jako tehdy V. Kopecký oplývá český politický establishment v čele s Andrejem Babišem, kdy on prakticky nahradil generálního tajemníka KSČ a jeho hnutí ANO je Ústředním výborem KSČ. Po 65 letech, včetně 30 let po listopadu 89 je to velmi smutná zpráva pro tuto zemi.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.