Na koronavirovou krizi reaguje také Vatikán. Ve své třetí encyklice papež připomíná sociální funkci církve. Jeho požadavky jsou radikální – a přesto je jasné, že František není skutečný politik.
Katolické církvi, nejstaršímu mužskému sdružení na světě lze kromě zneužívání moci a sexuálního vykořisťování vytknout mnoho. Nejhorší na tom je, že mnoho jejích představitelů obrátilo poselství milosrdenství, na kterém spočívá, v pravý opak: na strach a útlak.
Ale církev je více než jen součet jejích hříchů. Církev a její zaměstnanci jsou základními pilíři sociálního systému. Mnoho lidí se vědomě rozhoduje pro církevní nemocnice nebo domovy důchodců, protože očekávají laskavost, která jde nad rámec služeb stanovených předpisy. Rodiče oceňují církevní mateřské školy a jejich výuku hodnot.
V Německu patří církevní školy k nejlepším a nejoblíbenějším. Přes všechny vlny odchodu patří ke katolické církvi stále více než 22,6 milionu Němců a k evangelické církvi v Německu (EKD) 20,7 milionů Němců. Pro značný počet z nich jsou církevní komunity středisky smysluplné činnosti a setkávání, místy, kde se učí pravidla lidského soužití.
Nová papežská ENCYKLIKA připomíná sociální funkci církve velmi zvláštním způsobem – jako varování, jako prst v ranách světa, který se ničí neomezenou chamtivostí. Název třetí encykliky papeže Františka, kterou podepsal 3. října v Assisi, kde působil jeho jmenovec a vzor, sv. František, je Fratelli tutti – O bratrství a společenském přátelství.
Encyklika požaduje na základě podobenství o dobrém Samaritánovi nový bratrský světový řád, jehož nezbytnost v neposlední řadě prokázala koronavirová krize a neschopnost jednat společně.
Papežovy požadavky jsou radikální. Projevuje se jako nekompromisní pacifista a vystupuje proti trestu smrti. Kritizuje bezohledný kapitalismus. Obrací se proti „zuřivému a agresivnímu nacionalismu“ a požaduje solidaritu s uprchlíky. Důvodem k odchodu z domova není pro ně jenom válka, pronásledování a přírodní katastrofy, ale „ospravedlňuje to i sen o lepší budoucnosti“.
František nekompromisně provokuje. Je to patrné zejména v jeho postoji k mezináboženskému dialogu. Papež poprvé v encyklice zmínil jako zdroj inspirace setkání s vysokým muslimským představitelem. Odkazuje například na prohlášení o bratrství všech lidí jako základu mírového soužití navzdory všem náboženským rozdílům, které bylo společně s velkým imámem káhirské univerzity Al-Azhar, šejkem Ahmedem al-Tayyebem, přijato v roce 2019.
Dnes se kritika encykliky vydala jiným směrem. Vídeňský teolog Ulrich Körtner jí částečně popisuje jako „náboženský kýč“. Dle něj jsou požadavky na radikální politický, sociální a ekonomický obrat podmiňovány neproduktivní potřebou harmonie a ideologicky omezeny. Stát nemůže být dobrým Samaritánem. Jeho úkol spočívá ve spravedlnosti a bezpečnosti.
V roli utopisty
Papež není skutečný politik. Jeho role je role utopisty. Utopie Thomase Moreho, publikovaná v roce 1516, ukazuje, že tato role může mít také vliv. Dílo De optimo rei publicae statu deque nova insula Utopia, překládáné také jako O nejlepším druhu republiky a o Novém ostrově Utopie inspirovalo západní myšlení až do moderní doby. O tom je rovněž současná papežská encyklika: síla inspirace skrze duchovnost.
Encyklika nezmění svět přes noc. Má však potenciál ho trochu vylepšit. Koneckonců, její hlavní cílovou skupinou je obrovská komunita 1,3 miliardy žen a mužů po celém světě. Papežova slova však mají váhu nejenom u oficiálních členů římskokatolické církve, ale také pro mnoho dalších lidí.
Encyklika je však důvěryhodná pouze v případě, že církev sama stanoví nový směr bratrství a prolomí zavedené struktury. O tom do značné míry rozhoduje otázka žen. Nikdy předtím papež nevyjádřil tak nepochybně neudržitelnost podmínek, které degradují ženy na celém světě na druhořadé lidi. František ve své encyklice odsuzuje zneužívání a násilí a stav, kdy jsou ženy zotročovány a nuceny k potratům, označuje za „neohraničené šílenství.“
Rovnost lidských práv je pro papeže založena na lidské důstojnosti, která existuje bez ohledu na barvu pleti, původ a náboženské přesvědčení, nýbrž sama spočívá pouze na boží lásce. Pro papeže je prostě nepřijatelné, že „společnosti po celém světě nejsou ani zdaleka organizovány tak, aby jasně odrážely, že ženy mají přesně stejnou důstojnost a práva jako muži.“
Prohlášení, která dávají ženám naději
Jsou to více než pěkná slova. Jedná se o výroky, které dávají ženám naději a možná způsobí, že šovinisté, kteří zdůvodňují svou nadřazenou roli křesťanskými tradicemi, ne zrovna k ženám přátelskými, přehodnotí své postoje. Co však tato znamenají pro ženy, které bojují za rovnost v katolické církvi? Za právo na kněžství, které je jim stále upíráno?
Dvě velká katolická sdružení žen, Katolická asociace žen Německa (KFD) a Katolická asociace německých žen (KDFB), i přes veškerou chválu na adresu encykliky oprávněně kritizují, že papež neřekl o církevních strukturách ani slovo. „Pokud člověk vyžaduje od světa schopnost dialogu a konsensu, solidarity, respektu k lidské důstojnosti a spravedlnosti, pak si musíme položit otázku, jaká je samotná církev,“ uvedla předsedkyně KDFB Maria Flachsbarthová. Vatikán již nemůže tuto otázku dlouho ignorovat.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Secretary of State John Kerry greets Pope Francis at Joint Base Andrews, Md., Sept. 24, 2015, Tech. Sgt. Robert Cloys, zdroj: Die Welt, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.