70 let korejské války: Peking vysílá varovné signály do Washingtonu

Stalo se:

Před 70 lety, 20. října 1950, překročili čínští vojáci z „Lidové dobrovolnické armády“ řeku Yalu, která hraničí se Severní Koreou. Byl to vstup Číny do korejské války, první horká konfrontace ve studené válce, která si podle odhadů mezi 25. červnem 1950 a 27. červencem 1953 vyžádala více než čtyři miliony životů. 25. října 1950 Číňané poprvé aktivně zakročili. Došlo k přímé konfrontaci mezi Washingtonem a Pekingem, což ve skutečnosti nechtěla ani jedna strana.

V těchto dnech si Peking připomíná své hrdiny „Války proti odporu USA a za pomoc Koreji“, jak se „proxy“ válka oficiálně v Číně nazývá. Koncem září byl v pohraničním městě Dandong znovuotevřen památník, poprvé otevřen v roce 1958. V pondělí 19. října navštívil prezident a vůdce strany Si Ťin-pching novou výstavu na toto téma v pekingském vojenském muzeu. Kromě toho se na několik příštích dnů plánují velkofilmy a dokumenty na toto téma. V neděli 25.října předal čínský prezident při ceremoniálu pamětné medaile přeživším veteránům.

Proto je důležité:

Korejská válka je jednou z rozhodujících válek v historii Čínské komunistické strany  – a proto je důležitá pro její identitu. Podle oficiálního výkladu Pekingu, zasáhnout ji přinutil postup USA,  aby podpořila svého socialistického bratra Severní Koreu.

Necelý rok po založení Lidové republiky byla tehdy chudá a válkou zničená ČíNA na tom technologicky hůř než jednotky OSN vedené Spojenými státy. Nicméně se spoustou odhodlání a vytrvalosti se chudě vybaveným a oblečeným vojákům podařilo zatlačit nepřátelské jednotky zpět na 38. rovnoběžku. Peking rád vykresluje obraz oprávněného zásahu proti zjevně silnému agresorovi.

To znamená:

Na rozdíl například od USA si korejskou válku pamatují v Číně mnozí – v neposlední řadě o to doteď pečuje strana. Ostrá protiamerická rétorika se mezitím v průběhu let poněkud zmírnila. Po diplomatickém sblížení s Washingtonem v 70. letech až do vstupu do Světové obchodní organizace (WTO) počátkem roku 2001 se například staly důležitějšími ekonomické zájmy a příliš konfrontační přístup přestal sloužit.

V poslední době se však symbolika stále více znovu používá jako politický nástroj. Vztahy mezi Pekingem a Washingtonem jsou horší, než byly po dlouhou dobu. Peking považuje kroky Washingtonu proti technologické skupině Huawei, obchodním tarifům nebo přísnějším vstupním předpisům pro čínské vědce za pokus omezit čínský rozvoj a vidí paralely s tehdejší americkou zadržovací politikou. I nyní Si opět vyžaduje ochotu přinést oběti a vytrvalost pro dlouhý boj, který již dlouho považuje za systémovou konkurenci.

V době, kdy se stále častěji hovoří o nové studené válce, si mnozí kladou otázku, zda chce Peking pomocí památníků, medailí a filmů varovat Washington.

Máme na mysli:

Tlak na Peking ze zahraničí, nejen z USA, se v posledních letech zvýšil. Těm, kteří jsou u moci, je jasné, že svět bude pro Čínu jiný, zvláště po pandemii koronaviru. Bude nastaven i nový ekonomický kurs. Nezávislost je nové krédo. Ale nebude to snadné. Není tedy divu, že Si ťin-pching opět apeluje na potřebu vytrvalosti s odkazem na ducha korejské války.

Největším bezprostředním nebezpečím vojenské konfrontace s Washingtonem je kromě jiného situace v Tchajwanském průlivu poté, co Peking pohřbil řešení „jedna země, dva systémy“ v Hongkongu pod záminkou práva na národní bezpečnost. Mnozí se obávají, že Peking bude chtít vytvořit „nová fakta“ k tchajwanské otázce. Pro komunisty je spojení s ostrovem jasným cílem, v případě potřeby také silou. Američtí politici a odborníci dnes diskutují o tom, zda by Washington taky neměl „varovat“ ČLR a podpořit Tchai-pej jasněji a otevřeněji.

Poselství Pekingu má tak dva adresáty:

Vnitropoliticky je korejská válka silnou připomínkou toho, čeho by Číňané mohli – a mohou – dosáhnout svou zarputilostí.

Vnějšímu světu Peking jasně říká: Neměli bychom být znovu podceňováni.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: The Korean War Veterans Memorial, U.S. Navy photo by Chief Warrant Officer Seth Rossman, 2020, zdroj: Neue Zürcher Zeitung, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]