Trump je jako virus – neobrátil svět vzhůru nohama, ale posílil mnoho trendů

Pane Krasteve, stále probíhá boj o to, kdo bude příštím americkým prezidentem. Jak je důležité pro svět, kdo sedí v Bílém domě?
DONALD TRUMP neobrátil svět vzhůru nohama, jeho vliv je omezený. Není to kreativní postava, ale spíše přechod. Jako takový nevytvořil nic nového, ale zrychlil stávající trendy – v tomto je podobný koronaviru. Který vývoj zesílil? Úpadek americké nadvlády, ekonomická a politická roztříštěnost, vznik multipolárního světa. Trump nemá pro svou zemi žádnou vizi, ale nakonec zničil iluzi, že svět může zůstat, jako kdyby byla Amerika jedinou supervelmocí.

Trump především změnil vlastní americký sebeobraz

Trump demontoval víru v americkou jedinečnost, výjimečnost. Zničil představu vyvolené země s globální misí. Když byl napaden pro jeho shovívavou politiku vůči Rusku a kritik ho obvinil, že Putin byl vrah, odpověděl: I my zabíjíme.

Trumpovým radikálním činem je, že považuje americkou víru v jedinečnost za slabost. Amerika, jak tvrdí Trump, by neměla být lepší než ostatní, ale měla by být mocnější – a měla by přestat předstírat, že jí záleží na celém světě. Trump věří, že vztahy v politice a podnikání by mohly vést k tomu, že oboustranně výhodná situace bude velkou lží liberálů. Pro něj je politika hra s nulovým součtem: vždy vyhrajete tolik, kolik váš soupeř ztratí.

Ale hraje pak Trump po tom všem jako osoba důležitou roli?
Člověk by jej neměl přeceňovat. Mnoho Američanů vnímá jeho instinkty. V některých ohledech je to také produkt z roku 1968: s touhou po autentičnosti, promiskuitě a jeho znechucení válkou. Jeho izolacionismus má také mnoho příznivců na levém křídle demokratů. Otázkou zůstává, zda Trump odejde nebo ne.

Co to znamená pro samotnou zemi?
Konec víry v jedinečnost je Trumpovo trvalé dědictví. V šedesátých a sedmdesátých letech protestovala progresivní Amerika ve jménu amerického snu: černoši a ženy požadovali rovnost a obvinili Ameriku, že neplní své sliby. Byl to v jistém smyslu vlastenecký protest. Zdá se, že to není případ hnutí Black Lives Matter. Není jasné, zda tento protest ještě zapadá do tradičního hodnotového kánonu.

Extrémní polarizace americké společnosti vedla ke krizi identity. Již neexistuje shoda ohledně toho, za čím by země měla stát. Pro některé je skutečným datem založení USA rok 1619, příchodem první otrokářské lodi – a nikoli rok 1774 s přijetím Deklarací nezávislosti. Z toho vyplývají dvě velmi odlišná podání.

Proti této rozpolcené a znejistělé Americe se staví sebevědomá Čínou. Začne nová studená válka?
Jak to bylo ve staré studené válce? Obě velmoci, Sovětský svaz a USA, ovládly své sféry vlivu a občas za ně bojovaly. Ale kromě toho žily v paralelních světech, zejména ekonomicky téměř neexistovala vzájemná závislost.

Ideologické rozdíly byly také obrovské, protože v komunistické části světa neexistovalo žádné soukromé vlastnictví. Byly to opravdu dvě velmi odlišné formy společnosti. ČíNA, náš dnešní soupeř, je kapitalistická jako my. S Číňany sdílíme mnoho představ, jak lze dosáhnout ekonomického úspěchu.

Existují však velké ideologické rozdíly, pokud jde o demokracii a právní stát

V současné konkurenci systému je role technologie ústřední. Je to důležitější než ideologie. Čínský model kombinuje autokratické vedení s hi-tec a vyměňuje věrnost občanů za zisky v prosperitě. Toto je čínská sociální smlouva.

Je čínský společenský model určen také pro export?
Je to složitější. Sovětský svaz chtěl v té době vyrobit z ovládaných zemí repliky sebe sama. Ale Čína například nechce přivést komunistickou stranu k moci v Rakousku. Spíše se snaží vybudovat asymetrický vztah, vztah moci založený na ekonomických a technologických závislostech. Říká se, že je jednoduše příliš nákladné, aby se závislé země oddělily od Číny a jejího vlivu. Nová studená válka se vede podle hesla: řekněte mi, kdo je váš poskytovatel 5G, a já vám řeknu, na které straně jste.

Číňané hodně tolerují, ale kritiku vůbec ne. Každý, kdo se odváží, bude přísně potrestán, dokonce i městské samosprávy v Německu nebo v České republice jsou okamžitě sankcionovány za sympatie ke svobodě Tibetu. Číňané říkají: „Nechceme vás měnit.“ Chtějí však umlčet naší kritiku – a tím nás změnit.

Polarizace mezi USA a Čínou znepokojila Evropskou unii. Ta nyní musí přemýšlet o svých vlastních pozicích.
Od konce studené války ponechala EU západní geopolitickou moc plně na Washingtonu. Starala se o ekonomiku, nové trhy a jejich růst. Joschka Fischer kdysi řekl: Amerika je mocnost, EU zkušenost. Ale nedostatek energie může způsobit, že tato zkušenost je frustrující. To je patrné nyní v době, kdy se USA odvracejí od Evropy. Covid-19 také účinně ukázal Evropanům, že jsou na světě sami. Mnoho občanů si toho všimlo. A ačkoli EU nebyla schopna v pandemii dosáhnout mnoho, 70 % jejích občanů prosazuje silnější roli EU a větší spolupráci v rámci Unie.

Kontinent však zároveň křižují hluboké příkopy. Ze severu na jih a z východu na západ.
To souhlasí, EU sice není žádné společenství hodnot, ale je společenstvím osudu. Jsou to vnější hrozby, které jí drží pohromadě. Nelze přeceňovat vnitřní rozpory mezi východní a západní Evropou. Skutečné rozdíly na východě spočívají v rozdílu mezi městskými, liberálními a venkovskými konzervativními regiony. Ukazují to také volby ve městech jako Varšava, Budapešť a Praha. A kromě Maďarska mají liberálové velkou šanci na návrat ve všech zemích.

Orbánův projekt změnit Evropu pomocí neliberální a populistické vlny selhal

Německá kancléřka je často zmiňována jako protipól a protihráčka Orbána.
Koronavirus jí politicky přivedl zpět k životu. A jak! Dokázala dokonce změnit konsenzus německé finanční politiky: černá nula již není tabu. Německu se po pádu zdi dařilo. Tak dobře, že dlouho ignorovalo, že svět kolem se zásadně změnil. Merkelová si dlouho myslela, že Trump je jen pracovní úraz. Hájila status quo, když už neexistoval. Krize koronaviru to změnila. Nyní Berlín dokonce podporuje sdílení dluhů.

Merkelová však z pódia brzy odstoupí.
Německo může uplatnit celoevropský vliv jen jako středně velká mocnost. Tuto moc využilo vytvořením kompromisu pro evropský fond pro rekonstrukci mezi jižany a „hospodárnou čtyřkou“. Merkelová tak vytvořila politické dědictví, které její nástupce nebude moci ignorovat. Dosáhla toho, co zvládne jen několik státníků: „merkelismus“ bude existovat i bez Merkelové.

Úpadek USA a vzestup Číny přináší na mnoha místech pohyb ve státních strukturách. Najednou získávají vliv a váhu lokální mocnosti jako Indie, Jižní Korea, Rusko nebo Turecko. Co to znamená pro válku a mír?
Zůstaňme v Evropě. Na okraji EU jsou aktivní dvě mocnosti, které si občas navzájem překážejí: Rusko a Turecko. Rusko se snaží upevnit svou moc v postsovětském prostoru, ale v tuto chvíli se mu nedaří. V Bělorusku chce zajistit, aby byl Lukašenko nahrazen někým z opozice, kterou kontroluje.  Obtížnější je předpovídat vývoj na Ukrajině, kde vládne patová situace. Ve Střední Asii se starají Rusové a Číňané o to, aby Západ zůstal mimo ní. A na jižním Kavkaze Moskva čelí skutečnosti, že Turecko jako spojenec Ázerbájdžánu spoluurčuje budoucnost regionu jako rovný s rovným. Všechny tyto konflikty zatěžují Putina. Vnitropoliticky mu sotva přinesou nějaké body. Naopak, mnoho Rusů požaduje, aby se staral o vnitřní vývoj.

V Turecku je to jiné, Erdoganova riziková politika se mu doma vyplácí.
Ano, Erdoganova zahraniční politická dobrodružství zakrývá vnitřní rozdíly a napětí. Od Arabského jara se dívá na své okolí podle staré mapy Osmanské říše. Zdá se, že první světová válka ještě neskončila. Země je ale ekonomicky křehká. Turecko stále vyváží nestabilitu do okolních zemí. Mohlo by se ale stát, že najednou bude epicentrem nestability samo Turecko.

Co to znamená pro Evropu?
EU má tím dvojí problém. Rusko i Turecko se etablovaly jako ústřední mocnosti a konkurenti; Turci ofenzivně, Rusové defenzivně. Na Evropě je, aby zajistila stabilitu na svých problémových vnějších hranicích. Jedná se o nový a neznámý úkol. Evropa se již nemůže držet transatlantické osy. Amerika je daleko. Nyní se musí postavit na vlastní nohy – a naučit se chodit.

Bulharský politolog Ivan Krastev se narodil v roce 1965 a je předsedou Centra pro liberální strategie v Sofii a stálým spolupracovníkem Ústavu pro humanitní vědy ve Vídni. Vydal řadu vysoce uznávaných knih, mimo jiné společně se Stephenem Holmesem pojednání o konci americké éry Světlo, které zhaslo. Zúčtování.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: President Trump Holds a News Conference on the Coronavirus, by The White House, zdroj: Neuer Zürcher Zeitung, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]