Ukazuje zacházení s koronavirem, že čínský systém je lepší než západní svět? Autoritářství se zdá být úspěšné, ale ČíNA zoufale potřebuje osvětu (osvícenství).
Kontrola nad koronavirem se stala lakmusovým papírkem různých politických systémů. Pandemie proto prohloubila systémový konflikt mezi čínským autoritářstvím a západní demokracií. Zatajení vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu zdůraznilo slabiny autoritářství, zatímco pozdější úspěšné zamezení by mohlo být interpretováno jako promyšlenější alternativa k reakci Západu.
Autoritářství versus demokracie
Nejdůležitějším mezníkem na cestě Číny k demokracii bylo studentské hnutí na jaře 1989. Zatímco před 31 lety se stal symbolem marného odporu proti represím a potlačení demonstrací na náměstí Tchien-an-men „tankista“, současným mučedníkem ve znamení koronaviru, obětí autoritářství a státní cenzury se stal čínský lékař Li Wen-liang. Nebyl ani zmíněn na státní oslavě 9. září 2020, věnované úspěšnému boji proti koronovirové pandemii v Číně a za „znovuzrození“ Wu-chanu.
Li řekl těsně před smrtí čínským novinám Caixin, že zdravá společnost nemůže mít jen jeden hlas. Tato věta byla v podstatě výzvou k demokracii a svobodě projevu, kterou studenti požadovali již v roce 1989. Liova smrt způsobila v Číně krátkou vlnu hněvu a smutku, vyjádřenou v sociálních médiích. Tato vlna však rychle ustoupila poté, co západní země nedokázaly zvládnout pandemii tak rychle jako čínská vláda.
Důvěra v čínskou vládu
Mnoho Číňanů znovu získalo velkou důvěru v čínský systém díky úspěšnému zvládnutí pandemie. Veřejné mínění se otočilo o 180 stupňů. Zpočátku byla většina Číňanů pobouřena vládním autoritářstvím a selháním byrokracie, zejména ve Wu-chanu a v Chu-pej. Dnes mnozí opět vyjadřují pochopení pro počáteční selhání úředníků a drakonická opatření.
V boji proti covid-19 se zdálo, že čínská vláda prokázala, že si více cení lidského života než západní DEMOKRACIE. Uznávaný čínský epidemiolog dr. Čung Nan-šan v ústřední televizi zdůraznil, že právo na život je nejdůležitějším lidským právem. Čína zachránila mnohem více životů než západní státy, což je největší projev lidských práv.
Západní demokracie mají samozřejmě své vlastní problémy, ale to neznamená, že by autoritářství mělo být upřednostňováno nebo ospravedlňováno. Žijete v autoritářství, protože nemáte jinou možnost. Lidé se s tím smířili, protože ne každý se chce stát mučedníkem, nebo, jak řekl ve filmu Životy druhých (2006) člen STASI Gerd Wiesler, může nabídnout tajný odpor v rámci režimu. Ale sebeklam je jen klam ve společnosti bez svobodného tisku. Japonsko a Jižní Korea jsou demokracie. Jejich opatření nejsou drakonická, ale účinná. Slouží jako asijské modely pro západní země. Mluvit o nadřazenosti systému v Číně by proto nebylo správné.
Názory veřejnosti na demokracii v Číně
Názory veřejnosti na demokracii v Číně jsou různé. Většina kontinentálních Číňanů inklinuje k tomuto úhlu pohledu: Čína nepotřebuje západní druh demokracie, demokratizace Číny by způsobila chaos, občanskou válku a rozdělení. Kvůli mnoha demonstracím navzdory pandemii a vysokému počtu infekcí na západě ztratila západní demokracie a svoboda u Číňanů svou přitažlivost.
Mnoho Číňanů demokracii obecně nechápe. Často předpokládají, že demokracie se rovná všeobecné volební právo. Všeobecné volební právo však není konkrétním argumentem pro demokratizaci v Číně. Je zajímavé, že v roce 1989 se vedoucí představitelé studentů postavili proti všeobecnému volebnímu právu, jak je praktikováno v západních demokraciích, protože se obávali, že venkovské obyvatelstvo, které je v Číně stále většinové, by způsobilo nežádoucí volební výsledek, který by neodpovídal představám, zájmům a přesvědčení elitních studentů a intelektuálů. Dalším populárním příkladem toho, proč by přímé volby špatně fungovaly, je svobodné hlasování na úrovni vesnice. Vesničané jsou předmětem rozsáhlé korupce a vlivových akcí.
Indie jako špatný vzor
Velmi oblíbeným argumentem je, že západní demokracie nevyhovuje čínským podmínkám. Lidé na Západě nemají tušení, co to znamená vládnout populaci 1,4 miliardy. Většina Číňanů proto souhlasí s tím, že stabilita země je prioritou. Indie je velikostí podobná Číně, pokud jde o počet obyvatel a pevniny, ale Číňané ji považují za negativní příklad demokracie, notoricky chudou a chaotickou zemi. Životní prostředí je dnes například mnohem znečištěnější v Indii než v Číně. Pokud by se Čína někdy vydala demokratickým směrem, muselo by to být v souladu s čínskými specifiky. Demokratizace však nemusí začít hned přímými volbami. Svoboda tisku, svoboda projevu a shromažďování, ústavní stát – to vše jsou důležité rysy demokracie. Čína by mohla pozměnit ústavu a tím by Shromáždění lidových zástupců a ostatních osm demokratických stran dostalo více moci.
Generální tajemník Čao C’-jang, který byl svržen během studentského hnutí, nevěřil, že systém jedné strany může zajistit demokratizační proces a ještě bojovat proti korupci. V soukromém rozhovoru s Michailem Gorbačovem, který byl na návštěvě Číny od 15. do 18. května 1989, Čao projevil sympatie k pilířům západní demokracie, jako je vláda zákona a (potenciální) systém více stran.
Jak Čína, tak Západ mají problém s netrpělivostí: vláda Si Ťin-pchinga má ukvapenou snahu rychle prezentovat Čínu jako supervelmoc. Čínské vedení vysvětluje občanům země americko-čínskou obchodní válku na příkladu starořeckého Thúkydida: USA se obávaly rostoucí síly Číny a chtěly zabránit jejímu vzestupu, stejně jako Sparta se obávala růstu aténské moci, což podle Thúkydida vyvolalo Peloponéskou válku. Avšak ambice Čínské komunistické strany jdou na úkor lidí: předseda vlády Li Kche-čchiang musel připustit, že 600 milionů Číňanů, téměř polovina populace, vydělává méně než 1 000 jüanů (140 dolarů) měsíčně. Západ (včetně zahraničních čínských médií) ztratil trpělivost s Čínou. Ekonomický růst očividně nepřinesl požadované výsledky.
Předstíraný veřejný a sociální spodní proud
Velká „ohňová zeď“ zapříčinila mnoho zvrácených názorů. Je však třeba říci jednu věc: „skutečné“ veřejné mínění je obtížné měřit, protože miliony internetových trollů a cenzorů vytvářejí falešnou většinu veřejného mínění. Veřejné mínění v Číně je manipulováno kvůli existenci bezpočtu placených „píšících duchů.“ V hovorovém jazyce je tato trollí farma označována jako „vodní armáda“ (shui jun) nebo „50 cent party“, protože za každý online komentář dostává 50 (nyní 80) centů. Pseudo-veřejnost koreluje s pseudo-demokracií.
Během boje o potlačení covidu-19 byl např. deník Fangfang distribuován na sociální síti WeChat. Pro mnohé byl vítanou alternativou k oficiálním médiím. Netrvalo však dlouho a Čína se opět stala „tichou zemí“. Toto spontánní vyjádření podpory Fangfang ukazuje na sociální „spodní proud“. Číňané jsou pracovití a chytří lidé. Mnozí vědí víc, než připouštějí. Prolamují „ohnivou zeď“ pomocí virtuální privátní sítě. Nebo opouští zemi.
Na jedné straně jsou Číňané zvyklí, že jejich příspěvky mažou neviditelné, ale všudypřítomné ruce, ale na straně druhé také vědí, jak se vyhnout cenzuře. Znají nedostatky ve vzdělávacím systému a systému zdravotní péče. Proklínají zkorumpované úředníky. Mluví o pokrytectví protiamerické propagandy, zatímco mocní v zemi ukládají své jmění do Ameriky a posílají tam i své děti. Mnoho lidí souhlasí s univerzálními hodnotami, jako je svoboda tisku a svoboda projevu. Jsou frustrovaní, neznají ale žádné východisko.
Čína potřebuje naléhavě „osvícenství“
Čína naléhavě potřebuje osvícenství. Podle Kanta je osvícení výstupem člověka z jeho nezralosti způsobené sebou samým. Nedospělost čínského lidu není způsobena jen jím samým. Jak člověk dospěje bez tisku a svobody projevu? Je to těžké, když totalitářský systém jedné strany vodí lid za ručičku a rozkazuje mu. Obyčejní občané jsou zastrašováni a jen stěží se odvažují kriticky se vyjádřit na veřejnosti. Dalším vážným problémem je úspěšné vymývání mozků mladé generace, narozené po roce 1990. Tato generace z přelomu tisíciletí je tak hluboce ovlivněna státní propagandou, že si vytvořila falešné povědomí o domnělé nadřazenosti Číny a jejího politického systému.
V Číně však existují aktivisté včetně lidskoprávních, kteří usilují o demokracii, svobodu tisku a občanská práva, ale poté se dostanou do potíží se státním aparátem. Když s koronavirem bojovali občané – novináři jako Čchen Čchiou-š’, Fang Bin, Li Ce-chua a Šang Šan, kteří na YouTube informovali o situaci ve Wu-chanu, jednoduše zmizeli. Univerzitní profesor Sinchua Sü Čang-žun odvážně kritizoval Si Ťin-pchinga, byl vyloučen z univerzity i ze strany. To, co se stalo kritikům režimu, lze přirovnat ke kulturní revoluci.
Cenzura sociálních médií je i nadále hluboká a vedená železnou pěstí, ačkoli Čína tentokrát zaplatila a stále platí vysokou cenu za starou obvyklou cenzuru čínských lékařů. Vzpomeňme na poslední přání Dr. Li Wen-lianga, „aby ve zdravé společnosti nebyl jen jeden hlas.“ Bude vyslyšeno jeho poslední přání, takže on a mnozí jiní nezemřeli nadarmo?
Epilog Bohumila Řeřichy
Dnešní mladí Číňané neví nic o povstání studentů na Náměstí nebeského klidu v Pekingu 4. června 1989. Podle odtajněných britských dokumentů zemřelo více než 10 000 lidí. Čínská vláda dala všechna těla mrtvých spálit a nařídila nemocnicím zlikvidovat veškeré záznamy. Kromě usmrcených bylo několik tisíc zraněných a odhadem 10.000 zatčených. Po zásahu byl ze země vyhoštěn zahraniční tisk a domácí tisk byl pod pečlivou kontrolou a cenzurou.
Qinna Shen je docentkou němčiny na Bryn Mawr College v Pensylvánii. Po studiu němčiny v Pekingu a Heidelbergu získala v roce 2008 doktorát na Yale University. Je autorkou „The Politics of Magic: DEFA Fairy-Tale Films“ a spolueditorkou „Beyond Alterity: German Encounters with Modern East Asia“. Ve svých publikacích se často věnuje německo-asijským tématům.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Tiananmen Solidarity March NYC, by Students for a Free Tibet, autorka: Qinna Shen, zdroj: Cicero, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.