Vláda se snaží kriminalizovat sexuální výchovu

POLSKO chce fakticky zakázat potraty. Proto lidé po celé týdny v zemi vycházejí do ulic. Ženy v tomto článku mluví o svém hněvu a o tom, co pro jejich život toto rozhodnutí znamená.

Čtyři ženy v Polsku

Gabriela – má dceru a demonstruje v ulicích Varšavy, aby její dítě mohlo o svém těle rozhodovat samo. Na svém požadavku nevidí nic kriminálního.

Łaja – je lesbička. Je vystrašená k smrti, když na veřejnosti drží za ruku osobu, kterou miluje.

Iwona – vzpomíná si na rozdávání knih George Orwella v undergroundu během komunismu. Říká, že Polsko je na cestě zpět do temné doby.

Anna – říká, že to, co se děje v její zemi, se týká celého světa.

Čtyři ženy v Polsku, které si myslí, že za svobodu je třeba bojovat. A že tato svoboda v jejich zemi nebyla nikdy ohrožena tak, jako je nyní. Stejně jako ony vycházely do ulic Varšavy a Krakova v posledních několika týdnech stovky tisíc Poláků. „Dost! Dost!“ křičely: „Moje tělo, moje rozhodnutí.“

Ženy protestují proti postupu ústavního soudu, kterému dominuje národní konzervativní vláda a který v říjnu rozhodl o zpřísnění potratového zákona. Potraty jsou nyní prakticky úplně zakázány. Nejsou povoleny, ani když je plod vážně a nevyléčitelně poškozen. Ještě více žen bude muset v budoucnu odejít na potrat do zahraničí. Aktivisté v zemi hovořili o „černém dni“ pro Polsko. V reakci na protesty vláda hraje o čas.

Zde Gabriela, Iwonna, Anna a Łaja mluví o svém hněvu, strachu a proč se nevzdají.

Gabriela Cichowicz 35 let, demonstrantka, matka jedné dcery

„Můj přístup je jednoduchý: potrat je lidské právo. Lidská práva se nedají obcházet. Je to moje tělo, takže je to moje rozhodnutí.“ Každá žena má mít svobodu rozhodovat se na základě svých hodnot.

„Mám dceru. Jsou jí dva roky. Obávám se, že vyrůstá v zemi, v které je tolik zpátečnického: vláda se snaží kriminalizovat sexuální výchovu. Chce omezit přístup k antikoncepci. Interrupční zákon v Polsku byl již předtím jedním z nejpřísnějších v Evropě, nyní byl opět zpřísněn. Kam to povede?

Mám deprese, že za deset let bude možná moje dcera muset vyjít do ulic kvůli právům, která by měla být považována za samozřejmost.

Je pro mě jednoduché vyjít do ulic. Můj manžel se o malou stará, abych mohla protestovat. A v ulicích jsou také muži, kteří mají plné zuby kursu strany PiS. Kterým se nelíbí, kam je unášena naše společnost. Ale mnoho mužů je také proti protestům. Protože se obávají, že se budou muset vzdát některých svých privilegií. “

Iwonna Kowalska, 65 let, z protestní skupiny „Polské babičky“ (Polske Babcie)

„Bojujeme za vnoučata. Ona nemohou rozhodovat o tom, co se právě děje, nemohou zasáhnout. Ale právě ona budou v budoucnu trpět opatřeními, o nichž se nyní rozhoduje.

My, starší ženy, si pamatujeme komunismus a obáváme se, že se Polsko zase točí tímto směrem. Víte, za komunismu jsem v undergroundu distribuovala zakázané knihy jako třeba Farma zvířat George Orwella. A teď přesně tohle máme v Polsku: farmu zvířat. Nesvobodná, utlačovaná společnost uprostřed Evropy.

Jak k tomu mohlo dojít? Myslím, že po skončení komunismu jsme se v naší demokracii cítili příliš bezpečně, bylo nám to jedno. Za demokracii se musí bojovat. Nikdy by nás nenapadlo, že by vláda zacházela s polskou ústavou jako se směšným kusem papíru. Být apolitický považovali lidé za moderní. A dnes zde máme poslance, kteří říkají, že svoboda ženy končí, jakmile otěhotní.“

Anna Juniewicz, 36 let, organizátorka protestů ve Varšavě

„Náš prezident – ach, není to můj prezident – upřel lidem LGBTQ komunity právo být lidmi během volební kampaně. Řekl, že tito lidé nejsou lidé, ale ideologie. To byl okamžik, kdy se mladí lidé vzbouřili. Když strana PiS poté využila pandemie, aby potichu zostřila tento ubohý zákon o potratech, řekli ženy a muži s konečnou platností ‚Dost! Dost! Dost!‘ Od té doby tu vyšlo do ulic tolik lidí, že jsem sama ohromena.

Už to není jen o potratech, lidé chtějí změnu, větší toleranci, zbavení moci katolické církve, chtějí jinou vládu.

Jsem lesbička. A stejně jako tolik lidí jsem i já vyděšená, když držím za ruku někoho, koho miluji. Vždy se může stát, že vás někdo zmlátí.  V takové zemi já žiji. Ale můj hněv je silnější než můj strach. Jsem plná hněvu. Ale věřím ve změnu. Mnoho lidí v ni věří, vidíme to v davech, které nyní protestují. Protestují, byť proti nim policie brutálně zasahuje.

Mnoho lékařů odmítá interrupci, pokud je to v rozporu s jejich ideologickým přesvědčením. Stejně tak mnozí odmítají předepsat pilulku nebo jinou antikoncepci. Což zase vede k tomu, že více žen neúmyslně otěhotní.

Pokud chce žena v Polsku přerušení těhotenství, je často ve velkém nebezpečí. Sice zde existují organizace, které poskytují ženám pomoc s  léky pro přerušení těhotenství. V některých případech také organizují potrat v zahraničí. A ve velkých městech obvykle najdete lékárnu nebo lékaře, který vám pomůže. Ale přesto stále existuje tolik žen, které nemají přístup k bezpečnému potratu.

Ženy jsou ztraceny, zejména ve venkovských oblastech a na vesnicích: katolická církev je tam silná a lidé – a lékaři – konzervativnější. Široko daleko je často pouze lékař nebo lékárník. Většina z nich se snaží ženy od potratu odradit. A každý každého zná. Neexistují žádná tajemství. Stigma spojené s venkovskými ženami, které potratily, je velké. Každý o tom ví. Mnoho žen se proto pokouší ukončit těhotenství samo, což je velmi nebezpečné. Nebo skončí u šarlatánů nebo lékařů, kteří často nemají v zákrocích žádnou praxi.“

Łaja Szklo, 28 let, píše básně a protestní písně

„Ulice je naše zbraň. A hudba. Píšu písně za svobodu, za lidská práva. O sesterství. A hraji je na demonstracích. Protože je čas, abychom utiskovaní, ženy a LGBTQ vstali.

Žiji v zemi, kde ministr školství může říci, že LGBTQ + nejsou normální lidé. Ve kterém biskup hovoří o „duhovém moru“. Kde na venkovských ženách, které potratily, ulpívá obrovské stigma.”

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Polska Policja. Furgonetka VW T4 wyposażona w kamerę do nagrywania demonstracji, autorka: Maria Stöhr , zdroj: Der Spiegel, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]