Když byl T. G. Masaryk orodovat za stát u tehdejšího amerického prezidenta W. Wilsona, údajně se ho měl americký prezident zeptat: „Co chcete, pane profesore, vždyť si neumíte vládnout“, ale pak dodal „ať je po vašem.“ Zda-li to tak bylo nebo ne, je v podstatě jedno. Po více jak 100 letech právě v největší krizi od listopadu 1989 se ukazuje, že si vládnout skutečně neumíme. T. G. Masaryk chtěl 50 let, aby tu „demokracii“ do národa dostal.
Nestalo se to ani po konci 2. světové války. Za dvacetiletí 1. Republiky československé jsme měli 18 vlád a strany se chovaly stejně jako ty dnešní. Po dvaceti letech „vyhraněného českého nacionalismu“ jsme se dostali pod jho jedné, nacistické, totality a po konci války pod jho druhé, bolševické.
Včetně první polistopadové české Pithartovy vlády jsme dosud měli 13 vlád a naprostým unikátem je, že v této době se stal snad 20. ministrem zdravotnictví MUDr. Blatný.
V únoru 2013 vyslovil v rozhovoru pro časopis Respekt závažná slova o naší zemi tehdejší uchazeč o místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, švýcarský historik Adrian Arburg-Portmann: „V Česku je více než kdekoli jinde potřeba něco vědecky zpracovávat a vyléčit, s to nejen historii, ale i současnou společnost.“ O to aktuálnější jsou jeho slova dnes.
Vojenský psycholog Daniel Štrobl to velmi dobře popsal v eseji v Lidových novinách v roce 2007 pod názvem Nalomené národní sebevědomí: „Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu (o čemž se zmiňuje i Karl Jaspers), či dokonce aktivita podporující činnosti agresora, způsobily nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Aby se tato vina nemohla plně projevit, vstoupit do vědomí, a ohrozit tak ještě výrazněji český národ, musí zákonitě dojít k racionalizaci takových úkazů, jako byla například kapitulace v roce 1938, respektive 1939, účast desítek tisíc Pražanů na Heydrichově tryzně na Václavském náměstí 3. července 1942, nebo neschopnost postavit se v roce 1945-1948 bolševizaci země, aktivní či pasivní forma souhlasu se zločiny komunistického režimu v padesátých letech 20. století, nedostatek rozhodnosti při napadení Československa Varšavským paktem v roce 1968 a konečně větší či menší míra kolaborace s okupanty v letech 1968-1989.
Všechny tyto činy jsou omlouvány historickými skutečnostmi a zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami dané situace. Při bližším prozkoumání a změně úhlu pohledu se však jeví zcela jinak. Je nesmírně obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci s tím či oním nepřítelem, a Češi na podobné snahy reagují různě. Jednou z variant je i tichá sympatie s bývalým SSSR (což je evidentní právě v dnešní době – pozn. pisatele) a sentimentální vzpomínky na minulý režim.“
Jedno však má většina úvah o minulosti společné. Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna si připustit vlastní míru odpovědnosti na „ostudných“ historických událostech. Většina se vyznačuje svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese.
Pithartova slova shora uvedené potvrzují: „Postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně, co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší, než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti!“
Minulost nás dohnala, což je naprosto evidentní v současné době, kdy současná Babišova vláda rozkládá základy státu.
Švéd NEANDER S. NILSON v roce 1938 napsal: „Nikdo pořádně neví, proč jsou některé národy sympatické, jiné nikoli. I nepřátelé si cení Francouzů, zatímco nemilujeme Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou bez nejmenší pochyby nejméně populárním národem ve střední Evropě, není vlastně nikoho, kdo by chápal proč… Ale daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem.“
Bez poznání a vyrovnání se s minulostí, to znamená bez přiznání své spoluviny mnohými z nás, bez pokání a žití v pokoře není možné se obrodit ani jako člověk, ale ani jako národ. Očista osvobozuje a bez očisty není ani politické svobody. Jinak minulost bude jako balvan tížit státy, které prožily totalitní systém, ať už je to naše země, nebo ostatní satelity bývalého SSSR včetně samotného Ruska. Bez obrození se nemohou zařadit mezi standardní vyspělé demokratické státy.
[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: A statue of Czechoslovak politician, statesman, sociologist and philosopher Tomáš Garrigue Masaryk in Rotterdam, by MatteoNL97, zdroj: Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.