Navrátilec

Vrátí se USA do Evropy s Joe Bidenem? Během aktuální cesty prezidenta pro to hovoří hodně. Geopolitická mapa se však změnila. První otázkou nyní je, zda má Evropa zájem na hlubším spojenectví s USA.

Cesta amerického prezidenta Joe Bidena do Evropy se zatím točila kolem jediného tématu, na kterém se shoduje téměř celý svět: JOE BIDEN není Donald Trump. Ve Spojených státech lidé, kteří hlasovali pro Trumpa – téměř polovina všech voličů – toho litují. Ostatní jsou šťastní.

Evropané, kteří se zúčastnili setkání G-7, zřejmě souhlasili s tím, že Trumpův odchod je úžasná věc. Většina evropských zemí ale samozřejmě není součástí skupiny G-7 a některé, například Polsko, se Bidena bojí. Pro mnoho evropských zemí není věc Trump-Biden otázkou. Ruský prezident Vladimír Putin řekl, že si myslí, že Trump je mnohem zajímavější než Biden – jen aby pak zjistil, že Biden je v pořádku, i když nudný.

Zda se to někomu líbí nebo ne: tato cesta je o tom, do jaké míry Biden změní americkou politiku v Evropě a Rusku – což znamená, že tato cesta je koneckonců o Donaldu Trumpovi. Nyní se často tvrdí, že USA jsou opět „na straně Evropy“, jak tomu bylo od druhé světové války. Otázkou je, co se tím vlastně rozumí.

Geopolitický realismus

Po druhé světové válce představoval Sovětský svaz hrozbu pro Evropou zpustošenou válkou. Bylo bezpodmínečně nutné, aby ji Spojené státy pomohly znovu vybudovat, aby mohly vytvořit vojenské síly, aby odolávaly Sovětům a stabilizovaly země jako Francie a Itálie, které měly silné komunistické strany. Zapojení USA nemělo nic společného se sentimentalitou; byla to geopolitická realita, která přinutila západní Evropu a USA k dalekosáhlému aliančnímu systému.

Se všemi řečmi o zbožných ctnostech bylo příliš brzy na to, aby se mluvilo o společných hodnotách s Německem a Itálií. A později, když USA potřebovaly ponorkové základny ve Španělsku, Washington se přinutil ke zdvořilosti ke španělskému vojenskému vládci Francisku Frankovi. Americko-evropský vztah byl postaven na nezbytnostech, nikoli na sdílených hodnotách.

To se změnilo v roce 1991. Sovětský svaz se zhroutil a s ním i účel NATO. Jeho úkolem bylo zabránit sovětskému útoku na západní Evropu. Evropa a USA vytvořily vojenské síly odpovídající danému úkolu a každý člen měl konkrétní oblast odpovědnosti. Dnes však již Sovětský svaz neexistuje – skutečnost, kterou evropské země objevily relativně nedávno, a tudíž drasticky redukovaly svoji vojenskou sílu.

Konec mírové dividendy

Vojenská aliance skutečně nemůže existovat bez armády. Pokud by tedy Rusové měli někdy postupovat na západ, například na Německo, to by se jen stěží mohlo postavit proti významné síle. USA by byly donuceny jednat v souladu se smlouvou a nést břemeno. Když Trump navrhoval stažení 10.000 vojáků z Evropy, Evropané to považovali za konec zapojení USA. Trump požádal ostatní členy, aby vyvinuli stejné úsilí.

Začátek 90. ​​let přinesl další masivní změnu globálního systému: Maastrichtskou smlouvu. To je důležité pro NATO, protože jednou z hnacích sil za vznikem obranné aliance bylo to, že Evropa neměla ekonomické prostředky k vytvoření mocných ozbrojených sil. Neexistoval však žádný důvod, proč by se Evropa nemohla bránit, jakmile se vzpamatuje. Určitě nebylo nerozumné, aby Evropa v poválečných letech požadovala od USA větší bezpečnostní odpovědnost. Bylo by rovněž nerozumné, kdyby USA této žádosti nevyhověly. Proto, že jim to poskytlo příležitost vyhnout se další válce a držet se citlivých rozhodnutí vzdáleně od Evropanů, kteří, upřímně řečeno, v letech 1914 a 1939 jednali nezodpovědně.

Nyní platí, že hrubé domácí produkty Evropské unie a severoamerické zóny volného obchodu jsou zhruba stejné. A v tomto okamžiku je těžké pochopit, v čem spočívá účel NATO pro Spojené státy nebo jakou hodnotu má mít. Hlavní pozornost Washingtonu se zaměřuje hlavně na Čínu a NATO v ní nehraje téměř žádnou roli. Není nepřiměřené, aby USA požadovaly, aby se Evropa vojensky a diplomaticky podílela na tomto konkurenčním boji – a není žádný důvod udržovat velké množství amerických sil na evropské půdě.

Rozdílné zájmy

Vznik EU dal jasně najevo, co bylo dlouho zřejmé: že Evropa již není ekonomicky závislá na USA. Zahájil také éru, kdy Evropa začala provádět hospodářskou politiku, provokující zájmy USA. Myšlenka, že USA a EU si mohou navzájem konkurovat, zatímco USA zůstávají odpovědné za bezpečnost Evropy, je a byla bizarní a pro USA těžko stravitelná.

V tomto ohledu skutečně vyvstává otázka, jaký je zájem USA o opětovnou spolupráci se svými evropskými partnery. Okolnosti, které kdysi vedly k tomuto partnerství, již neexistují. A protože Evropané nejsou vůči Američanům nijak zvlášť sentimentální, mají zájem na tomto vztahu, který se liší od amerického zájmu. Chtějí americké vojenské záruky a do určité míry i americkou hospodářskou spolupráci – zatímco USA trvají na tom, aby Evropa převzala větší odpovědnost za svou obranu.

USA a Evropa jsou také rozděleny v základních otázkách, stejně jako jednotliví členové EU. Jedním z příkladů je plynovod Nord Stream 2, který má přepravovat ruský zemní plyn do Evropy. Polsko je tím zděšeno, Německo je horlivě odhodláno, Portugalsko je lhostejné. Evropská unie je stále oslabená důsledky finanční krize v roce 2008 a samozřejmě účinky pandemie koronaviru. Británie odešla a EU hrozí, že přiloží Polsku a Maďarsku ohlávku, zatímco Brusel uvažuje o tom, jak může centrální banka sloužit potřebám nespočetných zemí.

Sdílené riziko

Existují geopolitické problémy, do nichž se Evropa musí buď zapojit, nebo odmítnout účast. To se týká například postoje k Rusku, které je ve skutečnosti mnohem slabší, než se prezentuje. Na vojenskou moc země je nicméně vždy třeba pohlížet ve vztahu k síle jejích oponentů. V tuto chvíli je pro Evropu nesporně málo pravděpodobná, ale právě tak není vyloučena možnost, že Rusko postoupí na Západ. A tato otázka je právě teď obzvláště relevantní, protože Spojené státy jsou v konfrontaci s Čínou. Evropané musí buď koordinovat se svým spojencem a sdílet rizika – nebo dát jasně najevo, že to nechtějí.

Evropa má příležitost znovu se připojit k transatlantickému spojenectví s vojenskými schopnostmi na základě své dnešní ekonomické síly, ne té před 40 lety. Aliance je založena na sdíleném riziku – a samozřejmě existují rizika, i když jsou méně dramatická než za studené války.

Pokud se Evropa rozhodne zůstat pasivní, mohou stále jednat alespoň její jednotlivé členské státy. EU viděno ve světle současnosti je pouze společný ekonomický prostor, a nikoli národní stát s odpovídající obrannou politikou. Hospodářská politika však určuje také obranné schopnosti, a pokud někdy mohla mít iracionální struktura EU, v níž je ekonomická moc oddělena od vojenské, smysl ještě před rokem 1991, dnes tomu už tak není.

Návrat bez výhod

Pokud Evropa nezmění směr, USA mají dvě možnosti. První je ústup z Evropy a ponechání obrany kontinentu na Evropě, zatímco Američané se obracejí k Číně. Druhým je ignorování Evropské unie a jednání s jednotlivými evropskými státy o obranných i ekonomických otázkách.

Obě možnosti představují pro USA problém. Zdá se, že EU se vyhýbá dalekosáhlým opatřením proti Číně a dává přednost skromnějším a méně riskantním. Spolupráce s jednotlivými zeměmi by zase mohla selhat a zaplést Ameriku do politiky uvnitř Evropy. O mandátu NATO již není jasno, jako tomu bylo ve studené válce. V otázce, která je pro Spojené státy ústřední, přináší „návrat do Evropy“ jen minimální výhody.

Smysluplná aliance by celkově prospěla Spojeným státům. Otázkou však je, zda si Evropané také přejí takové smysluplné spojenectví. Jít na schůzku a jednoduše neurazit hostitele nepředstavuje „návrat do Evropy.“ A vzhledem k tomu, že Evropa není ochotna učinit bolestivá rozhodnutí, vyžadována vztahem v reálném životě, je těžké pochopit, co má „návrat do Evropy“ znamenat. Kromě toho, že při takových příležitostech můžete povečeřet s několika zajímavými lidmi.

Píše se rok 2021 a je na Evropanech, aby si uvědomili, že pokud mají zájem o spojenectví se Spojenými státy, musí pochopit své budoucí role.

Epilog Bohumila Řeřichy

GEORGE FRIEDMAN vysílá jasné poselství všem státům Evropské unie, subjektu, který nemá alternativu. Zmiňuje jednu z možností spolupracovat s jednotlivými státy, která by však mohla selhat a zaplést Ameriku do politiky uvnitř Evropy. Bohužel jsou to státy Visegrádu Polsko, Maďarsko, Česká republika a Slovensko, a nyní i Slovinsko, které si neuvědomují, že v současné době dělají vrásky na čele vedení EU svou snahou o více národního státu. Byly to právě nově vzniklé národní státy ve středu Evropy včetně bývalého Československa, vzniklé na základě konference ve Versailles v roce 1919, které byly i jednou z příčin 2. světové války. Svou hybridní válkou a cílenými dezinformacemi se o obnovení národních států v tomto regionu velmi snaží Rusko, aby na ně mohlo mít opět svůj vliv. Samotné Orbánovo Maďarsko zapomíná na to, že to byl fašistický režim Horthyho, který byl spojencem nacistů, když během několika měsíců v roce 1944 poslal na smrt kolem 400.000 maďarských Židů.

Evropané si musí vybrat. Buď jasnou a férovou spolupráci mezi Amerikou a silnou a solidární EU, anebo opět evropský nacionalismus, který ve 20. století přinesl Evropě tolik neštěstí.

George Friedman (72) je jedním z nejvýznamnějších geopolitických analytiků ve Spojených státech. Vede think tank Geopolitical Futures, který založil, a je autorem mnoha knih. Poslední, „The Storm Before the Calm: America’s Discord, the Coming Crisis of the 2020s, and the Triumph Beyond“, vyšla ve vydavatelství Plassen-Verlag.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: President Joe Biden with European Council President Charles Michel and European Commission President Ursula von der Leyen, zdroj: Cicero, autor: George Friedman, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]