Sex a požehnání

KATOLICKá CíRKEV odpírá homosexuálním a lesbickým párům požehnání. Proč to také způsobuje rozhořčení mezi věřícími?

Když se této nejvyšší církevní autoritě ještě říkalo inkvizice, odsoudila Giordana Bruna, Galilea Galileiho a jejich učení. Dnes se jí říká Kongregace pro nauku víry a odsuzuje homosexualitu. Má církev pravomoc žehnat svazkům lidí stejného pohlaví? Na tuto otázku dala odpověď, která je jasná a přesvědčivá jako facka: ne. Toto ne je „Responsum ad dubium“, tedy něco, o čemž se nemá pochybovat.

Dogma zní: Sex je povolen pouze v manželství muže a ženy

Facka do tváře vytváří nezpochybnitelnou jasnost, která nutí člověka zoufat: žádné požehnání pro páry stejného pohlaví. A protože slušný patriarcha vás neuhodí, ale pak vysvětlí dobrý účel tleskání poraženým, následovaný vysvětlující poznámkou. Kdo jí přečte, je chycen bizarní úctou k tak groteskně chytrému nedostatku svobody v myšlení. Všechno má svou logiku a přísnost, když a jestliže nauka o víře stále trvá na svém dogmatu.

Dogma zní: Sex je povolen pouze v manželství muže a ženy. A manželství podle Vatikánu podléhá dvojímu požadavku: věrnosti a plození. To je Boží řád stvoření a věčný osud člověka. Všechno ostatní je hřích.

Výchozím bodem je tedy fundamentalistická a biologická teologie, která se oddává věčným pravdám a autoritářským dogmatům; pro ni není konkrétní život kategorií, která řídí poznání. Pokud se člověk řídí touto teologií, choromyslnost se stává logickou. Pak dojde k normálnímu lidskému případu, že lidé spolu před uzavřením manželství spí, že mnoho lidí se narodí jako homosexuálové, že manželství ztroskotá. Sotva zvládnutelná složitá situace. Pod tímto nadpisem jsou životní situace lásky shrnuty v papežském dopise Amoris laetitia (2016). Reakce na homosexualitu se řídí touto linií, a proto nepřekvapuje, že papež František publikaci schválil.

Bible umožňuje člověku mluvit radostně, velkoryse a svobodně o sexualitě

Každý, kdo to považuje za katolické a univerzální, kdo do této stavby myšlenek zapojil svůj mozek a srdce a považuje ji také za jediný dům, ve kterém žije Bůh a duch, musí odpovědět „ne“, když prosí o požehnání lidé, kteří se údajně bezbožně milují. BIBLE by tím umožnila člověku mluvit radostně, velkoryse a svobodně o sexualitě. Biblický jazyk má na to, když dva lidi spolu spí, skvělé slovo. Říká, že se poznávají, dávají si navzájem přístup k tomu nejosobnějšímu a nejzranitelnějšímu, ke svým vlastním tělům. Toto uznání je stejně přirozenou součástí života jako dýchání, jídlo a pití. Po staletí církve toto uznání chápaly jako kacířské, zasadily do hlav lidí zákazy a tabu. Sexualita byla obzvláště blízká špíně a hříchu. To je ve vatikánském „ne“ ještě jednou uvedeno zvláštním způsobem.

Bible byla vytvořena v archaických světech

Bible skutečně říká, že je ohavností, když muž leží s mužem, stejně jako se ženou. Ale také říká, že ten muž smí mít několik manželek. A člověk tam s úžasem čte, že muž je povinen zplodit dítě s vdovou po zesnulém bratrovi, pokud to ten během svého života nemohl udělat.

V Bibli je mnohé o tom, co bylo vytvořeno v archaických světech. Odmítnutí homosexuality v Novém zákoně je na pozadí toho, že někteří římští císaři zotročovali mladé válečné zajatce a sexuálně je zneužívali. Nejde o homosexuální partnerství, ale o odmítání násilí.

Bibli lze použít jako „kamenolom“ pro své vlastní tvrdé předsudky a jako zdroj citací pro dogmatismus. Ale to není její smysl. To, co v ní stojí, není zacíleno na utlačování a pohrdání lidmi; je to pro pomoc lidem. To, co tam je, proto padá bez láskyplného výkladu. Žádná sexuální orientace není ze své podstaty nežádoucí. Jakýkoli nedobrovolný, zmocňující a násilný sex je trestuhodný; ale ne partnerství dvou mužů nebo žen. Využívání, zneužívání moci a pokrytectví je v Bibli zavrženíhodné.

Kongregace pro nauku víry má zásadní pravdu ve svém názoru, že požehnání nesmí být uděleno ničemu, co je v rozporu s Božími plány. Je tedy dobré, že požehnání zbraní je již historií. Církev není institucí pro požehnání bezpráví a násilí; ale strážci víry by neměli být tak pošetilí, aby použili tento pohled na lásku osob stejného pohlaví. Papež František dělá dobře, když odmítá žehnat ekonomickým praktikám, které vykořisťují a zabíjejí. Je ale čas, aby se vzdal požehnání praktik mužských obránců fundamentalistických sexuálních učení ve svém „domě“, protože podporují homofobii a útlak žen.

Mnoho německých církevních činitelů zákaz požehnání kritizuje

Tři tisíce německých kněží, profesorů a pastoračních asistentů kritizuje zákaz požehnání. Chtějí „doprovázet a požehnat lidem, kteří vstoupí do závazného partnerství.“ Jak říká pastorka Rainer Maria Schießler, která již třicet let pracuje v módní mnichovské čtvrti Glockenbach, je to dobré slovo pro katolické homosexuály, „pro jejich vlastní způsob života a lásky, protože Bůh je učinil tím, čím jsou.“  Jednou z prvních komunit, které vztyčily duhovou vlajku na fasádě kostela, byl St. Laurentius ve vestfálském Sendenu. Následně byla stržena. Farář oznámil, že nová bude zavěšena výše a lépe ukotvena; věřící odpověděli potleskem. Potlesk je jejich forma požehnání za neposlušnost duchovenstva.

„Ne“ k požehnání bylo podepsáno 22. února, na Svátek katedrály Sv. Petra, jak je směle zdůrazněno na konci dopisu, v den církevního úřadu, ze kterého vycházelo také dogma o neomylnosti. 22. února je současně dnem oblíbené pranostiky: bez ohledu na to, jak je kolem Petrova stolce chladno, nezůstane chladný dlouho. Společnost potřebuje církev, která není chladná a která je blízká lidem.

Doslov Bohumila Řeřichy
V Deníku N z 29. března 2021 vyšel velmi zajímavý rozhovor s katolickým s teologem, knězem a církevním historikem Tomášem Petráčkem na téma sexuality, ale i úlohy církve.

K tělesnosti a sexualitě mj. uvádí, že církev se podle něho zasekla na svých pozicích ohledně vnímání tělesnosti, kde stále přetrvává vliv augustinovského vnímání těla jako vězení duše. Bude nezbytné znovu promyslet vzájemnou provázanost toho, co tradičně označujeme jako tělo a duši, ve světle objevů neurovědy a dalších vědeckých disciplin, jež odkazují na důležitost těla pro naše vědomí prožívání. Toho těla, o kterém přitom my sami vyznáváme, že bude vzkříšeno a má tedy velkou hodnotu. S tím souvisí i „pozitivní pohled na sexualitu jako životodárnou energii, kterou obdařil člověka sám Stvořitel. Problémem je zákaz vnitrocírkevní debaty o řadě témat, která věřící za uzavřená nepokládají, a tudíž by se o nich mělo mluvit.“

Patří tam otázky uspořádání církve, kde by měl být větší podíl laiků a především žen na tvorbě rozhodnutí. Současný klerikální systém je nefunkční a neobhajitelný, vede k velkému odlivu věřících z církve. Velmi diskutovaný je rovněž oficiální postoj církve k homosexuálům. Před několika dny vzbudila velké emoce odpověď Kongregace pro nauku víry, která odmítá žehnání těmto párům. Hned se vůči tomu vymezilo přes 200 významných německých teologů a svou distanci vyjádřila řada dalších církevních hodnostářů na celém světě.

K úloze církve

Ve středověku byla církev mnohem adaptabilnější a inovativnější, táhla společnost dopředu, viz takzvaná Papežská revoluce 11. století, kdy se prosadily počátku konceptu limitované moci a právního státu. Pozadu začala být, když ji dějiny přestaly dávat za pravdu. My totiž fungujeme dost jednoduše – dáváme za pravdu tomu, kdo vyhrává. Ve chvíli, kdy církve začaly v novověku a hlavně v moderní době prohrávat a dějiny jim přestaly dávat za pravdu, začaly církve ignorovat dějinný vývoj a tvářit se, že je nezajímá. Posláním církve je zdůrazňovat principy a žít jimi, ne nabízet konkrétní řešení. Nevymýšlet, že by se problém migrace měl řešit stavbou táborů v Africe, ale přenášet obecné principy křesťanství do debaty. Jako křesťan jsem připraven přijímat impulzy a měnit své pohledy ve světle nového poznání. Čím více jsem ochotný vycházet ze sebe a rezignovat na své sobectví a umanuté představy, tím více se stávám člověkem. To je svým způsobem odpověď na klimatickou změnu nebo společenské krize.

„Být připraven změnit své názory, změnit svoje jednání a žít riskantně. Nezajišťovat se, nežít sobecky či bezohledně. To jsou křesťanské hodnoty, ve kterých lze nalézt radost a štěstí“.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Outlines from the figures and compositions upon the Greek, Roman, and Etruscan vases of the late Sir William Hamilton, zdroj: Süddeutsche Zeitung, autor: Heribert Prantl, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]