Už žádnou naivitu

Jak se ČíNA zmocňuje evropských přístavů a kontejnerových lodí

Světový námořní obchod je geostrategicky rozhodující. Proto by „starý kontinent“ měl omezit vliv Pekingu – také v Asii

Píše se rok 1961. Amerika si zvolila mladého, dynamického prezidenta Johna F. Kennedyho. USA jsou ekonomicky i politicky světovou velmocí číslo jedna; vojensky s nimi dokáže držet krok pouze Sovětský svaz.

Čína je rozvojová země. Ve Spolkové republice Německo září Lale Andersen se super hitem „Loď připluje“. Píseň je o prostitutce, která čeká na svého milovaného v přístavu PIREUS. Právě odtud poslali Athéňané před 2500 lety lodě, aby bránili svou demokracii před perskými králi.

USA jsou dnes stále světovou velmocí, ale Čína na ně těžce tlačí. Z 500 největších korporací na světě má každá pátá sídlo v „Říši středu“, pouze v USA je jich více. Rusko je silné pouze vojensky. A Evropská unie?

EU je závislá na Číně

Evropská unie je ekonomicky silná – ale dlouho byla závislá na čínském trhu. Pandemie ukázala, že německé automobilové společnosti by bez svých závodů a trhu v Číně, by čekala restrukturalizace.

A režim v Pekingu také využívá svoji ekonomickou sílu politicky – například k potlačení kritiky svého zacházení s menšinami a demokratickými hnutími. Když společnost Daimler-Benz zvažovala citovat v brožuře dalajlámu, bylo vedení společnosti nuceno se podrobit.

V Pireu, který je chloubou Řecka, mají mezitím co říci čínské státní společnosti. V domě demokracie „zvedá červený drak hlavu“. Předtím, než Evropská unie nedávno uvalila na Čínu symbolické sankce, zalíbilo se Řecku v roli oddalování a ředění rezolucí proti Číně. Šelma, která myslí na zlo.

„Nemůžeme vinit Číňany, že byli chytří. Nemůžeme si vyčítat, že jsme tak hloupí,“ říká francouzský prezident Emmanuel Macron –země EU ve skutečnosti dlouhou dobu pouze sledovaly, jak Čína  dělá masivně nakupuje na starém kontinentu.

Vždy v dohledu

Předmětem čínského zájmu jsou technologické společnosti, banky a kritická infrastruktura, jako jsou přístavy a energetické sítě. Teprve když se čínská skupina zmocnila augsburského koncernu Kuka, specialisty na průmyslové roboty, se Německo probudilo, zpřísnilo zákon o zahraničním obchodu a od té doby několikrát zabránilo dalším převzetím.

Mnozí se mysleli, že projekt Hedvábná stezka je marketingový trik

Když čínský prezident Si Ťin-pching v roce 2013 zahájil projekt Nová hedvábná stezka, mnozí jej považovali za marketingový trik: oživení staré Hedvábné stezky, kterou cestoval jako první Evropan Benátčan Marco Polo. Ona obchodní cesta, po které se přepravovalo hedvábí a koření přes Asii, přes pouště a přes hory do Evropy. Dnes se to již nedělá s velbloudy, ale po železnici, kamiony nebo kontejnerovými loďmi.

Na konci 90. let evropské vlády povolily mezinárodní lodní sdružení – ale nezohlednily rizika a vedlejší účinky. Dnes na trhu dominují společnosti se silnou čínskou účastí. Čínská státní přepravní společnost Cosco sleduje cíl stát se lídrem na světovém trhu, a to buď samostatně, nebo ve spolupráci. Na německé straně s ní může do určité míry držet krok pouze přepravní společnost Hapag-Lloyd. Konkurence vypadá jinak.

Čína ovládá každý čtvrtý přístav na světě

Čínská státní přepravní společnost Cosco a její sesterská společnost China Merchant již mají vlastní terminály nebo podíly v přístavních společnostech ve 14 evropských přístavech – od Rotterdamu a Antverp přes Le Havre, Bilbao, Valencii, Marseille až po Maltu. Peking nyní ovládá každý čtvrtý kontejnerový terminál na světě. „Znamená to, že Evropa ztrácí část své suverenity,“ řekl o prodeji přístavů francouzský expremiér Jean-Pierre Raffarin.

Začátkem století, tedy 40 let po hitu Lale Andersena nepřipluly do Pirea téměř žádné lodě. Hrozilo, že se perla ve Středomoří stane nehospodárným provinčním přístavem. Cosco přišlo ve správný čas s nabídkou získat licenci na dva kontejnerové terminály za cca 500 milionů eur. To bylo v roce 2008, pět let předtím, než Peking představil svou vizi Nové hedvábné stezky.

V roce 2016 si EU vynutila privatizaci celého přístavu. Bez seriózních konkurentů převzala společnost Cosco úplnou kontrolu nad přístavem za výhodnou cenu 280 milionů eur.

Dnes je Pireus v Evropě již číslo čtyři za Rotterdamem, Antverpami a Hamburkem. „Žádná loď, kterou Číňané nechtějí, nevpluje do přístavu ani nevypluje ven,“ říká bývalý řecký ministr námořnictva. Ve skutečnosti je Pireus koncovým bodem námořní Hedvábné stezky z Číny přes Indický oceán do Rudého moře.

Pokračováním v úzkém kanálu Suezského průplavu již Čína ovládá námořní základnu v Džibuti v oblasti afrického Hornova mysu.

Když obří kontejner narazil v Suezském průplavu na mělčinu, uvízly v Rudém moři stovky lodí a dodavatelské řetězce se octly ve svízelné situaci. Kanálem ročně propluje 20.000 lodí, což dokazuje geostrategický význam kontroly přístupu k Suezskému průplavu. Jinak by lodě z Asie musely obeplout 6000 kilometrů a jednou obeplout Afriku, aby se dostaly do Evropy. Peking staví a kupuje další přístavy podél námořní Hedvábné stezky z Číny přes Indický oceán. Některé, říkají odborníci Světové banky, nedávají žádný ekonomický smysl. Pokud ovšem nejsou použity pro vojenské účely.

Od Rudého moře pokračováním Suezským průplavem s čínskými přístavními zařízeními do Pirea. Tam, na rozdíl od Džibuti, nad přístavem nevlaje žádná červená vlajka – v sídle přístavu diskrétně svítí jen několik červených luceren. Ale ty známe z našich čínských restaurací.

EU musí spoluvytvářet infrastrukturu v Asii

A jaká je reakce EU na bilionovou ofenzívu Nové hedvábné stezky? Odpověď se nazývá „Strategie propojení mezi EU a Asií“, a je proto skromnější. Cílem je společně rozvíjet infrastruktury mezi Evropou a Asií: silnice, železnice, potrubí a digitální sítě. Země ve Střední Asii, jako je Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán nebo Tádžikistán, chtějí jít vlastní cestou a prosadit se proti svým velkým sousedům, Číně a Rusku.

Tady může EU prokázat svou geopolitickou schopnost jednat. Navzdory pandemii musí mít Evropská unie sílu pomáhat utvářet infrastrukturu alespoň v některých částech Asie. Důležitou roli zde sehrávají investiční programy. Stejně jsou však důležité spravedlivá soutěž a transparentní podmínky, mezinárodní standardy a právní bezpečnost pro soukromé investory. Protože se jedná o boj systémů.

Je povzbudivé, že začátkem roku koupila hamburská přístavní společnost HHLA italský přístav Terst. Podílnictví na přístavu bylo také na seznamu přání Pekingu. Hamburští dostali zakázku pod tlakem vlády v Římě. Kousek evropské geopolitiky. Alespoň něco…

Doslov Bohumila Řeřichy
Je smutně úsměvné, že s touto výzvou přichází vysoce postavený německý politik, když na toto nebezpečí již několik let předtím upozorňovaly renomované německé deníky. Čína spolu s Ruskem se rozhodly v roce 2012, že půjdou tvrdě proti Západu. Uvědomují si, že v normální soutěži ho nikdy nedoženou. A právě Čína to svojí ekonomickou agresivitou dokazuje. Nejdříve ekonomicky, a poté ideologicky ovládnout svět. Již nyní si to uvědomují státy, které „naletěly“ na jejich uplácení finančními investicemi.

V knize Rowana Callicka Čas strany – aneb kdo a jak řídí Čínu?, vydané v roce 2015, říká vlivný předák Čínského střediska pro výzkum mládeže a dospívajících Wang Siao-tung:

„Dnešní vůdci Číny jsou v podstatě správci země, ale po nich nastoupí dnešní studenti – Čína povýší své národní zájmy na globální úroveň, což bude mít vliv na naše bezprostřední sousedy, ale i na celý svět. Čína musí nabýt schopnost hájit tyto zájmy.“

Varovná jsou i Wangova slova ohledně obrozeného čínského nacionalizmu, který bude mít podle něj hluboký a trvalý význam, jako hnutí 4. května 1919, kdy se studenti shromáždili na Pekingské univerzitě, aby sepsali manifest proti cizímu vměšování, když říká:

 „Na Západě leckdo mluví o tom, že se musí Číňané snažit, aby je Západ akceptoval. To je zastaralý názor. To Západ se musí učit, jak se stát přijatelným pro Číňany.“ Nová generace podle něj odmítá Maův socialismus, zato přijímá jeho nacionalismus, a přitom znovu zvolna přebírá některé tradiční čínské hodnoty.

V pozadí čínského nacionalismu a etatismu tkví vzývání nebes neboli víra, že božské mocnosti mají v přízni dynastie. Na dnešní čínské univerzitní půdě (2013) se věnuje značná pozornost studiu postavy Carla Schmitta. Tento „korunní právník“ Adolfa Hitlera byl proslulým kritikem liberalismu, parlamentní demokracie a liberální kosmopolitismu. Richard Komaiko, jenž píše pro Asia Times, řekl: „Podle některých pekingských univerzitních studentů slovo Hitler nevyvolává asociace antisemitismu nebo genocidy, nýbrž silného vedení a nacionalismu. Hitlera obdivují pro jeho schopnost sjednotit zemi a navrátit jí úctyhodné postavení v mezinárodní aréně.“

Čína svým ekonomickým imperialismem, odmítáním západní demokracie a na druhé straně směsí svého moderního nacionalizmu a msty za utrpení, které jí způsobila kolonizace, je odhodlaná prosadit své globální zájmy.

Proto jsou tím více aktuální varovná slova aktivisty z Hongkongu Joshui Wonga, odsouzeného nedávno na 13 měsíců vězení: „Čína je největší nebezpečím pro svobodu na celém světě!“

Günther H. Oettinger je předsedou United Europe e.V. Byl předsedou vlády Bádenska-Württemberska a komisařem EU pro energetiku, digitální ekonomiku a společnost, rozpočet a personál.

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Rotterdam Port by Martin Falbisoner, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Günther H. Oettinger, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]