Čas studených válek skončil

Západ byl oddělen od Sovětského svazu, s Čínou to není možné

Loňský zásah čínské vlády proti technologickým společnostem, jako je Alibaba nebo Didi a Tencent, nedávno vyvolal spekulace. Někteří považují nedávné regulační zásahy v Číně za součást trendu, který je souběžný se zvýšeným sledováním velkých technologií americkými úřady. Jiní to považují za opatření ke kontrole údajů, které by jinak mohl ZáPAD zneužít. A věrohodnější hodnocení interpretuje postup jako výstřel napříč, aby připomněl čínským korporacím, že čínská komunistická strana je stále na čele.

Nejlogičtějším vysvětlením je však to, že opatření, přijatá čínskou vládou, jsou součástí obsáhlé strategie oddělení Číny od USA. Je to vývoj s potenciálně vážnými globálními důsledky. Přestože se ekonomické a strategické vztahy mezi Čínou a USA dlouhodobě stále zhoršují, jen málokdo by věřil, že se z toho může vyvinout geopolitická konfrontace v duchu studené války. USA jsou na Číně dlouhodobě příliš závislé a obě ekonomiky jsou příliš úzce propojeny. Nyní možná zažíváme, jak vzniká zásadně odlišná rovnováha.

STUDENá VáLKA byla formována hrou tří vzájemně propojených sil. První, a možná nejdůležitější, byla ideologická soutěž. Spojenými státy vedený Západ a Sovětský svaz měly různé představy o správném uspořádání světa a obě strany se snažily šířit svou vizi všemi prostředky.

Boj o vedení

Pak tu byl vojenský rozměr, který byl zvláště patrný v závodění v jaderném zbrojení. A oba bloky usilovaly o vědeckou, technologickou a ekonomickou vůdčí roli, protože věděly, jak je nutná k jejich ideologickému a vojenskému prosazení.

Ačkoli byli Sověti ekonomicky méně úspěšní než Spojené státy, zpočátku byli schopni rezervovat si technologická a vojenská vítězství pro sebe. Úspěšné vypuštění prvního satelitu Sputnik bylo budíčkem pro USA.

Otevřená rivalita studené války byla z velké části možná, protože Spojené státy a Sovětský svaz fungovaly odděleně. Americké investiční a technologické průlomy se automaticky nedostaly k Sovětům (s výjimkou některých prostřednictvím špionáže), jako to dělala ČíNA po celá desetiletí. Nyní se však konfliktní body mezi Čínou a USA, podporované rozporuplnou diplomacií Donalda Trumpa, staly novodobou obdobou soupeření ve studené válce.

Ideologický předěl, který před 20 lety nebyl na obzoru ani vidět, je nyní jasně definován. Západ vyzdvihuje ctnosti demokracie (se všemi jejími chybami) a Čína sebevědomě prosazuje svůj autoritářský model po celém světě, zejména v Asii a Africe.

Čína zároveň otevřela nové vojenské fronty, a to nejen v Jihočínském moři a v Tchajwanském průlivu. A samozřejmě za posledních deset let zesílila hospodářská a technologická soutěž. Obě strany jsou přesvědčeny, že vedou existenciální závod o nadvládu v oblasti umělé inteligence (AI). I když toto zaměření na ni může selhat, nadřazenost v digitálních technologiích, biologických vědách, špičkové elektronice a polovodičových technologiích má rozhodující význam.

Nová rivalita

Někteří pozorovatelé novou rivalitu vítají a věří, že spojí Západ v jasně definovaném společném boji.  „Šok“ ze Sputniku nakonec vedl americkou vládu k investicím do infrastruktury, vzdělávání a nových technologií. Podobné stanovení cílů státního jednání by podle jejich názoru mělo mnoho výhod; ve skutečnosti administrativa Joe Bidena již začala zaměřovat investiční priority USA v soutěži s Čínou.

Je pravda, že mnoho úspěchů Západu během studené války bylo možné dosáhnout jen proto, že Sovětský svaz sloužil jako protiobraz. Západoevropský model sociální demokracie byl považován za kompatibilní alternativu k autoritářskému socialismu sovětského stylu. Podobně růst trhu v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu vděčí za hrozbu komunismu, který donutil autokratické vlády upustit od otevřené represe, zavést pozemkové reformy a investovat do svých vzdělávacích systémů.

I tak by dnes náklady na odpojení byly s největší pravděpodobností mnohem vyšší než potenciální přínosy nového šoku Sputniku. V dnešním propojeném světě je globální spolupráce zásadní. Konkurence s Čínou může být při obraně demokracie po celém světě důležitá, ale není jedinou prioritou Západu. Změna klimatu také vyžaduje úzkou spolupráci mezi USA a Čínou.

Moderní komentátoři také obvykle zanedbávají obrovské náklady studené války. Pokud Západ již není zvláště důvěryhodný jako obhájce lidských práv a demokracie, například v Hongkongu a Číně, není to způsobeno pouze nešťastnými desetiletími vojenských operací na Blízkém východě.

Riziko na obou stranách

V letech, ve kterých se USA viděly zapleteny do existenčního boje se Sovětským svazem, svrhly demokraticky zvolené vlády v Íránu (1953) a Guatemale (1954) a podporovaly diktátory, jako byl Joseph Mobutu v Kongu a Augusto Pinochet v Chile.

Stejně špatná je akceptace toho, že studená válka vedla k větší mezinárodní stabilitě. Naopak, jaderné závody ve zbrojení a politika extrémního rizika na obou stranách vydláždily cestu válce. Kubánská raketová krize nebyla jedinou konfrontací, která přivedla USA a Sovětský svaz na pokraj otevřeného konfliktu (a „zaručeného vzájemného zničení“). Také v roce 1973 během jomkipurské války, v roce 1983, když sovětský systém včasného varování omylem oznámil spuštění americké ICBM a při jiných příležitostech svět těsně unikl katastrofě.

Dnes stojíme před výzvou najít model mírového soužití, který na jedné straně umožňuje konkurenci mezi nesmiřitelnými světonázory a na straně druhé umožňuje spolupráci v geopolitických otázkách a ochraně klimatu. To neznamená, že by Západ měl přijmout porušování lidských práv Čínou nebo opustit své spojence v Asii. Neměl by se však také zaplést do konfliktu ve stylu studené války.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Bunker 23 int the former arsenal in the Dernekamp hamlet, Kirchspiel, Dülmen, North Rhine-Westphalia, Germany, by Dietmar Rabich, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Daron Acemoglu, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]