Co když se USA nikdy nevrátí na světovou scénu jako vedoucí velmoc?

EVROPA nebo ČíNA by nemohly vyplnit vakuum – pak by došlo ke globální anarchii. USA proto musí být první, kdo vede mezi rovnými.

„Amerika je zpět,“ řekl prezident JOE BIDEN na začátku tohoto roku a celý demokratický svět si oddechl.  Jak ale sledujeme debakl chaotického stažení USA z Afghánistánu – Kábul jako Saigon č. 2 – našeptává nám strašidelný hlas: Co když se Amerika nevrátí? Co když se nikdy nevrátí na světovou scénu? Co se stane potom? Čínské století? Evropa jako nový vůdce svobodného světa? Nebo jen stará mezinárodní anarchie?

Po Saigonu v roce 1975 představovalo ponížení USA ve Vietnamu, které navíc následovalo po aféře Watergate, deprimující stav a ránu pro pověst USA ve světě. Ale během deseti let byly USA zpět. Zdálo se, že až do roku 1995 ovládají svět jako nesporná supervelmoc.

Každý ví, že tentokrát je to jiné. Vnitropolitické problémy, které si Spojené státy způsobily samy, jsou desetkrát hlubší a strukturálnější, než byly v polovině 70. let 20. Století; částečně proto, že podle vzoru přepínajících se říší utratily v průběhu historie biliony dolarů v zemích jako Afghánistán a Irák, místo aby investovaly do zanedbané infrastruktury, vzdělávání a zdravotní péče své vlastní země. V zahraničí USA nejsou konfrontovány s upadající velmoci Sovětským svazem, nýbrž se stoupající leninskou supervelmocí Čínou.

Všechny alternativy k vedení USA jsou pro demokracie horší

Realisticky lze jen očekávat, že se USA „vrátí“ jako vedoucí západní mocnost na mezinárodní scénu, první mezi rovnými v globální síti demokracií. Hořkost nad špatným chováním USA v minulosti ve světě, až po současnou tragédii, by neměla žádnému demokratovi zabránit pochopit, že všechny myslitelné alternativy tohoto scénáře jsou horší. A Bidenova administrativa je největší šancí, jakou máme, že Spojené státy se tímto způsobem vrátí zpět na světovou scénu.

 Představte si, že žalostná, zkorumpovaná afghánská vláda, financovaná USA, a její údajně silná armáda o 300.000 vojácích, vycvičená USA, by mohla vydržet ještě několik týdnů a došlo by k řádnému ústupu, aniž by helikoptéra Chinook stála ve vzduchu nad plochou střechou ambasády – tento jeden obrázek je silnější než milion slov. Určitě by došlo k velké nespokojenosti a pocitu selhání. Ale měli bychom se zamyslet nad tím, že zkušený americký prezident střízlivě zavádí náročný plán, jak přivést Ameriku na mezinárodní strategickou pozici zpět pro tři hlavní výzvy, které identifikoval: covid, klima, Čína.

Stále je ještě možné, že se to USA navzdory debaklu v Afghánistánu podaří. Události, jak je dobře známo, vypadají z blízkosti vždy větší. Tyto scény na letišti v Kábulu nikdy nebudou zapomenuty, ale časem je lze vidět i z jiné perspektivy.

Čína bude dominovat Asii, ale nebude převládající světovou velmocí

Nicméně je to okamžik k zamyšlení nad nemyslitelnou alternativou: že USA už nikdy nemohou zaujmout mezinárodní vedoucí pozici. Co pak? Čína se téměř jistě stane dominantní mocností v Asii, ale ne převládající. Japonsko, Indie a Austrálie, nemluvě o Spojených státech, které jsou nadále přítomny v indo-pacifickém regionu, udělají vše pro to, aby tomu tak nebylo.

V samotné Číně bude rozpor mezi stále více leninským politickým systémem, v němž je moc soustředěna nejen v rukou jedné strany, ale jediného muže, a složitou, rozvinutou kapitalistickou ekonomikou a společností, povede dříve či později k její vlastní vnitřní krizi. Hledání více nacionalistické legitimity cestou dobrodružství v zahraničí by mohlo mít bezprostřední důsledky: pozor, TCHAJ-WAN.

Ale toto není vzorec pro „čínské století“, jak by se dalo v některých ohledech oprávněně hovořit o „americkém století“ – nebo alespoň o dvou amerických desetiletích mezi lety 1989 a 2009 – a předtím o „britském století“. Čína je již v některých evropských zemích velmi vlivná, ale v Evropě se vedoucí velmocí nestane. Ještě méně úspěšné bude v tomto Rusko, i když prezident Vladimír Putin, stejně jako čínský prezident Si Ťin-pching, budou tímto posledním nezdarem USA nepochybně potěšeni.

Jaké by to bylo tedy s optimističtějším scénářem, díky kterému by francouzská srdce bila rychleji?  Jaké by to bylo, když dojde v Evropě k průlomu? Evropa bude lídrem světa!  Obrátíme-li slavný výrok bývalého britského ministra zahraničí George Canninga, přivoláme starý svět, aby se obnovila rovnováha v novém světě. To je velkolepá myšlenka. Jako anglický Evropan bych něco takového rád viděl. Spolu s přáteli z celé Evropy jsem v Evropě strávil hodně času, pracoval v Evropské radě pro zahraniční vztahy s cílem podporovat evropskou společnou a efektivní zahraniční politiku. Ale s tou to nevypadá zvláště dobře.

Macron má potřebnou vizi evropského vedení, ale nemá zdroje

Jeden politik v Evropě, francouzský prezident EMMANUEL MACRON, má vizi, ale ne prostředky. Možní nástupci kancléřky Angely Merkelové po zářijových volbách mají prostředky, ale ne vizi. Spojené království právě opustilo klub a nyní si vůdci britských konzervativců hlasitě stěžují, že nás USA v Afghánistánu zklamaly. To je stěží recept na globální vedení.

Zbývá tedy třetí globální alternativa: mezinárodní anarchie. Konkurující velmoci, kmeny a zájmy. Svět „G-nula“, jak jej nazval geopolitický analytik Ian Bremmer. V nejhorším případě jakýsi Afghánistán ve velkém. Bez ohledu na bídu, která by poznamenala miliony lidí, pak existuje nebezpečí, že planeta shoří. Apokalyptické lesní požáry na řeckých ostrovech v létě a záplavy v Německu, nemluvě o nedávných strašidelných varováních vědců v oblasti klimatu jasně ukazují, že k řešení klimatické krize potřebujeme mnohem větší úroveň kolektivních globálních opatření. Geopolitická situace však takovou společnou akci ztěžuje.

Nedávno jsem viděl americký sci-fi film Arrival, ve kterém přistávají mimozemšťané podobní chobotnicím v USA, Rusku, Číně, Saúdské Arábii a dalších velkých mocnostech. Jejich cílem je přimět válčící kmeny lidstva spolupracovat, protože „budeme vás potřebovat ještě 3.500 let“. A protože se jedná o americký film, mají úspěch.

Při absenci jasnovidných mezigalaktických chobotnic je to však jen na nás. Pokud se podíváte na celkový obrázek, pak tento geopolitický okamžik vyžaduje aktivní zapojení Evropy a Číny, Indie, Japonska, Austrálie a mnoha dalších. A USA musí opět hrát vedoucí roli v kruhu demokracií, už ne jako hegemon, ale jako první mezi rovnými.

Jeden rozvojový ekonom kdysi nemilosrdně prohlásil, že pro chudé země existuje jen jedna věc horší než vykořisťování: nevykořisťování! Nejen pro Západ, ale pro svět ohrožený jako celek existuje jen jedna věc, která je horší než americké vedení: nedostatek amerického vedení!

Timothy Garton Ash je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a vedoucím pracovníkem Hoover Institution na Stanfordské univerzitě.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Hamid Karzai InternationalAirport, Afghanistan, August 21, 2021, by U.S. Marine Corps photo by Sgt. Samuel Ruiz, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Timothy Garton Ash, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]