V současné době kolují početné zvěsti o chystané ruské invazi na Ukrajinu. Ačkoli se tento scénář nezdá být pravděpodobný, stále existuje riziko vlastní vojenské dynamiky. A kvůli své historii má Moskva rozhodně důvody být geopoliticky ve střehu.
RUSKO není zemí, která by ve vysoké míře důvěřovala cizím národům – a to z dobrého důvodu. Ve 20. století bylo dvakrát napadeno Německem, v 19. století Francií a v 18. Švédskem. Nikdy přitom nešlo o vrtkavé pohraniční šarvátky, na které byli Evropané zvyklí, ale spíše o seriózní tažení s cílem dobýt ruské srdce a trvale si ho podmanit. Na takové existenční hrozby je těžké zapomenout a pro Rusko je těžké nepodezírat ostatní z útoků na své území. A naopak, tento postoj činí Rusko hrozbou pro své sousedy.
Na Západě byl rozpad Sovětského svazu viděn tak, že Rusko jednoduše udělilo nezávislost jiným zemím. Rusové, ohromeni tím, co se stalo, to byli připraveni také takto vidět. Moskva přijala ze Západu to nejlepší. Předpokládalo se, že nově nezávislé země budou neutrální a nebudou tedy pro Rusko představovat žádnou hrozbu. Dynamika dějin se však nevyvíjí podle představ a postupem času se ukrajinská vláda a Rusko opět sblížily. To hrozilo podkopat západní vizi postsovětského světa – stejně jako očekávání mnoha Ukrajinců.
Interpretační spor o ukrajinskou revoluci
Pouhých 24 let po rozpadu Sovětského svazu svrhla revoluce na Ukrajině její proruskou vládu. Ze západního (a zejména z amerického) pohledu byla UKRAJINA nezávislým národem – její záležitosti tedy neměly s Ruskem nic společného. Rusko mělo zkorumpovaný a represivní režim a jako součást projektu amerických hodnot by USA podpořily ty, kteří povstali proti tomuto režimu a požadovali svá demokratická práva.
Rusko to vidělo jinak. Podle jeho názoru byla svržená vláda právoplatně zvolenou vládou Ukrajiny a Spojené státy (a další země) zinscenovaly převrat, aby nastolily prozápadní vládu. Podle něj Spojené státy využily rozpad Sovětského svazu, aby převzaly kontrolu nad Ukrajinou. Ukrajinské město Poltava, kde Rusové v 18. století zastavili švédský postup, bylo od Moskvy jen 800 kilometrů. Skutečná vzdálenost od ukrajinských hranic do Moskvy byla ve skutečnosti mnohem kratší.
Ať už Američané zamýšleli udělat cokoliv, Rusové to viděli jako porušení ruského práva na národní bezpečnost – hrozbu pod záminkou podporování demokracie. Z americké perspektivy měla Ukrajina právo na národní sebeurčení. Z ruského hlediska by to však nemělo představovat existenční hrozbu pro Rusko; americké záměry pro Moskvu nehrály geopoliticky žádnou roli. Protože záměry se mohou změnit a proamerická Ukrajina byla jen novou kapitolou v dlouhé historii ruské nejistoty.
Rusko přestálo předchozí invaze vytvořením nárazníku mezi agresorem a Moskvou. Invaze minulých staletí se nezdařily, protože útočníci museli překonat tolik území, že invaze, která začala v létě, skončila ruskou zimou. S Ukrajinou jako americkou „loutkou“ se tato propast drasticky zmenší a nárazníková zóna bude rozpuštěna. Co Rusko po staletí chránilo, už ho nechrání.
Historický zlom
Pro Rusko to byl zlom v postsovětské éře. Ukrajina byla důležitým prvkem ruské obrany – ale ne jediným. Hlavní linií útoku na Rusko je severoevropská rovina, která se táhne od Francie až téměř k Moskvě. Západní hranicí Sovětského svazu bylo Bělorusko, které leží na hranici s Polskem.
Druhá problematická linie útoku proti Rusku vede přes KAVKAZ, který odděluje Rusko od Turecka, Íránu a jejich spojenců. Sověti ovládali mohutná pohoří severního Kavkazu, včetně Čečenska a Dagestánu. Přestože tvořily pevnou bariéru proti jihu, byly potenciálně destabilizovány militantními islamisty. Jižní Kavkaz (Ázerbájdžán, Gruzie a Arménie), dříve součást Sovětského svazu, jsou také důležitým nárazníkem.
Třetí linie útoku je ve střední Asii. Samotné země v regionu nepředstavují pro Rusko žádnou hrozbu, ale stažení USA z Afghánistánu situaci ještě zhoršilo. Existuje reálné riziko šíření islamistického násilí a USA nadále hledají letecké základny v regionu, aby podpořily omezené operace v Afghánistánu. Pro Rusko je proto důležité zajistit střední Asii.
Na východě je hranice s Čínou. Rusko má s Čínou společný zájem na blokování Spojených států, ale mezi oběma zeměmi panuje hluboká historická nedůvěra. Rusové předtím napadli Čínu a Mandžusko. Sověti zvažovali bombardování Lop Nor, čínského centra jaderných zbraní, a obrátili se na Spojené státy, aby při operaci pomohly. V 60. letech došlo k vážnému pohraničnímu konfliktu mezi Čínou a Sovětským svazem, včetně velké bitvy na řece Ussuri. Mao byl k Sovětskému svazu nepřátelský; dohoda mezi Spojenými státy a Čínou v 70. a 80. letech byla zaměřena proti Rusku. Vzhledem k této historii je čínsko-ruská hranice dalším zranitelným místem.
Obklopeno slabými místy
Jinými slovy, Rusko je obklopeno slabými místy. Proto vyvíjí efektivní přístup, jak s nimi jednat. Neposílá tanky, ale využívá politické a ekonomické problémy v místě ke zvýšení svého vlivu. Například v Bělorusku, kde nestabilita za prezidenta Alexandra Lukašenka umožnila Moskvě rozšířit svou moc a destabilizovat hranici s Polskem. Ve Střední Asii využívá ke zvýšení svého vlivu ekonomických vazeb a napětí mezi středoasijskými státy. Na jižním Kavkaze rozmístila mírové síly k udržení příměří mezi Ázerbájdžánem a Arménií.
Rusko má samozřejmě dobré vztahy s Čínou, ale oba státy zůstávají vůči tomu druhému podezřívavé.
Severoevropská nížina, Kavkaz, Střední Asie a čínská hranice jsou všechny důležité. Ústředním problémem Ruska je však Ukrajina. Ukrajina je místo, kde z ruské perspektivy Spojené státy natáhly své drápy. Rusko si s Běloruskem poradí, ale na Ukrajině nemá prakticky žádnou měkkou sílu, protože by mohli zasáhnout Američané. Objevují se zvěsti o ruské invazi v nadcházejících týdnech, ale žádné skutečné invaze oznámeny nejsou. Na druhou stranu, invaze, které nechcete podniknout (protože byste na nich mohli ztratit), by oznámeny být měly. Toto se stává psychologickou zbraní používanou ve snaze vynutit si dohodu, kde má Rusko silné právo veta vůči vnitřním ukrajinským procesům.
Hrozící ztráta kontroly
Nemělo by se zapomínat, že Rusko na svých hranicích čelí řadě složitých a nebezpečných výzev. Každá z nich by se mohla vymknout kontrole. A stejně jako všechny národy má Rusko jen omezenou škálu možností. Moskva se zjevně snaží jednat jednoznačně, postupně a ne zbrkle – to ale předpokládá, že má dostatek času. A protože je nepravděpodobné, že by USA jednaly, čas by mohl být pro Moskvu velmi výhodný. Ale Rusko svoje obavy živí samo a mohou vést k unáhleným akcím. A co je nejdůležitější, při správě regionů, které patří nepříteli, může bez varování nastat závažná krize.
Kreml musí alespoň zmírnit hrozby ze sovětské éry. Tlak na Rusko je tedy velký, ale možností, jak jednat, je také mnoho. Rusko má tendenci pohybovat se vědomě, ale realita mu k tomu nemusí dát příležitost. Třeba také díky Američanům, kteří jsou v dnešní době obzvláště nepředvídatelní.
George Friedman, 72, je jedním z nejvýznamnějších geopolitických analytiků ve Spojených státech. Vede think-tank Geopolitical Futures, který založil, a je autorem mnoha knih. Naposledy vyšla v nakladatelství Plassen-Verlag „The Storm Before Calm: America’s Division, the Approaching Crisis and the Triumph that Follow“.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Coal power station, energy grid, powering the neighboring region of Kazakhstan, the steppe — virgin lands converted to grain cultivation, this picture is quintiessential Russia, by Peretz Partensky, zdroj: Cicero, autor: George Friedman, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.