Vladimir Putin sedí na vrcholu rozpadající se pyramidy moci

Putinovým konečným cílem není UKRAJINA, ale západní civilizace – nenávist, kterou sál
v černém mléku z cecíků KGB

24. února prasklo a rozpadlo se brnění „osvíceného autokrata“, které Vladimíru Putinovi sloužilo předchozích 20 let. Svět spatřil monstrum – šílené ve svých touhách a bezohledné ve svých rozhodnutích. Toto monstrum rostlo postupně, rok od roku nabíralo na síle, utápělo se ve vlastní absolutní autoritě, imperiální agresi, nenávisti k západní demokracii a zlobě živené záští vyvolanou pádem SSSR. Nyní se Evropa nebude muset vypořádat s bývalým Putinem, ale s Putinem novým, který odhodil masku „obchodního partnerství“ a „mírové spolupráce“. S ním už nikdy nebude mír. Jak a proč k tomu došlo?

Když v závěrečném filmu trilogie Pán prstenů Petera Jacksona musí Frodo Pytlík hodit do vroucí lávy prokletý Prsten moci, prsten, který přinesl obyvatelům Středozemě tolik utrpení a válek, náhle se rozhodne nechat si ho pro sebe. A z vůle prstenu se jeho tvář náhle začne měnit, stává se zlou a zlověstnou. Prsten moci se ho zcela zmocnil. Ale i přesto má Tolkienova kniha šťastný konec…

Když Putina dosadil v roce 1999 nemocný Boris Jelcin na ruský mocenský trůn, tvářil se docela sympaticky, dokonce přitažlivě – a jeho rétorika byla zcela zdravá. Mnohým se zdálo, že muž stoupající do výšin ruské mocenské pyramidy je inteligentní úředník zbavený pýchy a arogance a moderní člověk, který chápe, že postsovětské Rusko má do budoucna jen jednu možnou cestu: demokracii. O demokracii tehdy ve svých rozhovorech mluvil poměrně často a občanům Ruské federace sliboval pokračování reforem, svobodné volby, svobodu slova, dodržování lidských práv ze strany úřadů, spolupráci se Západem a hlavně neustálou obměnu těch, kteří jsou u moci. „Nemám v úmyslu držet se tohoto křesla!“ prohlásil.

V Rusku, jak všichni vědí, lidé stále věří slovům a zdání, které jim jejich vládci vnucují. A tehdy byl tento člověk „osobností příjemnou v každém ohledu“, jak napsal o svém hrdinovi Nikolaj Gogol v Mrtvých duších: otevřený diskusi, snažící se každého pochopit, vážný, ale nepostrádající humor, ba ani schopnost udělat si legraci sám ze sebe.

Navíc ho podporovali někteří politici, intelektuálové a političtí teoretici, kteří jsou dnes zarytými odpůrci Putina a jeho systému, někteří z nich dokonce působili v jeho volebním štábu, aby mu pomohli vyhrát nadcházející volby. A to se mu podařilo. Ale osudný prsten ruské moci už měl na prstě a ten konal své zákeřné dílo; místo tohoto pohledného, živého jedince se začalo rodit imperiální monstrum.

V Rusku je moc pyramidální. Tuto pyramidu vybudoval v 16. století Ivan Hrozný – ambiciózní, brutální car, který propadl paranoie a mnoha dalším neřestem. S pomocí své osobní armády, opričniny, krutě a krvavě rozdělil ruský stát na vládce a lid, na přátele a nepřátele a mezi nimi zela nejhlubší propast.  Přátelství se Zlatou hordou ho přesvědčilo, že jediným způsobem, jak ovládnout obrovské Rusko, je stát se okupantem této obrovské oblasti. Okupující mocnost musela být silná, krutá, nepředvídatelná a pro lidi nepochopitelná. Lidé neměli mít jinou možnost než ji poslouchat a uctívat. A na vrcholu této temné pyramidy sedí jediná osoba, jediná osoba disponující absolutní mocí a právem na vše.

Paradoxně se princip ruské moci za posledních pět století ani trochu nezměnil. To považuji za hlavní tragédii naší země. Naše středověká pyramida se po celou tu dobu tyčila, měnil se její povrch, ale nikdy její základní podoba. A na jejím vrcholu vždy seděl jediný ruský vládce: Petr I, Nikolaj II, Stalin, Brežněv, Andropov… Dnes na jejím vrcholu už více než 20 let sedí Putin. Poté, co porušil svůj slib, se ze všech sil drží svého křesla. Pyramida moci otravuje vládce svou absolutní mocí. Vystřeluje do vládce a jeho družiny archaické, středověké vibrace, které jako by říkaly: jste pány země, jejíž celistvost lze udržet pouze násilím a krutostí; buďte stejně nečitelní jako já, stejně krutí a nepředvídatelní, vše je vám dovoleno, v obyvatelstvu musíte vyvolat šok a hrůzu, lidé vám nesmí rozumět, ale musí se vás bát.

Soudě podle posledních událostí Putina myšlenka obnovení ruského impéria zcela opanovala.

Jelcin, který se dostal k moci na vlně perestrojky, bohužel středověkou podobu pyramidy nezničil, pouze modernizoval její povrch: místo ponurého sovětského betonu se stala barevnou a byla pokryta billboardy s reklamou na západní zboží. Pyramida moci prohloubila Jelcinovy nejhorší vlastnosti: stal se z něj hrubián, tyran a alkoholik. Jeho tvář se změnila v těžkou, nehybnou masku drzé arogance. Ke konci své vlády rozpoutal nesmyslnou válku proti Čečensku, které se rozhodlo odtrhnout od Ruské federace. Pyramida postavená Ivanem Hrozným dokázala probudit imperialistu i v Jelcinovi, pouze krátkodobém demokratovi; jako ruský car poslal do Čečenska tanky a bombardéry a odsoudil čečenský lid k smrti a utrpení.

Jelcin a další tvůrci perestrojky kolem něj nejenže nezničili bludnou pyramidu moci, ale nepohřbili ani sovětskou minulost – na rozdíl od poválečných Němců, kteří v padesátých letech pohřbili mrtvolu svého nacismu. Mrtvolu tohoto monstra, které vyhladilo desítky milionů vlastních občanů a uvrhlo zemi o 70 let zpět do minulosti, nechali stát podepřenou: shnije sama, mysleli si. Ale ukázalo se, že ona žije.

Po nástupu k moci se Putin začal měnit. A ti, kteří jeho vládu zpočátku vítali, postupně pochopili, že tyto změny nevěští pro Rusko nic dobrého. Zničen byl televizní kanál NTV, další kanály začaly přecházet do rukou Putinových spolustraníků, načež začal platit režim přísné cenzury. Od té chvíle byl Putin mimo kritiku.

Michail Chodorkovskij, šéf nejbohatší a nejúspěšnější společnosti v Rusku, byl zatčen a uvězněn na 10 let. Jeho společnost Jukos vyrabovali přátelé. Putina. Tato „speciální operace“ měla zastrašit ostatní oligarchy. A to se podařilo: někteří z nich opustili zemi, ale ostatní přísahali věrnost Putinovi, někteří z nich se dokonce stali jeho vlastními „peněženkami na drobné“.

Pyramida moci vibrovala a její vibrace zastavily čas. Země jako obrovský ledovec proplouvala minulostí – nejprve svou sovětskou, pak už jen středověkou.

Putin prohlásil, že rozpad SSSR byl největší katastrofou 20. století. Pro všechny jasnozřivé sovětské lidi byl jeho rozpad požehnáním; nebylo možné najít jedinou rodinu, která by nebyla zasažena rudou mašinérií stalinských represí. Byly vyhlazeny miliony lidí. Desítky milionů byly otráveny výpary komunismu – nedosažitelného cíle, který vyžadoval morální i fyzické oběti sovětských občanů. Putinovi se však nepodařilo přerůst důstojníka KGB v sobě, důstojníka, kterého učili, že SSSR je největší nadějí na pokrok lidstva a že Západ je nepřítel schopný pouze korupce. Když spustil svůj stroj času do minulosti, jako by se vracel do svého sovětského mládí, během něhož se mu tak dobře žilo. Postupně donutil všechny své poddané, aby se tam také vrátili.

Zvrácenost Pyramidy moci spočívá v tom, že ten, kdo sedí na jejím vrcholu, přenáší svůj psychosomatický stav na všechny obyvatele země.

Zvrácenost Pyramidy moci spočívá v tom, že ten, kdo sedí na jejím vrcholu, přenáší svůj psychosomatický stav na všechny obyvatele země. Ideologie putinismu je značně eklektická; úcta k Sovětům v ní leží vedle feudální etiky, Lenin sdílí lože s carským Ruskem a ruskou ortodoxní církví.

Putinovým oblíbeným filozofem je Ivan Iljin – monarchista, ruský nacionalista, antisemita a ideolog bílého hnutí, který byl v roce 1922 Leninem vyhoštěn ze sovětského Ruska a svůj život ukončil ve vyhnanství. Když se v Německu dostal k moci Hitler, Iljin mu horlivě blahopřál k „zastavení bolševizace Německa“. „Kategoricky odmítám hodnotit události posledních tří měsíců v Německu z pohledu německých Židů… Liberálně-demokratická hypnóza neodporování byla odvržena,“ napsal. Když však Hitler prohlásil Slovany za druhořadou rasu, Iljin se urazil a gestapo ho za kritiku, kterou začal pronášet, uvěznilo. Zachránil ho pak Sergej Rachmaninov, načež odjel do Švýcarska.

Iljin ve svých článcích doufal, že po pádu bolševismu bude mít Rusko svého velkého vůdce, führera, který zemi zvedne z kolen. A skutečně, „Rusko vstávající z kolen“ je oblíbeným heslem Putina a jeho putinovců. Od Iljina si vzal příklad i z toho, že pohrdavě mluvil o ukrajinském státě „vytvořeném Leninem“. Ve skutečnosti nezávislou Ukrajinu nevytvořil Lenin, ale Ústřední rada v lednu 1918, bezprostředně po Leninově rozpuštění Ústavodárného shromáždění. Tento stát vznikl díky Leninově agresi, ale nikoli jeho zásluhou. Iljin byl přesvědčen, že pokud by se po bolševicích úřady v Rusku „[staly] protinárodními a protistátními, úslužnými vůči cizincům, [rozparcelovaly] zemi, [staly se] vlastenecky bezzásadovými, nehájícími výhradně zájmy velkého ruského národa bez ohledu na ukňourané Malorusy [Ukrajince], kterým Lenin dal státnost, pak by revoluce [neskončila], ale vstoupila by do své nové fáze zániku ze západní dekadence”.

„Za Putina se Rusko zvedlo z kolen!“ skandují často jeho příznivci. Kdosi kdysi zažertoval: země se zvedla z kolen, ale rychle se dostala na všechny čtyři: korupce, autoritářství, byrokratická svévole a chudoba. Nyní bychom mohli přidat další: válku.

Za posledních 20 let se toho událo hodně. Tvář prezidenta Ruské federace se změnila v neproniknutelnou masku, z níž vyzařuje krutost, hněv a nespokojenost. Jeho hlavním komunikačním nástrojem se stala lež – lež malá i velká, naivně povrchní i vysoce strukturovaná, lež, které zřejmě sám věří, i lež, které nevěří. Rusové si již na rétoriku svého prezidenta plnou lží zvykli. Nyní si však na tyto lži navykl i Evropany. Další hlava evropské země letí do Kremlu, aby si vyslechla svou tradiční porci fantastických lží (nyní u obrovského, naprosto paranoidního stolu), pokývala hlavou, na tiskové konferenci řekla, že „dialog se ukázal být poměrně konstruktivní“, a pak prostě odletěla.

Angela Merkelová přiznala, že Putin podle jejího názoru žije ve své vlastní zemi fantazie. Pokud je tomu tak, jaký má smysl se s takovým vládcem vážně bavit? Není to spisovatel ani umělec, musí žít v reálném světě a nést odpovědnost za každé své slovo. Merkelová, která vyrostla v NDR, a proto by měla chápat Putinovu skutečnou povahu, během 16 let „navázala dialog“. Výsledky tohoto dialogu: zabrání některých území v Gruzii, anexe Krymu, zabrání DLR a LLR a nyní plnohodnotná válka s Ukrajinou. Po válce s Gruzií a záboru jejích území nabídl „mírotvůrce“ Obama Putinovi… reset jejich vztahů! Což znamená: no tak, Vladimíre, zapomeňme na to všechno a začněme od nuly. Výsledkem tohoto „resetu“ byla anexe Krymu a válka na východní Ukrajině.

Putinovo vnitřní monstrum nevychovala jen naše Pyramida moci a zkorumpovaná ruská elita, které Putin jako car satrapům hází ze stolu tučné, šťavnaté kousky korupce. Vypěstoval jej také souhlas nezodpovědných západních politiků, cynických podnikatelů a zkorumpovaných novinářů a politologů.

„Silný a důsledný vládce!“ To je okouzlilo. „Nový ruský car“ byl pro ně něco jako ruská vodka a kaviár: osvěžující!

V tomto období jsem v Německu potkal mnoho Putinových obdivovatelů, od taxikářů přes podnikatele až po profesory. Jeden zestárlý účastník studentské revoluce v roce 68 se přiznal:

„Váš Putin se mi opravdu líbí!“

„A proč přesně?“

„Je silný. Říká pravdu. A je proti Americe. Ne jako ti slimejši, co tu máme.“

„A to vám nevadí, že v Rusku je obludná korupce, prakticky tam neexistují volby ani nezávislé soudy, opozice je ničena, provincie jsou zbídačené, Němcova zavraždili a z televize se stala propaganda?“

„Ne, to jsou vaše vnitřní záležitosti. Pokud Rusové tohle všechno akceptují a neprotestují, musí to znamenat, že mají Putina rádi.“

 Železná logika. Zdá se, že zkušenost Německa z třicátých let takové Evropany ničemu nenaučila.

Ale doufám, že většina Evropanů taková není. Že poznají rozdíl mezi demokracií a diktaturou – mezi válkou a mírem. Putin ve svém lžemi naplněném projevu označil útok na Ukrajinu za „speciální vojenskou operaci“ proti „ukrajinským agresorům“. Což má znamenat: mírumilovné Rusko nejprve anektovalo Krym od „ukrajinské junty“, pak rozpoutalo hybridní válku na východě Ukrajiny a nyní útočí na celou zemi. Docela přesně jako Stalin s Finskem v roce 1939.

Nyní je jasné jedno: Putin touto válkou překročil hranici – červenou čáru.

Pro Putina byl život sám o sobě vždycky speciální operací. Od černého řádu KGB se naučil nejen pohrdání „normálními“ lidmi, kteří byli pro sovětského státního molocha vždy jen jakousi postradatelnou hmotou, ale také hlavní čekistické zásadě: ani slovo pravdy. Vše musí být skryto, utajeno. Jeho osobní život, příbuzní, zvyky – vše bylo vždy utajeno, prorostlé fámami a spekulacemi.

Nyní se ukázalo jedno: Putin touto válkou překročil hranici – červenou čáru. Maska je pryč, pancíř „osvíceného autokrata“ praskl. Všichni obyvatelé Západu, kteří sympatizují se „silným ruským carem“, teď musí zmlknout a uvědomit si, že v Evropě 21. století se rozpoutala válka v plném rozsahu. Agresorem je Putinovo Rusko. Evropě to přinese jen smrt a zkázu. Tuto válku rozpoutal člověk zkažený absolutní mocí, který se ve svém šílenství rozhodl překreslit mapu našeho světa. Pokud si poslechnete Putinův projev, v němž oznamuje „speciální operaci“, více než o Ukrajině se v něm mluví o Americe a NATO. Připomeňme si také jeho nedávné „ultimátum“ NATO. Jeho cílem jako takovým není Ukrajina, ale západní civilizace, jejíž nenávist nasával v černém mléce z cecíků KGB.

Kdo za to může? My. Rusové. A my teď budeme muset nést tuto vinu, dokud se Putinův režim nezhroutí. Neboť on se určitě zhroutí a útok na svobodnou Ukrajinu je začátkem konce.

Putinismus je odsouzen k zániku, protože je nepřítelem svobody a nepřítelem demokracie. Lidé to dnes konečně pochopili. Zaútočil na svobodnou a demokratickou zemi právě a pouze proto, že je to svobodná a demokratická země. Ale to on je odsouzen k zániku, protože svět svobody a demokracie je mnohem větší než jeho temné a pochmurné doupě. Ztracen, protože to, co chce, je nový středověk, korupce, lži a pošlapávání lidských svobod. Protože on je minulost. A my musíme udělat vše, co je v našich silách, aby toto monstrum zůstalo tam – v minulosti – navždy, spolu se svou pyramidou moci.

Vladimir Sorokin je autorem mnoha románů, divadelních her, povídek a filmových scénářů. V překladu Maxe Lawtona letos vyjdou jeho romány Telluria a Jejich čtyři srdce.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Мапа-прапор УНР, з межамі які були заявлені на Паризькій мирній конференції в 1919-20 рр., Rimrome, zdroj: Guardian, autor: Vladimir Sorokin, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]