Když se Putin rozhodl zaútočit na Ukrajinu, rozhodl se zároveň ignorovat poučení ze sovětského debaklu v Hindúkuši v letech 1979-89. Zdá se, že základní moskevský konsensus o realistickém posouzení vlastních možností byl opuštěn. Uvnitř ruské elity roste neklid.
27. prosince 1979 speciální sovětské jednotky zaútočily na palác Taj Bek v Kábulu a zabily afghánskou hlavu státu a strany Hafizullaha Amina, jeho příbuzné a nejbližší spolupracovníky. Ve stejnou dobu vstoupily do Afghánistánu pravidelné sovětské síly. Obě kampaně byly z provozního hlediska úspěšné. Úspěšné nasazení speciálních jednotek je dodnes popisováno v ruské vojenské vzpomínkové literatuře s hrdostí.
Ale jen pár týdnů po invazi do Afghánistánu se intervence ukázala jako zásadní politická chyba. Sovětská okupace nezúčastněné země byla celosvětově odsouzena jako invaze odporující mezinárodnímu právu. 14. ledna 1980 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci požadující okamžité, bezpodmínečné a úplné stažení sovětských vojsk. Proti hlasovalo pouze 18 států. V únoru 2014 generálporučík Vasilij Christoforov, šéf archivu ruské tajné služby FSB a vynikající znalec Afghánistánu, zhodnotil tento výsledek hlasování jako první indicii nepředvídatelných následků sovětské invaze.
Další vysoce postavení generálové a experti se s Christoforovem setkali 4. února 2014 v Moskvě a pokusili se u kulatého stolu vyvodit ponaučení ze společného selhání v Hindúkuši. Tentokráte šlo o Ukrajinu. Okupace Krymu byla na spadnutí. Zazněla zde známá Leninova otázka: Co dělat?
V roce 1979 bylo potřeba jednat s ohledem na celkovou politickou situaci
Mladší zástupce Akademie FSB přednesl prezentaci o výchozí situaci a příčinách sovětské invaze do Afghánistánu. V minulosti vysoce postavení vojenští představitelé těžce kritizovali sovětskou intervenci a považovali ji za částečně odpovědnou za rozpad Sovětského svazu. Nyní řečník zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi dobou rozhodnutí o invazi a následným vývojem situace. Otázku, zda o invazi nakonec rozhodlo politbyro KSSS na začátku prosince 1979, bylo nutné posuzovat z geopolitického hlediska.
Poté důstojník FSB citoval jednoho z nejvýraznějších účastníků kola jednání, jmenovitě generála Mahmuta Garejeva. Bývalý zástupce náčelníka generálního štábu sovětských ozbrojených sil a prezident Akademie generálního štábu byl po svém odchodu do důchodu známý svou tvrdou kritikou sovětské politiky v Afghánistánu. Nasměroval ji nejen na bývalé politbyro KSSS, ale i na šéfy KGB. Nyní zástupce Akademie FSB představil Garejevovy výroky, v nichž generál připustil, že v roce 1979 byla potřeba rozhodnutí a jednání s ohledem na celkovou geopolitickou situaci. Navzdory přetrvávajícím názorovým rozdílům na jednotlivé otázky související s rozhodnutím o intervenci bude toto Garejevovo hodnocení pravděpodobně odrážet základní politický a strategický konsensus moskevské bezpečnostní elity. Historicky sovětský stát zaujal místo starého Ruska. A bez ohledu na to, zda byl Sovětský svaz impériem či nikoli, objektivní zákony státnosti a geopolitické podmínky velmocí existují a fungují. Sovětský svaz nemohl ignorovat události v Afghánistánu a musel nějakým způsobem reagovat.
Realisticky posuzujeme své vlastní možnosti
Diskuse o lekcích v Hindúkuši je jen jedním z příkladů toho, jak intenzivní a kontroverzní debata o správné strategii a její operativní implementaci probíhá v užším kruhu ruské elity. Do léta 2021 se dalo předpokládat, že čelní představitelé ruských ozbrojených sil, zpravodajských služeb a diplomacie stáli za programovými prohlášeními svého prezidenta před mnichovskou bezpečnostní konferencí 14. února 2007: „Rusko je zemí s více než tisíc let historie a téměř vždy mělo výsadu provádět nezávislou zahraniční politiku. Na této tradici nic nezměníme ani dnes.“ Odkaz na více než tisíciletou historii země je oblíbeným rétorickým výrokem. Rozhodujícím faktorem pro moskevskou elitu bude zřejmě to, zda se sám jejich prezident v konkrétních rozhodovacích situacích řídí pokyny z mnichovského projevu: „Přesně vidíme, jak se svět změnil, realisticky hodnotíme své vlastní možnosti a svůj potenciál.“
Putinův rozkaz k útoku na Ukrajinu a následný průběh operace naznačují, že opustil základní moskevský konsensus o realistickém hodnocení situace. Kdy se to stalo? Západní tajné služby již na podzim 2021 předpovídaly útok ruských jednotek na Kyjev během manévru Zapad-21. Předcházelo tomu zveřejnění Putinova textu „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ 12. července 2021 a debakl politiky západního Afghánistánu 15. srpna 2021. Operační plánování útoku muselo v ruském generálním štábu začít již během toto období.
Návštěva na cvičení Zapad-21 a vojenského výcvikového prostoru nabídla Putinovi možnost rozvinutí vojenského potenciálu podél ukrajinské hranice a vést válku proti Kyjevu a Ukrajině. Ale mělo k tomu ruské vedení jako celek vůli? Sovětské zkušenosti v Afghánistánu byly dlouho a pečlivě vyhodnocovány v rámci generálního štábu, FSB a ruské diplomacie. Rusko jako velká euroasijská mocnost dokázalo bez jakéhokoli nebezpečí prokázat svůj nadřazený potenciál nad Ukrajinou. Znamenalo to ale také ochotu vést vysoce rizikovou agresivní válku? S Putinem a jeho nejbližšími evidentně ano!
Žádné společně promyšlené vyvažování zájmů v rámci ruského vedení
Jak ale mysleli a myslí ostatní příslušníci ruské elity? Oblast vojenského zpravodajství je pouze jednou, byť ústřední doménou jejich strategického potenciálu. Druhou oblastí existenčního významu je ekonomika. Vojenskými operacemi na Ukrajině a západními sankcemi je omezováno a ohrožováno komerční využívání ruské surovinové základny. Putinovo rozhodnutí zaútočit naznačuje, že v ruském vedení neexistovalo žádné promyšlené, pečlivě propočítané vyvažování zájmů. Jinak by pravděpodobně zvítězilo strategické sebeovládání, zřeknutí se agresivní války.
Velká ukrajinská města Kyjev, Charkov, Oděsa a Dněpro, která jsou v dosahu ruských sil, jsou dodnes v držení Ukrajinců. Dokonce ani exponovaný Mariupol na Azovském moři nebyl zatím obsazen. Přístup ruských sil se ukazuje jako příliš slabý. Větší zisky v terénu lze jen stěží očekávat bez náletů, bombardování a masivní dělostřelecké palby. Maří politický cíl formulovaný Putinem získat „ukrajinské bratry“ pro Moskvu. V současnosti je otázkou, zda pokračování a zintenzivnění ruských útoků při současném omezení původních operačních cílů může vést k příměří.
Putin, který ignoroval poučení ze sovětského debaklu v Hindúkuši, je zády ke zdi. Rusko není na Ukrajině vojensky úspěšné, je do obrovské míry politicky a diplomaticky izolováno a ekonomicky zasaženo mezinárodními sankcemi. Jeho síly bojují ve vyčerpávající válce. Bohatství ruských oligarchů taje jako sníh na jarním slunci. V březnu 2022 by se mohly prolomit i ledy, které dosud podporovaly základní politický a strategický konsensus ruské imperiální elity.
Hans-Ulrich Seidt byl německý velvyslanec v Afghánistánu (2006-2008) a Jižní Koreji (2009-2012). V letech 2014 až 2017 byl vrchním inspektorem Spolkového ministerstva zahraničí a v letech 2012 až 2014 vedl odbor zahraniční kulturní politiky a komunikace na Spolkovém ministerstvu zahraničí v Berlíně. V současné době je členem Lichtenštejnského institutu sebeurčení na Princetonské univerzitě a členem poradního sboru Swiss Afghanistan Institute/Bibliotheca Afghanica.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: В. Путин у Мемориалу павшим в войнах Афганистана и Чечни, Алексей Панов, zdroj: Cicero, autor: Hans-Ulrich Seidt, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.