Jak vyřešit problém jménem Putin?

Invaze ruského prezidenta na Ukrajinu ohrožuje bezpečnost celého světa. Novináři a akademici specializující se na ruské dějiny a politiku navrhují možné cesty, jak dál

TOM BURGIS: Abychom mohli čelit jeho kleptokracii, musíme se na ní nejprve přestat podílet.
Tom Burgis je investigativní zpravodaj Financial Times a autor knihy Kleptopia

Žil jednou jeden muž, jehož země byla bohatá na ropu a zemní plyn, ale který vyrůstal obklopen chudobou a každý den věděl, že se vše může zhroutit, k čemuž taky pravidelně docházelo. Vstoupil do bezpečnostních složek a poté do státní služby. To je ale nepřesný popis: začal se podílet na drancování, které je v jeho zemi permanentním zaměstnáním těch, kdo zastávají veřejné funkce. Jeho životním úkolem se stalo to, aby zůstal v klubu zasvěcených, aby nevypadnul z enklávy bohatství a bezpečí do neklidného světa venku.

Zbohatl. Dostal se výš. Ještě více zbohatl. Stejně tak ti, které obdařil svou přízní, ti, kterým povolil rabovat. Obdivovali ho, vyprávěli mu o jeho velikosti. Co se týče ostatních, těch, v jejichž jménu vládl, jejich souhlas nepotřeboval. Místo toho, aby si udržel kontrolu nad nimi, krmil je strachem a sliboval jim protijed. Přicházejí, ti druzí, ti, kteří nám chtějí ublížit, chtějí nám vzít, co máme, ale já vás ochráním. Vedl dvojí život: byl zároveň zlodějem i strážcem.

Muž, kterého mám na mysli, byl guvernérem jednoho nigerijského státu. Zatímco hltal petro-dolary, vypalovaly se jeho jménem vesnice. Tento scénář se však s drobnými obměnami vztahuje na mnoho světových vládců. Od Demokratické republiky Kongo (DRK) po Kazachstán je hlavním způsobem, jak většina zemí vydělává peníze v globální ekonomice, prodej jejích základních surovin: pohonných hmot, drahých a průmyslových kovů, určitých kamenů. Výnosy jsou k dispozici těm, kdo drží moc. Berou si, co chtějí a pak si najímají bankéře a právníky, aby z lupu odstranili jejich otisky prstů a ukryli jej v bohatých zemích. Nemají potřebu zvyšovat daně od vlastních lidí, takže jejich vlastní lidé je nemají jak volat k zodpovědnosti. Korupce je opakem souhlasu.

O tom, že Vladimir Putin patří do tohoto klubu kleptokratů, vypovídá kniha First Person, kterou na základě rozhovorů s ním, jeho ženou a některými jeho přáteli napsali tři ruští novináři krátce poté, co se stal v roce 2000 prezidentem. Putin vyrůstal mezi krysami a na suchých záchodech a snil o tom, že se zařadí mezi šéfy sovětského impéria jako důstojník organizace, která chránila jeho moc, KGB. Jednou o Velikonocích Putin, tehdy mladý rekrut, dohlížel na náboženský průvod před kostelem. „Zeptal se mě,“ vzpomíná kamarád violoncellista, „jestli bych nechtěl jít k oltáři a podívat se. Samozřejmě jsem souhlasil. V jeho gestu byla taková klukovina – tam nikdo nemůže, ale my ano.“ Později ho jeden opilý student požádal o cigaretu. Putin, mistr v judu, řekl ne a pak studenta srazil na zem. Moc je k tomu, abyste dostali věci, které jiní nemohou mít; pokud jiní žádají něco, co nechcete dát, odpovězte násilím.

Putin, vyslaný do Drážďan, žil se svou mladou rodinou ve služebním bytě. Měl k dispozici řidiče, vychutnával si dobré pivo, o víkendech na venkově párky v rohlíku. Pak padla Berlínská zeď. Před stanicí KGB se shromáždily rozzuřené davy. Kontaktoval své velitele a bylo mu řečeno: „Moskva mlčí.“ Starý řád padl, musel se připojit k novému. Odjel domů do Petrohradu a zajistil si místo v místní vládě s pravomocemi rozhodovat o tom, kdo smí vydělávat obchodováním se západními kapitalisty. Přirozeně se rozhodl, že to bude on a jeho kumpáni. Dostal se výš. Během deseti let se stal prezidentem. Svou bandu kleptokratů si vzal s sebou do Kremlu. (Někteří z nich, například Igor Sečin, jsou nyní na sankčních seznamech.)

Vládci Západu použili na Putina stejnou logiku jako na vládce Konžské demokratické republiky nebo Kazachstánu. Chtěli od těchto zemí nakupovat suroviny, a tak předstírali, že kleptokraté jsou legitimní vůdci, se kterými mohou obchodovat. Drželi se toho, i když v zahraničí vraždil ruské disidenty, když v roce 2008 ukradl Jižní Osetii a v roce 2014 Krym, zatímco doma neúnavně spílal na imperialisty, aby si doma udržel věrnost poddaných. Po dvaadvaceti letech Putin zjevně věří své vlastní propagandě, že je státník, a ne postava z Kmotra. Zatímco jeho síly devastují Ukrajinu, zeptal jsem se bývalého ruského zpravodajského důstojníka, co vlastně Putin chce. „Respekt,“ odpověděl. „Všechno je to o respektu.“

Abychom se Putinově kleptokracii postavili, musíme se přiznat, že to my jsme mu postupně dodali odvahu až do takové míry, že se s ním možná budeme muset utkat na bitevním poli, a zároveň se na ní přestat podílet. Co si myslíme, že se stane s penězi, které platíme za ruský plyn? Jak si představujeme, že si západní nadnárodní společnosti zajistí práva na těžbu ropy, která vydává režim, o němž víme, že je zkorumpovaný? Kdo si myslíme, že stojí za společnostmi s anonymním vlastnictvím, registrovanými na místech, jako je Guernsey, Kypr a Britské Panenské ostrovy, kterým nadále umožňujeme podílet se na naší ekonomice? Panama Papers odhalily, že jednou z lidských bytostí, které se skrývají za firemní kamufláží, je violoncellista, kterého Putin vzal na prohlídku zakázaného oltáře. Nějakým způsobem nashromáždil tajné jmění, které dosahuje milionů.

Odpovědi na tyto otázky jsme znali už dlouho, ale bylo příliš lukrativní namlouvat si, že ne. Putina a jeho kolegy kleptokraty živí dvojité penězovody. Jeden přivádí západní peníze do kleptokracií, aby zaplatily za přírodní zdroje; druhý přivádí peníze, poté co byly ukradeny, zpět, aby byly uschovány na západních trzích s nemovitostmi a na univerzitách a v politických stranách. Chceme-li ho a jeho systém zkorumpované moci oslabit, musíme přerušit obě tato potrubí. To znamená zvýšit a trvale snižovat naši spotřebu ruské ropy a plynu. Pokud nechceme pouze převést naši podporu jedné kleptokracie na jinou, musíme tyto dodávky energie nahradit něčím jiným než fosilními palivy, která jsou všude živou vodou kleptokratů. Pokud jde o druhý plynovod, naše halasná prohlášení, že jej vypínáme, že, jak řekl Boris Johnson, „ve Spojeném království není místo pro špinavé peníze“, jsou směšná. Několik jmen na sankčních seznamech a několik mezerami prolezlých reforem zákonů o hospodářské kriminalitě, které nejsou podpořeny rozpočty na jejich prosazování, jsou téměř bezvýznamné, dokud stále povolujeme finanční tajemství.

Nebezpečí nicméně spočívá v tom, že vyřazením stále většího počtu lidí z globální ekonomiky urychlíme vznik ekonomiky stínové. Dohody mezi sankce porušujícími Íránem, Venezuelou a Ruskem – kleptokraciemi s islamistickou, socialistickou a imperialistickou maskou – ukazují, že tato alternativa se již rýsuje. Vůdci čínské kleptokracie využijí této příležitosti k posílení svého postavení v čele tohoto nového řádu.

Sledujeme vzestup toho, co jsem nazval kleptopií. Nevyhlášená, nekonvenční válka mezi kleptokracií a demokracií probíhá už dlouho předtím, než na Ukrajinu napochodovala Putinova vojska. Obě strany nejsou rozděleny pouze geograficky. Kleptokraté mají na Západě spoustu spojenců, od právníků, kteří zaštiťují jejich loupeže, až po politiky, kteří prosazují jejich vliv v demokratických vládách. Mezi jejich oběti patří jak ukrajinští civilisté, tak ruští branci. Na čí straně stojíme?

CATRIONA KELLY: Musíme se pokusit pochopit složité dějiny ruského imperialismu.
Catriona Kelly je čestnou profesorkou ruské a sovětské kultury a vedoucí vědeckou pracovnicí na Trinity College v Cambridge a autorkou knihy St Petersburg: Shadows of the Past (Yale)

Z Petrohradu jsem odjela 22. února 2022 a do Londýna jsem dorazila pouhých 27 hodin předtím, než ruská vojska překročila hranice Ukrajiny. Už několik dní jsem si byla jista, že k invazi dojde. Otázkou bylo, v jakém měřítku. V ruském tisku jsem četla spekulace o záměru obsadit celou zemi. To přece není možné? Přesto jsem si s petrohradskými přáteli připila, ovšem se ztišeným hlasem, starým sovětským přípitkem „Na mír!“

To, co se stalo poté, zničilo naději a potvrdilo obavy. Tento nevyprovokovaný, brutální a nezvládnutý útok na blízkého souseda je nejhorší zahraničněpolitickou katastrofou Ruska za poslední desetiletí. Pro ty z nás, kteří znají a milují Ukrajinu, ale milují také RUSKO, je to osobní i lidská tragédie. Mnoho Rusů válku nepodporuje. Je to také útok na nezávislost Ruska. Mnozí prchají ze své stále nepřátelštější vlasti – všude tam, kde se ještě létá a kde jsou otevřené hranice.

Jakkoli sdílím Tolstého skepsi ohledně vlivu jednotlivce na dějiny, do značné míry je to válka Vladimira Putina. Putin, odhodlaný zvrátit entropii, z níž viní Gorbačova, věří v transhistorickou jednotu Velké Rusi, Malé Rusi a Bílé Rusi. UKRAJINA jako taková neexistuje.

 „Malé Rusko“ je přinejlepším provincií, která má právo na vlastní malebné tradice. Ale autonomie rovná se neloajálnosti. Ti, kdo o ni usilují, jsou „nacisté“. Tento termín přirovnává bojovníky za ukrajinskou nezávislost k okupantům, které Sovětský svaz (čti Rusko) porazil ve velké vlastenecké válce v letech 1941-1945. Zároveň vymazává zásadní příspěvek samotných Ukrajinců k vítězství v této válce. Jen takové úmyslné zapomínání by Putinovi, Leningraďané, umožnilo, aby na Charkov, Mariupol, Kyjev a Mykolajev uvalil obléhací válku, která v letech 1941-1944 zdevastovala jeho rodiště.

Po roce 1991 se ruští politici rychle naučili od Západu, jak vládnout pomocí manipulací. Kampaň za obnovení „duchovních vazeb“ v roce 2012, které se velkoměstští sofisté tolik vysmívali, byla zaměřená na cílové skupiny tak, jako cokoli, co vymyslel Dominic Cummings. Oslovila ty, kteří měli pocit, že je globalizace nechala na holičkách, když i zboží vyrobené v Rusku často pocházelo z továren vlastněných mezinárodními korporacemi jako Danone, Ford, Ikea, Heineken.

Když Putin na jaře 2014 poprvé začal mluvit o historické jednotě Ruska a Ukrajiny, zdálo se, že i to je účelové, že jde o pokus post factum ospravedlnit improvizovanou anexi Krymu. Jakmile uplynulo první výročí anexe, rétorika utichla. Ale v létě 2021 se Putinovy řeči o „historické jednotě“ vynořily se smrtelnou vážností. Urychlujícím faktorem byly zřejmě protesty v Bělorusku v souvislosti s volbami v roce 2020. Pokud se to mohlo stát v zemi, jejíž loajalita k Rusku se zdála být absolutní, kde by se „vnější síly“ (Putin bez nich na disent nevěří) pustily do práce příště?

První potíž při řešení „problému jménem Putin“ tedy spočívá v tom, že Putin je odhodlán porazit a očistit nezávislou Ukrajinu. Mírové rozhovory byly pouhým opakováním jistot ruských delegátů postavených na nekompromisní pozici. Typický je Vladimir Medinskij, bývalý ministr kultury, ideolog ruské nadřazenosti.

Je lákavé myslet si, že kdyby Putin a jeho spojenci zmizeli, objevilo by se racionální řešení. Přesto Putina stále podporují značné části obyvatelstva: ti, kteří sdílejí jeho předsudky vůči Ukrajině; ti, kteří jsou přesvědčeni, že Západ se chystá zničit Rusko; ti, pro něž se situace od roku 1991 zlepšila; ti, kteří se bojí, že se situace může zhoršit.

Putin, na rozdíl od Marie ve filmu Sound of Music, není problémem se snadným řešením. Soustřeďme se však na to, čeho lze dosáhnout. Zde je stručný a nedokonalý seznam:

Prosazujme řádné mírové rozhovory, které by doprovázelo úplné příměří a kterých by se účastnili pozorovatelé, jimž by obě strany důvěřovaly. S tím, jak se válka protahuje, přibývá obětí a začínají se projevovat ekonomické náklady, by mohlo dojít ke změně názoru na ruské straně. Již nyní se objevují určité známky nejednotnosti na nejvyšších místech.

Naslouchejme hlasům z regionu. Dobrým začátkem je esej ukrajinského aktivisty a historika Tarase Bilouse Dopis západní levici z Kyjeva (nedávno zveřejněný na openDemocracy), který opravuje mnohá klišé britských médií o nepřekonatelných jazykových, kulturních, historických a geografických rozdílech a o vlivu krajní pravice.

Uznávejme úsilí, které za cenu velkých osobních ztrát vynaložili Rusové, kteří se postavili proti válce: demonstranti vystavení policejnímu bití; umělci a administrátoři, kteří rezignovali na svá místa; kněží, kteří se ozývají ve svých kázáních, když církevní hierarchie mlčí; několik příslušníků podnikatelské elity. Neorganizujte plošné bojkoty podle občanství.

Neorganizujme bojkot ani podle místa původu. Spíše než ostrakizovat umělecká díla se snažme pochopit složitou historii ruského imperialismu. Puškin v románu Pomlouvačům Ruska (1831) západním kritikům sdělil, že ruské represe vůči Polsku byly rodinnou záležitostí. Ale Evdokija Rostopčina v díle Nucený sňatek (1845) představila Rusko a Polsko jako násilnického manžela a vzpurnou manželku – což vyvolalo pobouření Mikuláše I.

Pokračujme v pozoruhodné podpoře Ukrajiny. Ujistěme se, že mediální pokrytí a flashmoby se nezaměřují jen na další senzací. Po kampani za mír se ctí musí přijít velkorysá pomoc ze Západu, která Ukrajincům pomůže obnovit jejich zničená města a demokracii, za jejíž zachování tak tvrdě bojují.

Ruský svaz rektorů ve svém projevu k národu označil Putinovo rozhodnutí zahájit „vojenskou operaci“ za „zrozené z utrpení“. Když si představím utrpení, nevidím malého muže, který sedí sám na konci dlouhého stolu. Vidím lidi ukryté ve sklepích a stanicích metra, odloučené od svých blízkých a přátel nebo prchající ze svých domovů pod palbou.

Moje ukrajinská kamarádka, nadaná literární kritička, si při odjezdu s manželem z Kyjeva hodila do batohu knihu. Později zjistila, že je to Zvuk a vřava. Žádná jiná kniha by nemohla lépe odpovídat náladě mezi odpůrci války, kteří jsou ve svém rozhořčení výmluvní. Možná měl Tolstoj přece jen pravdu: plnou lidskost postrádají ti, kdo jsou zjevně mocní, a ne ti, kterým se snaží ublížit.

OLIVER BULLOUGH: Můžeme ho a jeho kumpány připravit o přístup k jejich bohatství.
Oliver Bullough je autorem knihy Moneyland: Moneyland: Proč podvodníci a zloději vládnou světu a jak si ho vzít zpět. Jeho nová kniha se jmenuje Butler to the World (Profile).

Veškerá hrůza, kterou Putin rozpoutává – smrt, lži, násilí, uprchlíci plahočící se krajinou zbavenou svých barev sněhem a dělostřelectvem – je ozvěnou čtyřicátých let. Putin sám označuje Ukrajince za nacisty, jako by tato nevyprovokovaná agrese byla jakousi reprízou sebeobrany sovětského lidu v druhé světové válce. Toto obvinění je nechutné, ale ještě těžší je odbýt paralely mezi Putinovým vlastním chováním a chováním diktátorů poloviny 20. století.

Je veden zvráceným výkladem dějin a popírá lidskost svých sousedů. Ruští úředníci a politici jsou ve svém vlastenectví agresivní. Oranžově-černá pruhovaná medailová stuha se stala nacionalistickým symbolem, když Putin v roce 2014 napadl Ukrajinu, a značka “Z” se rychle proměnila v ekvivalent této nové války. Putin je tyran, který napadá své sousedy a zabíjí své kritiky a jehož vláda nutkavě lže, a to i o skutečnostech, které jsou tak samozřejmě pravdivé, že jejich popírání se zdá být sebezničující. Dokonce projíždí svými tanky Ukrajinou, hlavním bojištěm druhé světové války.

Jak by za těchto okolností nemohlo být naše chápání Putina filtrováno skrze dějiny 20. století? A z té doby pro nás samozřejmě plynou poučení – o marnosti appeasementu a hrdinství obyčejných lidí, kteří uvízli v nelidskosti. Putin ale není Hitler ani Benito Mussolini, dokonce ani Josef Stalin, je to moderní problém a řešení problému, jako je on, vyžaduje nové dovednosti, nové oběti a nové zákony.

Vlastenectví a protizápadní postoje ruské elity jsou především performativní. Protikorupční aktivista Alexej Navalnyj vybudoval téměř malé průmyslové odvětví na odhalování majetku vysoce postavených úředníků nebo propagandistů režimu v zemích, které jsou údajným nepřítelem. Po náročné týdenní kampani proti zlému Západu, který podkopává křesťanskou civilizaci tím, že umožňuje homosexuálům uzavírat sňatky, odlétali do svých vil v Itálii nebo do svých domů v Londýně. Možná si myslí, že tomu, co říkají, věří, ale jejich činy to vyvracejí: ideologie je jen mantra, která má zmást cizince a udržet Rusy na uzdě.

Rusko je překvapivě nerovná země, kde elita vlastní stejný, ne-li větší podíl bohatství než předrevoluční aristokraté. Tito kleptokraté využili konexí ve státní správě k získání lukrativních zakázek nebo státního majetku, ale právnímu systému, přes který proplula tato obludná vlna krádeží, nevěří o nic víc než ostatní Rusové. Proto nejméně polovinu svého majetku vyvezli z Ruska a utratili ho za domy, jachty, fotbalové kluby, umělecká díla a další věci. Jejich investiční manažeři působí v Londýně, Lucemburku a New Yorku a pokouší se nasadit bílé rukavičky tvrdšímu stylu, kterému se oligarchové naučili v ruském podnikatelském prostředí.

Co by bylo Rusko bez těchto offshore služeb? Bylo by uvadající mocností s klesajícím počtem obyvatel, kterou by řídila stárnoucí politická třída loajální k mrtvému impériu. Jeho jedinou světovou hodnotou jsou zdroje ropy, plynu a nerostných surovin, z nichž mnohé se v dekarbonizovaném světě, k němuž směřujeme, stanou bezvýznamnými. Měkká síla SSSR byla kdysi obrovská, s jeho komunistickou ideologií, vznešenými baletními soubory, filmovými režiséry a hudebníky. Ale co má Kreml nyní? Stroj na dezinformace a nerovné spojenectví s čínskou elitou, která se při pohledu na ruské bohatství musí olizovat.

Putin tvrdí, že hájí práva rusky mluvících lidí všude na světě, ale během pandemie mělo Rusko nejhorší úmrtnost ze všech zemí, dvakrát horší než Spojené státy a třikrát horší než Velká Británie. Kdyby mu skutečně záleželo na národu, kterému slouží, zaměřil by se na katastrofu ruského zdravotnictví, místo aby posílal jeho syny umírat na Ukrajinu.

My problém Putina vyřešit nemůžeme, to mohou jen Rusové. Můžeme mu však přestat pomáhat, aby byl větším problémem, než musí být. Prvním krokem je připravit jej a jeho kumpány o přístup k našemu finančnímu systému. Možnost pohřbít své bohatství hluboko v našich ekonomikách umožnila ruským vládcům vyhnout se důsledkům vlastní chamtivosti: jejich děti studovaly v anglických školách, jejich bohatství bylo investováno do západních fondů, jejich v Německu postavené jachty plují pod vlajkami britských daňových rájů.

Způsob, jak toho dosáhnout, je zbavit je štítu, který mohou získat díky neprůhledným krycím společnostem. Britské daňové ráje prodaly utajení každému, kdo si to mohl dovolit, zatímco britská společnost Companies House poskytla krytí pro stovky miliard liber nakradeného bohatství, které odteklo z Ruska. Až bude štít nad majetkem zrušen, musíme našim orgánům činným v trestním řízení poskytnout zdroje, které potřebují k prošetření původu majetku, a zabavit vše, co má kriminální původ.

Zbavíme-li Putinovy oligarchy přístupu k mezinárodnímu finančnímu systému a ukradenému bohatství, nebudou již plutokraty, ale pouhými gangstery. Zbavíme-li je jejich skrýší, budou nuceni buď zlepšit Rusko pro každého, kdo v něm žije, anebo budou odstaveni od moci.

RUTH DEYERMOND: Zmrazení kontaktů potvrdí Putinovo tvrzení, že Západ chce zničit Rusko.
Ruth Deyermond přednáší postsovětskou bezpečnost na katedře válečných studií King’s College London

Přestože ruská válka proti Ukrajině trvá pouhý měsíc, už teď se začíná diskutovat o tom, co bude následovat po ní.

Prozatím se zdá, že válka se pro Rusko vyvíjí velmi špatně. Jeho předpoklady o zemi, kterou se rozhodlo napadnout, se ukázaly jako fatálně chybné, roky drahých vojenských reforem nedokázaly vytvořit armádu schopnou efektivně vést válku, k níž se samo rozhodlo, a muselo popřít, že by žádalo čínskou vládu, aby nakrmila a vyzbrojila jeho vojáky.

Navzdory této litanii o ponížení Ruska nelze vzhledem k relativní síle jeho ozbrojených sil vyloučit vojenské vítězství. Lze však očekávat, že na Ukrajině by došlo k pokračujícímu odporu, což by Rusko donutilo vybrat si mezi vyčerpáním své katastrofálně poškozené ekonomiky a vojenských schopností v rámci časově neomezené okupace a stažením se. Pokud nebudou sankce zrušeny, jeho nejdůležitější obchodní a diplomatické vztahy – především s Čínou – budou pevně vychýleny ve prospěch jeho partnerů, kteří budou moci s Ruskem jednat za mnohem výhodnějších podmínek než v minulosti.

Ať už se na Ukrajině stane cokoli, Putin pravděpodobně zůstane v dohledné době u moci. Nic z jeho chování v posledních deseti letech nenasvědčuje tomu, že by byl ochoten vzdát se moci dobrovolně, a zdá se nepravděpodobné, že by to udělali ti, kteří mají nejlepší předpoklady k jeho odstranění, a to i proto, že jsou sami úzce spjati s ním a jeho zločiny.

To vyvolává otázku, jak budou západní státy reagovat na Rusko vedené Putinem a jak si uspořádají své vzájemné vztahy. Za prvé, evropské státy a USA si musí uvědomit, že do světa před únorem 2022 není návratu. V otázkách strategické stability, spolupráce, energetické bezpečnosti a shovívavosti vůči penězům oligarchů, kteří zkorumpovali jejich politiku, musí být odhodlány k trvalé změně.

K něčemu takovému už dochází, ale v době rostoucích životních nákladů bude existovat tlak ze strany jiných vlád, nejrůznějších lobbistů a veřejného mínění na co nejrychlejší zrušení mnoha nedávných změn, zejména pokud jde o sankce. To by byla chyba, v neposlední řadě proto, že Putin by to pravděpodobně považoval za další potvrzení západní slabosti a nejednotnosti, což je dlouhodobý předpoklad jeho zahraniční politiky a jeden z faktorů, který zřejmě vedl k jeho obrovskému omylu na Ukrajině.

Západní státy si také musí přiznat, jak moc se přepočítaly jak ve vztahu k Rusku, tak v mezinárodním významu vztahů Ruska s jeho postsovětskými sousedy. Za 30 let od rozpadu SSSR se USA, Velká Británie a další až příliš často chovaly k Rusku jen jako k nepříjemné překážce, která jim brání zabývat se vážnějšími záležitostmi světové politiky na Blízkém východě nebo ve východní Asii. Zároveň některé evropské státy jasně upřednostňovaly energetické vztahy s Ruskem před otázkami, kam směřuje jeho zahraniční politika.

V důsledku toho a kvůli ostudnému názoru, že dění na Ukrajině či v Bělorusku nebo na Jižním Kavkaze není pro Evropu a USA nijak obzvlášť zajímavé, nedokázaly ani náležitě reagovat na první vlnu ruské agrese proti Ukrajině v roce 2014, ani se dostatečně vážně zamyslet nad důsledky pro širší evropskou bezpečnost.

Tyto důsledky lze jen stěží přeceňovat. Reakce na válku na Ukrajině ukázala, že navzdory opakovaným tvrzením z posledních dvou desetiletí se za obdobím po studené válce udělala tlustá čára až nyní. Poprvé od konce osmdesátých let jsou západní státy nuceny čelit skutečnosti, že širší evropská válka je možná (i když stále nepravděpodobná) a že by zahrnovala konflikt mezi státy s jadernými zbraněmi.

Závažnost rizik znamená, že je třeba urychleně obnovit NATO jako obrannou vojenskou alianci, včetně závazku všech členů plnit své závazky v oblasti výdajů na obranu. Ty evropské státy, které se nepřipojily, zejména ty, které mají blízko k Rusku, se musí rozhodnout, zda chtějí zůstat mimo blok v éře, kdy neplatí relativně stabilní pravidla studené války a kdy je nejednoznačnost posledních 30 let dnes již téměř neexistujícím luxusem. Neutralitu do značné míry znamená to, jak se na ni ten-který pozorovatel dívá, a pokud Kreml považuje státy za faktické spojence USA, je nepravděpodobné, že by je absence členství v NATO ochránila před jakoukoli formou agrese, které bude schopen po Ukrajině.

Prioritně je třeba se zabývat také otázkou vztahů s ostatními evropskými státy bývalého Sovětského svazu. Zdá se, že jedním ze spouštěčů ruské agrese proti Ukrajině byla nejednoznačná signalizace ohledně členství Ukrajiny v NATO, které nebylo ani vyloučeno, ani jednoznačně přislíbeno. NATO i EU se musí rozhodnout a jasně sdělit, zda hodlají přijmout zbývající postsovětské státy, které se chtějí stát členy, a jak budou vypadat vztahy s nimi, pokud se členy nestanou.

Zároveň, i když je nyní nesnesitelné o tom mluvit, bude třeba v některých oblastech navázat spolupráci s ruskou vládou, jako tomu bylo mezi Západem a SSSR i v temných obdobích studené války, například na počátku 80. let.

Nejdůležitější oblastí bude pravděpodobně kontrola jaderných zbraní. Západní debata o bezletové zóně a podnětné, i když vágní hrozby ruské vlády ohledně jaderných zbraní ostře připomínají hrozbu eskalace mezi jadernými velmocemi – hrozbu, na kterou mnozí znepokojivě jako by zapomněli nebo ji zavrhli. Ať už se vztahy mezi Ruskem a Západem stanou jakkoli nepřátelskými, je třeba udržovat dialog o jaderných otázkách.

Stejně tak bude i nadále důležitá určitá úroveň pokračujících vzájemných diplomatických kontaktů v jiných otázkách ve vojenské oblasti – ve skutečnosti důležitější, než tomu bylo v obdobích lepších vztahů. Komunikační kanály mezi armádami jsou důležité pro snížení rizika chybné kalkulace, a to i tam, kde pravděpodobně nebudou vytvářet velkou důvěru.

V neposlední řadě se Západ bude muset zamyslet nad tím, jak pracovat na svém zapojení do ruské společnosti. Uzavření veškerých kontaktů jen potvrdí Putinův narativ, že Západ chce Rusko zničit. Státy musí nechat své dveře otevřené Rusům, kteří chtějí studovat nebo jej navštívit, i těm, kteří utíkají před represemi.

Nic z toho nebude snadné a většina z toho může padnout kvůli domácím tlakům, zbožným přáním a rozkolům v EU a NATO. Budoucí bezpečnost Evropy a USA však závisí na tom, zda si uvědomíme, že se nacházíme v okamžiku akutního nebezpečí a že jsme v něm všichni společně.

Peter Pomerantsev: Vyřešit problém znamená postavit se psychologickému vlivu, který má na lidi.

PETER POMERANTSEV je autorem knih Nic není pravda a všechno je možné: surreálné srdce nového Ruska a Tohle není propaganda: válka proti realitě (Faber)

Před několika dny vběhla před kameru během přímého přenosu jedna z vedoucích produkčních ruského státního zpravodajství a mávala transparentem, na kterém protestovala proti ruské invazi na Ukrajinu a vyzývala diváky, aby nevěřili propagandě jejího vlastního kanálu. Brzy byla vyvedena z natáčení a na dva dny zmizela v policejní vazbě. Svůj čin popsala jako zoufalý pokus očistit své svědomí za to, že “zombifikovala” ruský lid.

Někteří ji označují za hrdinku, jiní říkají, že je příliš pozdě. Ať už je však váš názor jakýkoli, vyřešit problém jménem Putin a dosáhnout v Rusku změny znamená čelit jeho psychologickému vlivu na vlastní lidi. Mentální model putinismu, světonázor, který konstruuje pomocí propagandy slov a činů, aby udržel Rusy pod kontrolou, je postaven na několika základech: apeluje na nostalgii, promítá konspirační perspektivu a trvá na tom, že Putinovi projde všechno, že k němu neexistuje alternativa. Když se opozičně smýšlející Rusové, prodemokratická média, občanští aktivisté a západní diplomaté snaží zapojit ruský lid, musí vzít v úvahu silné a slabé stránky těchto základů. I kdyby se Putinovi podařilo ještě více odříznout ruský internet (již zrušil Instagram, Facebook, Twitter a poslední nezávislé rozhlasové a online televizní stanice), vždy budou existovat způsoby, jak oslovit ruský lid, od virtuálních soukromých sítí až po satelitní televizi. Otázkou je, o čem s nimi mluvit.

V současnosti většina Rusů válku a Putinovy důvody pro ni podporuje. Je těžké věřit průzkumům veřejného mínění v diktatuře, kde za vyslovení slova „válka“ dostanete 12 let vězení. Navíc je vždycky příjemné schovávat se za propagandu: předstírat, že nevíte, co se děje, vám umožňuje vyhnout se odpovědnosti a přijímání jakýchkoli těžkých nebo nebezpečných rozhodnutí. Ale i když se tyto kognitivní předsudky, obavy a motivace vyhýbat se realitě hned tak nezmění, v hlavních Putinových propagandistických strategiích už existují slabiny.

Začněme tím, jak Putin využívá nostalgii. Jeho posláním vždy bylo „dostat Rusko z kolen“, což je kremelská verze hesla „udělat Ameriku znovu velkou“. To nyní dosáhlo vrcholu: ve svém blábolivém historickém projevu, jímž potvrzoval invazi na Ukrajinu, se odvolával na své poslání obnovit ruské impérium a svou válku formuloval ve smyslu redukce druhé světové války na boj s (naprosto mytickými) nacisty.

Kromě potěšení z pohroužení se do (často smyšlené) zašlé slávy je tato nostalgická propaganda účinná i z psychologického hlediska. Tvrdí, že velký ruský národ byl ponížen zlovolnými vnějšími silami a Putin mu nyní vrací hrdost. Nejdůležitější ponížení, které Rusové zažívají, a to jak historicky, tak v současnosti, je samozřejmě vnitřní. Nostalgický narativ však Kremlu umožňuje přenést vlastní brutalitu na stínového vnějšího „nepřítele“ a pak lidem pomoci ulevit si od nahromaděného hněvu prostřednictvím agrese. Urážlivý, sadistický tón Putinových projevů a projevů jeho předních televizních propagandistů, jako je Vladimir Solovjov, poskytuje lidem emocionální cestu k vyjádření a potvrzení jejich nejtemnějších a nejnásilnějších pocitů. Je v pořádku být krutý a zlý, naznačuje tato propaganda, za všechno mohou dějiny.

Tato nostalgická propaganda má však také zakrýt Putinovu velkou Achillovu patu: jeho nedostatek vize do budoucna. Budoucnost se z ruského politického diskursu již dávno vytratila. Myslet na budoucnost znamená soustředit se na politické reformy, očistu soudů, odstranění korupce – to vše Putin nemůže dosáhnout, protože by to ohrozilo jeho vlastní systém. S novou ekonomickou realitou po invazi se vymýtily veškeré naděje na budoucnost. Ale lidé budou o ní stále přemýšlet. Co znamenají sankce, které se teprve pořádně projeví, pro budoucnost jejich dětí?

Média a komunikace s ruským lidem se musí zaměřit na tyto otázky o budoucnosti. A to jak na osobní úrovni, tak i z hlediska budoucnosti země. Jaká by nakonec měla být budoucí role Ruska ve světě? Jedna z nejzvučnějších frází v ruských médiích zní: K čemu je svět, když v něm není místo pro Rusko? „Rusko“, na které se to odvolává, je imperiální, jeho identita je spjata s drcením ostatních. Existuje jiná cesta?

S cílem ještě hlubšího otevření těchto otázek navrhuje skupina ruských akademiků vedená historikem Alexandrem Etkindem vytvořit v Pobaltí univerzitu, na níž by se studenti z Ruska a jeho sousedů zabývali společnými problémy, například životním prostředím. Podobné projekty jsou samozřejmě dlouhodobými cíli, ale bez jazyka a myšlenek, s nimiž můžeme mluvit o budoucnosti, nemůžeme ani začít vytyčovat cestu k ní.

Tato představa budoucího Ruska musí být rozvíjena v partnerství s jeho sousedy, aby byly vyváženy potřeby všech a aby se vyhnula spikleneckému vidění světa s nulovým součtem, které prosazuje Putinova propaganda. Konspirační myšlení je dalším základem Putinovy příručky. Slouží k mnoha účelům. Konspirační myšlení pomáhá utužovat společenství, podporuje pocit, že na „nás“ útočí „oni“. Pomáhá vysvětlit zmatený svět. Odstraňuje také jakýkoli pocit odpovědnosti. Nové velké plakáty v okolí Moskvy tvrdí, že Rusko „nemělo jinou možnost“ než válku zahájit, a naznačují, že za vše mohou nepřátelské mocnosti. Konspirační myšlení nakonec také šíří pocit, že lidé jsou bezmocní cokoli ve světě změnit, což zase zasévá pasivitu. To může být pro Kreml, který chce mít poslušnou zemi, často výhodné.

Tento způsob uvažování však může působit i proti vládě. Živí kulturu podezíravosti a nedůvěry. Během covidu se tak Rusové odmítli nechat očkovat „kremelskou“ vakcínou, protože měli podezření, že vláda sama proti nim nějakým způsobem chystá něco zlovolného.

Jakmile začnou platit sankce a lidé si bolestně uvědomí, že jejich život je mnohem těžší než život elit, může dojít ke krizi motivace. Putinův systém vždy motivoval lidi tím, že jim dával podíl na celkovém koláči každodenní korupce: od dopravního policisty až po ministra. Pokud jste občas projevili loajalitu, mohli jste svobodně prosazovat své vlastní finanční cíle. Nyní je tato motivace pryč a vy máte přinášet velké oběti pro konspirační pseudoideologii. Lidé by se mohli jednoduše vzdát udržování systému v chodu. To se stalo na konci SSSR, kdy mnoho lidí v podstatě přestalo plnit své profesní povinnosti. Ani ne tak stávkou, jako prostě nedostatkem motivace a sklíčeností.

Odhalení tohoto rozdílu mezi elitami a normálními lidmi bude vyžadovat nezávislou, investigativní ruskou žurnalistiku. Ta však od války funguje z velké části v zahraničí. Budou se muset spoléhat na dohledávání dokumentů a vyšetřování z otevřených zdrojů. Budeme potřebovat zcela novou iteraci toho, co ruský novinář a redaktor Roman Badanin, zakladatel investigativního internetového média Agentstvo, nazývá „offshore žurnalistikou“: exilová média, která využívají moderní nástroje, aby zůstala co nejblíže domovské zemi.

Se zhoršující se ekonomickou situací a slábnoucí propagandou se Putin obrátí na silové resorty, aby použil spíše útlak než ideje. To byl vždy jeho poslední argument: že může provést jakýkoli zločin doma, jakoukoli invazi v zahraničí, jakýkoli válečný zločin od Grozného po Aleppo a projde mu to. Na Ukrajině se Putin cíleně zaměřuje na humanitární koridory, bombarduje uprchlíky a nemocnice, aby zlomil vůli lidí. Je to vzkaz světu, že všechna prohlášení o humanitárních hodnotách, „odpovědnosti OSN chránit“, „bezpečných zónách“ jsou hlouposti. Jeho argumentem je, že moc je správná a v novém světě bez budoucnosti budou vzkvétat ti nejbezohlednější, od Pekingu přes Rijád až po Moskvu.

První malý, ale doufejme, že důležitý krok učinil právník a spisovatel Philippe Sands, který se snaží vytvořit tribunál norimberského typu pro ty, kteří tuto válku začali, a to nejen za válečné zločiny, ale především za to, že zahájili zcela nevyprovokovanou invazi. Mezitím však v proputinovských kruzích v Rusku koluje vtip: Dva ruští vojáci popíjejí šampaňské v Ruskem okupované Paříži, celá Evropa dobyta. „Slyšel jsi to?“ usmívá se jeden na druhého. „Prohráli jsme informační válku.“ Takový humor je vlastní formou propagandy: pomáhá vytěsnit Rusy z myšlenky, že „zvláštní operace“ neprobíhá zcela podle plánu. Zdůrazňuje však hlubší pravdu: v době války převažuje propaganda činu nad propagandou slova.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: I love Ukraine, phrase written on a blackboard by a Ukrainian border guard on one of the war fronts, by Сергей Васильевич Дейнеко, zdroj: Guardian,  překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]