Vypadni hned nebo nikdy

Mladí a kreativní Rusové hledají exil v Istanbulu

Tisíce Rusů uprchly do Turecka a jsou tam vřele vítáni. Mnozí chtějí přivést své rodiny, ale mají málo peněz.

Julia a její přátelé žijí ze vzduchu a lásky na Bosporu – ale jak dlouho ještě? Žádný nápad, říká dvaadvacetiletý Alexander: „Ani nevíme, co bude zítra.“ Přesto se mladý Rus vesele směje zpod fialové kapuce, kterou si natáhl proti zimnímu istanbulskému chladu: euforie ze svobody ho nese prvními dny a týdny exilu z Ruska.

Jsou to necelé dva týdny, co Julia a Alexander uprchli z jejich rodného města Jekatěrinburg – dva z tisíce Rusů, kteří od vypuknutí války opustili jejich zemi.

TURECKO je jednou z mála zemí, do které mohou vstoupit bez víza. V Istanbulu se proto scházejí ruští umělci, intelektuálové, novináři a mnoho mladých lidí, kteří v Rusku po útoku na Ukrajinu nevidí žádnou budoucnost. Co s nimi teď bude, je otázka, kterou si mnozí v prvním šoku ani neumí položit.

„Vypadni hned, nebo nikdy, pomyslel jsem si, když vypukla válka,“ říká Alexander, a ani jeho přítelkyně neviděla jinou cestu. „Dřív jsem si myslel, že většina lidí kolem mne uvažuje stejně jako já,“ říká 24letý muž. „Ale pak se nikdo nechtěl postavit proti válce, a tehdy jsem si uvědomil, že mezi takovými lidmi už nemůžu žít. „Měla s sebou jen pár šatů,“ říká Julia, jinak si s sebou nemohla nic vzít.

Peníze již také docházejí, protože ti dva už nemají přístup ke svým ruským bankovním účtům. Přes studentskou burzu práce na internetu si našli hostel na asijské straně Istanbulu, kde mohou pracovat na pokrytí nákladů na ubytování – alespoň tak neleží na ulici. Deset pokojů mezitím obsadili ruští emigranti a všude v Istanbulu se Julia a Alexandr setkávají s lidmi, kteří sdílí stejný osud. Julii to dodává sílu: „Vyhnanství vytváří neuvěřitelný smysl pro komunitu.“

Jerevan, Tbilisi nebo Istanbul-mezery do vnějšího světa

Julia a Alexander také vyzvedli třetího přítele. Poté, co opustil RUSKO, zkusil 25letý Viktor z Krasnodaru nejprve arménskou metropoli JEREVAN a poté gruzínské TBILISI, než nakonec skončil v Istanbulu – tři skulinky do vnějšího světa, které jsou stále otevřené pro uprchlé Rusy mimo Střední Asii.

V Jerevanu a Tbilisi však nemají vyhlídky na úspěch, říká Viktor, který pracuje pro mezinárodní IT společnost, a doufá, že si v exilu dokáže udržet práci, i když za drasticky snížený plat, protože se měří v rublech.

Dvě kavkazská města jsou příliš provinční, říká Viktor – v Tbilisi nemohl sehnat ani notebook. V Istanbulu se cítí pohodlněji, zvláště díky vřelému přivítání ze strany zdejších obyvatel. Ale ani toto útočiště nevydrží dlouho. Samotné Turecko poskytuje ruským občanům pouze 90 dní pobytu. Pak si musí vyřídit povolení k pobytu, a to zde také není snadno dostupné.

Když se ptám na jejich rodiny, přátelé vypadají utrápeně. Opustit rodiče je těžké, říká Viktor. „Ale v Rusku jsou všichni lidé starší 30 let kompletně vyškoleni státní televizí,“ říká. „S pravdou již jednoduše do jejich světa nepronikneš.“

Rusové v exilu se scházejí na benefičním koncertu pro Ukrajinu

Aby světu ukázali, že ne všichni Rusové podporují válku proti Ukrajině, přišli tři přátelé a stovky dalších mladých Rusů na solidární koncert pro Ukrajinu, který pořádá ruský rapper Oxxxymiron v suterénním klubu v Istanbulu. „V současné době není možné v Rusku uspořádat protiválečný koncert, protože – jakkoli to zní šíleně – je tam zakázán jakýkoli protest proti válce,“ říká známý umělec, když zrušil svá vystoupení v Moskvě a koncert přesunul do Istanbulu. „Cenzura je totální.“

„Ne válce“ v ruštině skandují návštěvníci koncertu v uličce před klubem. Je mezi nimi i 31letý Valentin, který uprchl z Krymu, protože se obával všeobecné ruské mobilizace a nechtěl být poslán do války. Inženýr, který pracuje v ropném průmyslu, přinesl své úspory v hotovosti. Říká, že chce za tyto peníze koupit byt poblíž Antalye na tureckém pobřeží Středozemního moře a poté přivést svou přítelkyni a matku. Letiště v Moskvě, kam přestupoval z Krymu do Istanbulu, bylo přeplněné rodinami, které cestovaly s velkými zavazadly a jejich mazlíčky.

Milujeme Rusko, až bude po všem, chceme zpátky

Zatím neexistují žádná spolehlivá čísla, kolik Rusů do Turecka přijelo. Přestože v lednu tam cestovalo tři až čtyřikrát více Rusů než v předchozích letech, aktuálnější statistiky zatím nejsou k dispozici – a čísla v únoru a březnu budou pravděpodobně mnohem vyšší. Jen Asociace zahraničního tisku v Istanbulu zařídila dočasné ubytování pro desítky ruských novinářů. Kurátor z istanbulské umělecké scény referuje o moskevských muzeích, z nichž téměř všichni zaměstnanci uprchli do Istanbulu a nyní sedí v podnájmech se svými posledními dolary a hledají kontakty na muzea a mecenáše na Bosporu – nový zlom pro město, které již před sto lety přijalo tisíce ruských uprchlíků.

Julia, Alexander a Viktor vědí, že ani nejmladší emigranti se v dohledné době nebudou moci do Ruska vrátit, ale uchovávají si naději na lepší časy ve své vlasti. Protože Viktor ví pevně jednu věc: „Milujeme Rusko.“

Poznámka: Jména byla na žádost účastníků rozhovoru změněna.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Bloody Sunday in Russia 1905 (reconstitution), (c)wikimedia commons, zdroj: Der Tagesspiegel, autorka: Susanne Güsten, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]