V Číně hrozí prasknutí realitní bubliny – a s ní i masivní ekonomická KRIZE, která by v zemi mohla vyvolat sociální nepokoje. Dramatický případ Evergrande byl možná jen začátek. Větším problémem pro čínskou vládu je, že dluhová krize se v žádném případě neomezuje pouze na tuto jednu realitní společnost.
Čínský realitní sektor je jedním z nejdůležitějších aktiv čínské ekonomiky. Nemovitosti byly v posledních několika desetiletích hlavním přispěvatelem k přechodu Číny na socialistickou tržní ekonomiku a k silnému hospodářskému růstu. Nyní však hrozí, že to, co kdysi pohánělo čínskou ekonomiku, ji zpomalí. Objevují se strukturální ekonomické problémy a nemovitosti jsou mezi prvními sektory, které vykazují známky problémů. Vzhledem k důležitosti sektoru nemovitostí pro čínský růstový model by neřešení těchto problémů pravděpodobně vedlo ke krachu, který by zruinoval čínskou ekonomiku a způsobil zmatek v globálním ekonomickém systému.
Na papíře existuje několik řešení krize, která jsou však v rozporu s další pekingskou prioritou: snižováním ekonomické nerovnosti. Iniciativa v boji proti nerovnosti, známá jako „společná prosperita“, je klíčovým tématem strany od loňského roku a je zakotvena v aktuálním pětiletém plánu Komunistické strany Číny. ČíNA se bude muset rozhodnout, zda vyřeší svou bytovou krizi, nebo zůstane na cestě ke sdílené prosperitě. Přestože se Peking pokusí o obojí, pravděpodobně nakonec upřednostní celkovou prosperitu a řešení problému s nemovitostmi odloží na později.
Čínská koncepce růstu – podle západních standardů sporná – pramení z neustálé potřeby udržovat ekonomiku, která dokáže uživit velkou populaci a zároveň zabránit dalšímu prohlubování propasti mezi bohatými pobřežními městy a vzdáleným vnitrozemím. Rychlá urbanizace země, rozvíjející se finanční sektor a neméně důležité chutě domácích i zahraničních investorů podnítily v Číně realitní boom, který začal v 90. letech a od té doby pokračuje.
Nízká kontrola nad trhy
Závislost na nemovitostech ohledně silného a stabilního růstu má svou cenu: nižší kontrolu Pekingu nad tržními silami. Od počátku roku 2000 začal trh s nemovitostmi rychle expandovat, protože investoři a developeři vycházeli z toho, že vláda vzhledem k jeho důležitosti v případě potřeby zasáhne. Čína byla odkázána na expanzi sektoru, aby udržela vysoký ekonomický růst a čistý příjem domácností, takže jakýkoli pokles trhu mohl být jen krátkodobý. Tento optimistický předpoklad však vydržel jen chvíli. Peking se brzy snažil zastavit spekulativní šílenství a prudce rostoucí ceny, problémy, které hrozily podkopat mimořádný hospodářský růst Číny.
Čínská lidová banka ze strachu z prasknutí bubliny na trhu nemovitostí uzákonila politiku „tří červených čar“: ambiciózní balíček reforem, který má zlepšit finanční stabilitu sektoru snížením dluhu developerů, zlepšením krytí dluhu a zvýšením likvidity. V roce 2020, prvním roce reforem, většina společností zaznamenala zlepšení poměru aktiv/pasiv a úrovně zadlužení.
Některé společnosti více využívaly menšinové podíly a společné podniky, což jim umožnilo zvýšit zadlužení prostřednictvím dceřiné společnosti a kompenzovat hodnotu vlastního kapitálu ve svých rozvahách. To snížilo transparentnost účetní závěrky, nikoli však dluh. Jelikož si společnosti mohly půjčovat pouze v omezené míře, jejich disponibilní hotovost a celkové zdroje likvidity se snížily, což by mohlo oslabit schopnost společnosti odolávat krátkodobým krizím.
Hlavním důvodem, proč politika tří červených čar nefungovala tak, jak se očekávalo, je to, že obsahovala málo a přišla pozdě. Vzhledem k tomu, že Čína vždy dbala na udržení tempa růstu z posledních několika let, riskovala země zavedení reforem pouze tehdy, když se to zdálo kritické. Bohužel pro Peking to byly tři červené čáry, které spustily současnou krizi na trhu s nemovitostmi.
Evergrande v platební neschopnosti
V prosinci 2021 se na titulky světových médií dostala tato zpráva: China Evergrande Group, jeden z největších realitních developerů v zemi, byl formálně prohlášen za platebně neschopného. Navzdory počátečním ujištěním vlády, že Evergrande je izolovaný a dá se upravit, se brzy ukázaly další trhliny v základu. Začátkem března 2022 bylo náhle zastaveno obchodování s akciemi Evergrande a dvou jeho subjektů na hongkongské burze. Společnost uvedla, že své celoroční výsledky nezveřejní před koncem března kvůli velké restrukturalizaci. Výsledky dosud zveřejněny nebyly, a ačkoli Evergrande uvedl, že restrukturalizace je na dobré cestě, přirozeně to vyvolalo další otázky a obavy ohledně skutečného rozsahu dluhu společnosti.
Větším problémem pro čínskou vládu je, že dluhová krize se v žádném případě neomezuje jen na Evergrande. Od konce listopadu 2021 vykazovalo známky potíží několik dalších realitních developerů, nebo, stejně jako Evergrande, přestalo splácet své úvěry. Od silně zadlužených čínských developerů ustupují mezinárodní auditoři, protože narůstá nejistota ohledně hloubky krize. Strach ze skrytého dluhu způsobil pád dluhopisů některých developerů, dokonce i těch, které byly dříve považovány za bezpečné.
Pro Čínu to znamenalo těžkou ztrátu: nesplácení u offshore čínských dlužníků dosáhlo v minulém roce rekordu, přičemž realitní sektor představuje asi třetinu nesplácených úvěrů. Každá událost, která se nyní odehrává v čínském realitním sektoru, zhoršuje krizi a ztěžuje její řešení.
Navzdory poplašným zvonům v realitním sektoru se čínská vláda dosud soustředila na stabilitu a krátkodobý růst a v realitním sektoru neprosazovala žádné další reformy. Hlavním důvodem je, že řešení problémů s nemovitostmi v krátkodobém horizontu s sebou nese velké riziko destabilizace ekonomiky, která by mohla ohrozit autoritu komunistické strany. Teoreticky by reforma majetkové daně upravila zkreslení trhu tím, že by podněcovala spekulace s nemovitostmi a zvýšila příjmy místní samosprávy.
Na Národním lidovém kongresu 5. března byl ve skutečnosti představen komplexní plán daně z pozemků jako jeden z hlavních cílů společného programu prosperity, korunovaný heslem „Domy jsou k bydlení, ne ke spekulacím“. Stranické elity však plán kritizovaly a tvrdily, že daň by neúměrně zatížila mnoho členů strany, kteří vlastní více než jednu nemovitost, a poškodila by sociální stabilitu.
Reformy realitního trhu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga rovněž neodpovídaly zájmům vysoce postavených regionálních představitelů, jejichž prioritami je podpora hospodářského růstu, ochrana státního rozpočtu a zabránit sociálnímu chaosu ve svých regionech.
Vážné důsledky pro ekonomiku
Ačkoli ministr financí Liu Kun vyzval začátkem tohoto roku k provedení a prohloubení balíčku reforem, čínské ministerstvo financí nedávno oznámilo, že zkušební reformy daně z nemovitostí, které jsou v současnosti platné v 10 městech, nebudou na další města rozšířeny. Udržení vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální stability a omezení škod věrných investorů jsou pro Peking příliš důležité na to, aby riskoval.
Stavebnictví tvoří asi 16 % městské zaměstnanosti v Číně. Kolaps průmyslu by znamenal, že o práci by přišlo asi 5,5 % obyvatel Číny. Již nyní, kdy nezaměstnanost vzrostla ze 4,9 % v říjnu loňského roku na 5,5 % v letošním únoru, je téměř jisté, že sociální stabilita bude vážně poškozena. Ani to nepomůže zmenšit propast v bohatství. Kromě toho jde 30 % čínských bankovních úvěrů na bytovou výstavbu a nejméně 60 % bankovních úvěrů je kryto nemovitostmi jako zástava. Pokud se tedy trh s nemovitostmi zhroutí, Čína zažije plnou finanční krizi, která by mohla podkopat stabilitu systému a mít vážné důsledky pro globální ekonomiku.
Čína má stále způsoby, jak tento problém regulovat, a to i v současném stavu. Některé pozitivní změny již probíhají: čínské banky jsou konečně připraveny zmírnit politiku tří červených čar, aby umožnily bezpečné přistání mnoha realitním společnostem, které jsou v problémech nebo jsou již v prodlení. Vláda také podporuje fúze a akvizice v rozvíjejícím se sektoru nemovitostí, přičemž větší, typicky státem vlastnění developeři pravděpodobně převezmou finančně slabší společnosti, které využily svých vazeb s místními vládami k půjčkám. Ale spíše než několik drobných opatření tu a tam bude rozsah problému pravděpodobně vyžadovat dobře načasovaný a dobře koordinovaný řetězec šokových reforem, což však v této době není ve výhledu.
Navzdory mnoha varovným signálům poukazujícím na rozsáhlou ekonomickou krizi se Čína drží své Iniciativy sdílené prosperity a provádí pouze opatření, která jsou v souladu s růstovými cíli současného pětiletého plánu. Tyto cíle mají pomoci udržet vnitřní pořádek a politickou stabilitu. Podle současného plánu a projektu China Vision 2035 Čína doufá, že se do roku 2035 stane „umírněně rozvinutou ekonomikou“ – definovanou jako HDP na hlavu ve výši 30.000 USD. I kdyby tvrdé reformy na několik let výrazně snížily tempo růstu, stále by to byl rozumný cíl, přičemž může trvat desetiletí, než se země vzpamatuje z totální hospodářské krize.
Pravděpodobně není lepší čas než nyní, aby Čína přehodnotila své priority.
Epilog Bohumila Řeřichy:
Poučí se Čína z finanční krize v roce 2008, vyvolané též „boomem“ nemovitostí, který začala podporovat vláda Billa Clintona? Kapitalisticko-komunistický čínský hybrid si bude muset vybrat. Buď komunismus anebo kapitalismus se vším všudy, včetně sociálního ohledu. K tomu je však zapotřebí občanská, ekonomická, politická svoboda, nezávislé soudnictví a svobodná média!
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.