Palivo sovětské nostalgie

Ruský autor sci-fi Dmitrij Gluchovskij: Útok na Ukrajinu umožnil rozpad Ruska

Proč ruští občané v Rusku ve větším počtu neprotestují proti válce, kterou na Ukrajině rozpoutal Vladimir PUTIN? Protože jím nejsou tak přímo ohroženi jako Ukrajinci ve svých protileteckých krytech?

Předně je třeba říci, že Rusové na rozdíl od Ukrajinců v konfrontacích s úředníky vždy prohráli. Všechny pokusy nějak ovlivnit pokojnými demonstracemi vládní politiku, anulovat výsledky zfalšovaných voleb, vynutit si demisi vrcholných politiků, zvrátit obsahově protilidové změny, zůstaly neúspěšné. Jejich jediným výsledkem byly pouze tresty pro část aktivistů a jejich organizací. Když však nyní desetitisíce Rusů a Rusek vyšly do ulic proti válce na Ukrajině, byl jsem jistý, že nedoufaly, že tím válku ukončí. Tito lidé jen sdíleli spolu pocit bezmoci, protože ruský stát v takových situacích nikdy nevyšel lidem vstříc.

Stát vždy reagoval politikou železné ruky, bez kompromisů, protesty pro něj nejsou přijatelné. V této souvislosti musím také poukázat na nebývalou krutost, s jakou úřady tyto protesty potlačily a jejich účastníky potrestaly. Během několika dní bylo zatčeno 16.000 lidí. Jako odstrašující prostředek působí i drakonické zákony nově zavedené režimem. Za pouhé lajkování nebo šíření „nepravdivých“ informací, které odporují ruské propagandě, můžete dostat až 15 let vězení; při účasti na pokojném protestu to může být až šest let. To vše je samozřejmě velmi odrazující, ale podstatou je, že lidé nemají pocit, že by jejich činy něco měnily – a to i při osobní vysoké ceně. Jediné, co se Putinovu režimu v posledních letech daří, je zastrašování, potlačování a manipulace vlastního lidu propagandou zkorumpovaných médií.

Smířili se lidé s touto „totální státní propagandou“ poté, co byla po vypuknutí války uzavřena poslední relativně svobodná média v Rusku, jako Echo Moskvy nebo Dožď?

Na nějaké dalekosáhlé závěry je podle mě ještě brzy. Válka začala teprve před několika měsíci. Propagandistická kampaň zahájená ruským státem je bezprecedentní ve své masivní agresivitě a netoleranci vůči nesouhlasným názorům. V souvislosti s mobilizací obyvatelstva jsou odpůrkyně a odpůrci války nejen hanobeni a ostrakizováni, ale skutečně šikanováni. Lidé s odlišnými názory si je proto již netroufají vyslovit. Jednou ze strategií přizpůsobení se tomuto klimatu je snadno vysvětlitelný konformismus. Lidé raději zastávají názor, že věří, že většina zastává názory, které pro ně nemají zásadní význam.

Pokud by pak úřady řekly, že pokud nepodpoříte kampaň za kanibalismus, stanete se zrádcem, lidé by se mezi sebou sami „nežrali“, ale ani by proti té kampani nic neměli. Aby takoví lidé nepřitahovali pozornost, občas mávají vlajkou nebo někde namalují „Z“.

Zároveň však vidíme, že skutečná ochota lidí obětovat se pro válku je velmi nízká. Nevidíme fronty dobrovolníků čekajících na přechod do předních linií bojovat proti údajným ukrajinským nacistům. Nevidíme žádné velké finanční sbírky pro vojáky, kteří jsou ve válce. Veškerá podpora veřejnosti spočívá v ochotě namalovat písmeno „Z“ na zaprášené zadní okno auta nebo někam pověsit stuhu. Nemluvíme o hysterickém nadšení, jako byly kampaně národních socialistů, ani o skutečně vlastenecké mobilizaci, jak byla vlastně na základě propagandy očekávána.

Znamená to, že i tato masivní, agresivní propaganda je neúčinná?

Je účinná při vytváření iluze veřejného souhlasu. Propaganda stojí na dvou pilířích: Za prvé, na antiamerikanismu a antizápadnictví všeobecně. Je vedena zpětně pocitem, že naše země byla jako velmoc v konfrontaci se Západem poražena, tak trochu závidí obyvatelům zbývajícího impéria.  Z toho plyne neochota smířit se s výsledkem této porážky, která také zůstala z velké části virtuální, nehmotná. Propaganda se musí tento obraz šířit, protože Západ nezavedl ponižující mírové podmínky, jako jsou reparace, ani nenastolil okupační režim, ale poskytoval humanitární pomoc. Tato porážka je tedy subjektivním, čistě emocionálním pocitem elity, který využívá imperialistickou nostalgii a zášť jako paraziti a šíří je mezi lidi. Tak, jako to udělal Hitler po porážce v 1. světové válce a v chaosu na konci Výmarské republiky.

Druhý pilíř jako základ propagandy je samozřejmě v naprostém zkreslení reality, že současná agresivní válka je pokračováním Velké vlastenecké války, německo-sovětské války. Tohle je posvátná kráva pro všechny, kdo žili v Sovětském svazu a po něm, snad kromě Pobaltí. O pravdivosti záměrů Sovětského svazu a jeho role ve druhé světové válce, kdy bylo zabito 27 milionů sovětských občanů, nemůže být pochyb. Zde je tedy velmi pohodlný nástroj, jak přivést obyvatelstvo do stavu poslušnosti a ospravedlnit i ty nejpochybnější činy současné vlády. To bylo vyzkoušeno už při dobytí Krymu: anexe se vysvětlovala tím, že na Ukrajině byli údajně u moci nacisté a utlačovali tam ruské obyvatelstvo, které muselo být chráněno.

Musí matky ruských vojáků, jejichž synové byli zabiti v této válce, mlčet? Koneckonců, je zde několik tisíc mrtvých.

Za prvé, počet mrtvých a zraněných na ruské straně je přísně tajný. Proto Putin nakonec vytvořil tento zákon o speciálních operacích, který činí „mírové“ ztráty ve speciálních operacích státním tajemstvím. Proto pro ruské představitele válka není válkou. Ve válce musí být taková čísla zveřejněna. Jen jednou, před dvěma měsíci, bylo řečeno, že zemřelo 1.500 vojáků – UKRAJINA nyní mluví o 30.000 mrtvých ruských vojácích. Nejhorší ale je, že matky mrtvých nikdo spolehlivě neinformuje a žijí ve víře, že své syny ještě uvidí.

Bojují především lidé z chudých regionů, pro které je válka jedinou možností, jak uživit rodiny. To také vysvětluje otřesné rabování na frontě. Životní úroveň na východní Ukrajině je pro takové lidi něco jako zjevení. Smrt vojáků je nadále kompenzována penězi, několika miliony rublů, které si stát ještě může dovolit.

Dezinformace, mlžení a úplatkářství jsou tedy dočasnými garanty stability, jak ji vidíme. Mrtví a zranění pocházejí především z odlehlých oblastí Ruska, které jsou pro velká ruská média neviditelná – samozřejmě jsou také záměrně ignorováni. Všechno je roztříštěné, lidé nevidí souvislosti. Chybí tedy pocit katastrofy.

Desetitisíce vojáků se ale vrátí domů se zjevnými zraněními, při 30.000 mrtvých bude také 100.000 zraněných. A tito lidé nemohou být oklamáni, viděli kolem sebe smrt a museli sami zabíjet. Jsou si vědomi toho, že za nic nebojovali a nebylo o ně postaráno. I když jim na začátku propaganda vymyla mozek – poté viděli, čemu skutečně čelili. Ztráta zdraví a kamarádů je přivede k tvrdosti – co to znamená pro mocenskou strukturu, je těžké předvídat.

Oživila dobytí – například Chersonu nebo Mariupolu – touhu lidí po novém SSSR?

Sovětská nostalgie zde byla stále. Nebyla oživena, ona je právě palivem dnešní ruské neoimperiální politiky. KRYM a rebelské republiky Donbasu byly anektovány s využitím této nostalgie. Vždy tu byl pocit ztracené imperiální velikosti. Toto není něco specificky ruského a je to stejné jako s jinými říšemi, které ztratily své kolonie a jsou v procesu rozpouštění. Je to vždy bolestivé a dokonce existuje v části britské nebo francouzské společnosti, navzdory veškerému tamnímu vzdělání. Nebo u Maďarů, kteří pohrdají některými balkánskými národy.

Běžní Rusové u nás nemají možnost v běžném životě cítit úctu ke své lidské důstojnosti. Jsou bezmocní, bez jakékoli pomoci, zahořklí, chudí a utlačovaní. Zároveň se neodvažují oslovit úřady, protože ty se za jakýkoli pokus o odpor nemilosrdně mstí. Lidé tak nahrazují touhu po lidské důstojnosti pocitem sounáležitosti s velmocí a přenášejí své potřeby na národ. Když obyčejný Rus vidí, jak RUSKO vyvolává strach u svých sousedů, například když 9. května přes Rudé náměstí hřmí tanky a raketomety, kompenzuje to pocit osobního ponížení a bezmoci ve vlastním každodenním životě. To je důvod, proč jsou lidé tak náchylní k propagandě.

Proč dokonce mnoho Rusů mimo zemi podporuje tuto takzvanou „zvláštní operaci“? Máte přístup k dalším zdrojům informací.

Nestačí mít přístup k pravdě. Musíte jí chtít věřit. Skutečností je, že mnoho Rusů žijících na Západě se nedokázalo přizpůsobit životu v tamních podmínkách. Na základě počátečního pocitu, že jsou poddanými velké říše, se pak stanou blahosklonnými a odmítavými vůči zemím, které navštíví. Odmítají se dobře naučit jazyk, přizpůsobit se. Dělají ze sebe občany druhé kategorie. Z tohoto důvodu se spokojili s revanšistickými prohlášeními z Ruska. Dávají jim naději, že se znovu budou cítit jako občané impéria a budou se moci pomstít. Obecně poznamenávám, že kamkoli Rus jde, a to může platit i pro ruské Němce nebo ruské Židy, volí pravicově extremistické politické síly. Třeba Trumpa v Americe nebo v Izraeli nacionalisty, kteří prosazují nekompromisní palestinskou politiku. Jde o to, že v Ruské federaci nebo Sovětském svazu se tito lidé cítili být součástí moci, která jim zprostředkovávala emoce.

Důležitým problémem pro mnoho Rusů je právě otázka kolektivní odpovědnosti. Jsou Rusové odpovědní za Putina, i když bojovali proti jeho režimu?

Zde je podle mého názoru, jak také navrhují filozofové, nutné oddělit vinu a odpovědnost. Je jasné, že za to nemohou ani Rusové, kteří protestovali proti proměně Ruska v totalitní stát, ani ti, kteří zůstali pouze pasivní. Vina ulpívá na určité osobě, která si myslí, že je mnohem víc, než ve skutečnosti je. Člověk, který se rozhodne o otázce své další existence za cenu desítek tisíc lidských životů, se zapíše do historických knih. Obyčejní Rusové jsou zcela dezinformováni, protože byli za posledních 30 let všemožnými způsoby uváděni v omyl, protože nevěří, že by měli nějaký skutečný vliv na politiku, a jsou v nejlepším případě odškodňováni dárkovými předměty. V nejhorším případě se jim lže do obličeje a jsou zastrašováni soudy a policií. Takže nevidím žádnou jasnou vinu na samotném ruském lidu.

Ve srovnání s nacistickým Německem tam byla podpora nacistů mnohem vyšší. A nadšení bylo mnohem větší ve srovnání s ruskou podporou Putina. Momentálně nevidíme ženy plakat radostí ani miliony na ulicích jako na berlínském olympijském stadionu. Naopak, vše je velmi pomalé. Až deset milionů Němců se účastnilo bojů během druhé světové války a byli vinni, zatímco na Ukrajině zatím bojuje pouze 160.000 Rusů. Pokud se na válečných zločinech, spáchaných nacistickým Německem, podílely všechny jednotky SS a další speciální jednotky, tedy statisíce lidí, na Ukrajině se bavíme v lepším případě o pár stovkách ruských vojáků. Jinými slovy, navzdory úsilí úřadů nelze předchozí míru odpovědnosti ruského lidu srovnávat s mírou odpovědnosti německého obyvatelstva v té době.

Putinovou osobní strategií, jak se vyhnout odpovědnosti, je však přesunout tuto odpovědnost na lidi jako celek. Válečné rozhodnutí, které učinil sám na zasedání Ruské rady bezpečnosti, uvedlo i jeho nejužší kruh do stavu paniky a rezignace. Na vině je zpočátku konkrétní člověk a případně jeho nejbližší okolí.

Pokud jde o odpovědnost, dívám se na to jinak. Odpovědnost nevyplývá z toho, že jste ruským občanem. Válka se však vede ve jménu celého Ruska a jeho lidu – což Putin a jeho okolí neustále zdůrazňují, aby se jako klika potenciálních podezřelých v budoucnu distancovala od jakékoli odpovědnosti. Proto se domnívám, že odpovědností každého člověka s ruským pasem nebo ruského původu je za prvé neúnavně připomínat lidem, že s válkou nesouhlasí. A za druhé, Rusové se musí ze všech sil snažit podpořit alespoň pár ukrajinských známých, kteří jsou v důsledku války ve složité situaci. Mohou tedy alespoň něco udělat, aby napravili kolosální škody, které Putinův režim v současnosti působí ve vztazích s Ukrajinou a světem.

Cítíte jako spisovatel zvláštní odpovědnost vůči lidem v Rusku? Jak obecně reagovali ruští spisovatelé na válku na Ukrajině?

Připomínám, že v prvních dnech války podepsalo otevřený dopis proti válce 2.000 kulturních pracovníků. Nyní se úředníci snaží všemi možnými způsoby předstírat, že jen pár spisovatelů jako Ľudmila Ulickaja, Boris Akunin, Dmitrij Bykov nebo já se jednoznačně vyslovilo proti válce. Ve skutečnosti řekly válce NE stovky spisovatelů. Málokdo ji podporuje a slouží Kremlu.

Osobně nemám tendenci přeceňovat svůj vlastní dopad na mysl lidí. Obecně si myslím, že mojí mírou odpovědnosti jako člověka, který pracuje se slovem a komunikuje s publikem prostřednictvím slova, je artikulovat náladu a význam. Musí být jasné, že veřejná podpora bratrovražedné, krvavé, dravé války je založena především na lži. Musíte lidem připomínat, že pravdu nikdo nevymazal a stále existuje.

Bez ohledu na výsledek, co čeká Rusko po válce?

Obávám se, že to, co Putin udělal, uvedlo do pohybu mechanismy, které otevřely apokalyptické scénáře pro celou zemi. Vojenské operace uprostřed měst, popravy civilistů, genocida, válečné zločiny a dokonce i občanské války jsou tabu. Většina umírajících na obou stranách mluví rusky. Nejde o konflikt s imaginárními nacisty, ale o postimperiální válku o právo určovat, jak se má směřovat budoucnost Ruska a postsovětského prostoru. To, že se hroutí stát a my z něj ukousneme část, a zároveň by na našem území mohlo dojít i k nepřátelským akcím a přesunout se na území Krymu, vlastně odstraňuje veškerá tabu v otázkách území samotného Ruska. Narušuje územní celistvost svého dlouholetého spojence, vlastně spoluzakladatele našeho impéria, čímž legitimizuje zrcadlové reakce. Obávám se, že z dlouhodobého hlediska to může vést k rozpadu samotného Ruska. A to bylo před začátkem války zcela nemyslitelné.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: War in Donbass, by ВО «Свобода», zdroj: IPG Journal, autoři: Roland Bathon a Ruslan Sulejmanov, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]