Po letech bojů proti politickým rozporům v USA se americká aktivistka ptá, zdali příkopy, které se vytvořily, nejsou příliš hluboké na to, aby se překlenuly:
Krátce po amerických volbách v roce 2016 jsem začala zvát voliče D. Trumpa k sobě domů na večeři. Chtěla jsem pochopit, proč téměř 63 milionů lidí hlasovalo pro muže, kterého jsem nenáviděla a považovala jsem ho za naprosto nevhodného pro veřejnou funkci. Chtěla jsem vést přímé rozhovory tváří v tvář. Konverzace nezamlžené nebo ovlivněné obrázky z médií. Rostoucí POLARIZACE ohrožovala demokracii v mé zemi. Byla jsem přesvědčena, že můžeme zachránit a posílit naši demokracii, pokud překleneme stávající rozdělení.
Za posledních pět let jsem dala k vzájemné názorové výměně dohromady stovky lidí s nejrůznějšími politickými názory. Nemohu ale nekonstatovat, že polarizace je dnes výraznější než kdykoli předtím, a to jak ve Spojených státech, tak i ve zbytku světa. Přibylo útoků na demokracii a svobodu. Nyní Vladimir Putin bezdůvodně a nevyprovokovaně zahájil brutální válku proti lidu s demokraticky zvolenou suverénní vládou. A zajímalo by mě, jestli moje pokusy překlenout naše trhliny za to skutečně stály.
První večeře u mého malého jídelního stolu se nakonec stala sociální plastikou v duchu Josepha Beuyse s názvem Looking for America. Cestovala jsem po celé zemi a shromažďovala cizí lidi, abychom se podělili o jídlo a sdíleli příběhy o tom, co to znamená být Američanem. Když porozumíme motivacím a souvislostem, které utvářejí naše přesvědčení, můžeme lépe najít řešení problémů, které sdílíme. Přála bych si také, aby lidé prostřednictvím uctivého a chápavého dialogu našli společnou řeč při hledání společné americké identity. Takto by empatie mohla překlenout propast.
Když více než polovina republikánů vidí události 6. ledna jako vlastenecký boj za svobodu a Republikánská strana nepokoje oficiálně nazývá „legitimním politickým diskursem“, je jasné, že tento boj není pouze o politických rozdílech.
Nikdy jsem neměla problém najít liberální lidi, kteří by přijali moje pozvání na večeři. U konzervativců jsem se však většinou setkala s odmítnutím a skepsí. Mnozí se báli, že je „přepadnou“ svéprávní levičáci, aby byli vylíčeni jako hloupí a krutí. Nemohla jsem tyto lidi vinit. Ujistila jsem je, že naše večeře budou o porozumění, nikoli o přemlouvání, a že nedojde k žádným urážkám nebo nadávkám.
Za tu dobu jsem poznala stovky skupin i jednotlivců, kteří chtěli stavět mosty a překonat polarizaci. Všimla jsem si trendu: naprostá většina těchto „mostařů“ byla spíše levicové orientace. Několik organizací, jako jsou Braver Angels, bylo řízeno směsí lidí z pravého a levého křídla. Zdálo se však, že i jejich názory se silně přikláněly doleva. Ptala jsem se, proč se lidé z konzervativního spektra zdáli méně ochotni natáhnout ruku přes dělicí linie. Zdálo se, že pravicové lidi méně přitahují hluboké osobní příběhy, které jsou základem typicky levicových snah o depolarizaci. Spíše to vypadalo, že preferují debaty a konflikty. Nedostatek nadšení ze strany konzervativních či pravicových kruhů mě však neodradil.
Zdálo se, že kmenové myšlení ve skupinách a nepřátelské obrazy se prosadily
nad našimi podobnostmi a naší společnou lidskostí.
Současně mnoho progresivistů kritizovalo mou práci z podobných důvodů a nazvali to citově-duševním držením rukou, snahou o harmonii a jednotu. Po útoku 6. ledna na Kapitol, kdy se násilný dav pokusil zastavit proces svobodných a spravedlivých voleb – a většina republikánů tento krok podpořila – jsem začala přemýšlet, zda možná neměli tito kritici pravdu. Nejvíce mě znepokojovalo, že mnoho výtržníků nebyli radikální pravicoví extremisté. Byli to „obyčejní“ Trumpovi voliči: lékaři, právníci, majitelé firem, realitní makléři. Byli to někteří z lidí, které jsem zvala na své večeře. Možná byl můj pokus překročit příkopy marný. Možná jsem se měla více zabývat politickými tématy, která mi leží na srdci, jako je volební právo nebo boj s dramatickou ekonomickou nerovností, která ohrožuje naši demokracii.
Řekla jsem svým kritikům, že lidé, kteří se ke mně přišli najíst, nemusí mít nutně radikální názory. Extrémní pravice tvoří malou část lidí, kteří, jak se zdá, nemají zájem o civilizovanou diskusi. Díky velkému mediálnímu ohlasu, který zažívají, se však jeví jako mnohem větší skupina. Tišší velké většině Američanů média pozornost víceméně nevěnují. Napříč politickým spektrem usilují v podstatě o stejné věci: jistá zaměstnání, obyvatelné čtvrti a budoucnost pro své děti. Většina lidí v Americe je vyčerpaná z nenávistné polarizace. Jsme pouze nejednotní ohledně politických opatření, která by nám umožnila dosáhnout našich společných cílů.
Na druhou stranu, když více než polovina republikánů vidí události z 6. ledna jako vlastenecký boj za svobodu a Republikánská strana oficiálně nazývá nepokoje „legitimním politickým diskursem“, pak je jasné, že tento boj není jen o politických rozdílech. Začala jsem se ptát, jestli je vůbec možné překlenout příkopy. Zdálo se, že kmenové myšlení ve skupinách a nepřátelské obrazy zvítězily nad našimi společnými rysy a naší společnou lidskostí.
Opravdu REPUBLIKáNI tak nenávidí demokraty, že nejsou připraveni se s námi spojit proti záludnému oligarchovi, který ohrožuje demokracii?
Vzpomínám si na obraz dvou starších bílých mužů na Trumpově shromáždění v roce 2018 v tričkách s nápisem „Raději bych byl Rus než demokrat“. Vyrůstala jsem v osmdesátých letech v době umírání studené války. Tehdy mě učili nenávidět sovětskou a později ruskou totalitu. Když se SSSR zhroutil, byl to pro mě důvod k radosti. A nyní nenávist k členům jiné politické strany zjevně překonala společnou antipatii k antidemokratické oligarchii.
Dnes, když Putin neúnavně útočí na Ukrajinu, často myslím na ta trička. Opravdu republikáni tak nenávidí demokraty, že nejsou ochotni se s námi spojit proti záludnému oligarchovi, který ohrožuje demokracii? Dříve jsem věřila, že spolupráce na reakci na globální pandemii nás může znovu sjednotit. Také jsem věřila, že odsouzení útoku na Kapitol 6. ledna nás svede zpět dohromady. Tyto okamžiky jednoty rychle pominuly. Projde podobně i současný okamžik?
Bývalý viceprezident Mike Pence zdůraznil, že v Republikánské straně není místo pro ty, kteří Putinovi rozumí.
Jsem opatrně optimistická, když slyším konzervativce odsuzovat válku. Mnozí republikánští zákonodárci tleskali výzvě prezidenta Joe Bidena k jednotě během jeho projevu o stavu Unie. Bývalý viceprezident Mike Pence zdůraznil, že v Republikánské straně není místo pro ty, kteří Putinovi rozumí. Někteří věří, že Trumpova moc a důležitost může konečně slábnout. Můj optimismus má však hranice. Republikánská strana se jednoznačně stala stranou Trumpovou. Trump odmítá Putina kritizovat. Bude současný vývoj opět překrucován a politizován jako například téma nošení roušek? Nebo se můžeme konečně osvobodit od slepé vzájemné nenávisti a společně zachránit demokracii?
Navzdory všemu se budu nadále zasazovat o překlenutí příkopů. Podle mého názoru není jiné cesty vpřed. „Polarizační průmysl“ nás po desetiletí pomalu a neustále rozhání, aby docílil moc a zisk. Bude trvat desítky let, než se napraví obrovské sociální trhliny, které byly vytvořeny. Můj protest a aktivismus nespočívá v tom nenávidět, nýbrž nabízet ruce, i když se mi to napoprvé nepodaří a také když budu zklamaná. Musíme budovat vztahy napříč našimi rozdíly. Protože jeden bez druhého nevytvoříme svět, ve kterém by všichni lidem mohli dobře žít.
Philippa Hughes se popisuje jako sociální sochařka a kreativní stratég. Vytváří vztahový prostor pro otevřené diskuse o politických, sociálních a kulturních rozdílech.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Vladimir Putin carrying his buddy DONALD TRUMP, by DonkeyHotey, zdroj: IPG Journal, autorka: Philippa Hughes, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.