BORIS JOHNSON se tak dlouho vzpíral běžným pravidlům politiky, až je těžké uvěřit, že skutečně odchází.

Zdá se, že skandály, které by jiné politiky potopily, neměly na Borise Johnsona žádný vliv. Vždy se dokázal odrazit ode dna. Jeho přešlapy a chyby se staly součástí jeho značky.

V době nudných, stroje připomínajících politiků byl vnímán jako „osobnost“, jeho neposedná hříva blonďatých vlasů a neohrabaná postava byla okamžitě rozpoznatelná i pro ty, kteří se o politiku nezajímali. Jeho veselá, neúnavně optimistická image, spojená s ohromnými schopnostmi vést kampaně, mu pomohla oslovit část voličů, kterou konvenční konzervativci oslovit nedokázali. Dvakrát se stal starostou Londýna, který je obvykle baštou labouristů, a v referendu o EU v roce 2016 pomohl přesvědčit miliony lidí, aby podpořili BREXIT.

Premiérem se stal v červenci 2019 bez voleb – o čtyři měsíce později však dosáhl historického vítězství a získal křesla v oblastech země, kde pro konzervativce nikdy předtím nehlasovali. S příchodem roku 2020 se zdálo, že jeho nadvláda v britské politice je absolutní. Pak ale přišel koronavirus.

Celosvětová pandemie by pořádně prověřila každého vůdce a Johnsonova vláda se dopustila řady chyb – v jednu chvíli měla VELKá BRITáNIE nejvyšší úmrtnost ve vyspělém světě.

Nakonec však k jeho pádu nevedl jeho přístup ke koronaviru. Byly to spíše otázky týkající se jeho charakteru a způsobilosti pro výkon vysoké funkce.

Pro některé dlouhodobé pozorovatele Johnsonovy kariéry to nebylo překvapení. Jeho bývalý šéf v deníku Daily Telegraph sir Max Hastings v článku pro Observer předpověděl, že Johnsonovo premiérství „téměř jistě odhalí pohrdání pravidly, precedenty, řádem a stabilitou“.

Alexander Boris de Pfeffel Johnson měl od malička sklon věřit, že pravidla jsou určena jiným lidem.

„Boris někdy působí dotčeně, když je kritizován za to, co se rovná hrubému selhání v odpovědnosti,“ napsal o sedmnáctiletém Borisovi jeho učitel Martin Hammond. „Myslím, že se upřímně domnívá, že je od nás chucpe, když ho nepovažujeme za výjimku, která by měla být osvobozena od sítě povinností, jež svazuje všechny ostatní.“

Jeho neochvějná víra v sebe sama však zanechala dojem.

„Borisovo charisma bylo už tehdy nadpozemské, tak vtipné, vřelé, okouzlující, sebeironické,“ říká Simon Veksner, jeho kamarád ze školy, spisovateli Simonu Kuperovi v jeho nedávné knize Chums.

Získal stipendium na Etonu, pravděpodobně nejprestižnější soukromé škole v Anglii, kde v sobě objevil lásku ke klasickým vědám, a začal si vytvářet osobnost, která se stala tak známou v jeho pozdějším životě. Následovala Oxfordská univerzita, kde dosáhl svého cíle a stal se předsedou unie – debatní společnosti, jejíž historie sahá až do roku 1823 a která je osvědčeným místem pro výchovu konzervativních politiků. Vstoupil také do nechvalně proslulého Bullingdonského klubu, známého bouřlivým a opileckým chováním svých členů, mezi něž patřil i budoucí premiér David Cameron. Po odchodu z Oxfordu nastoupil jako novinářský stážista do deníku Times, ale o práci přišel poté, co zfalšoval jeden citát, což později označil za svůj „největší průšvih“. Ukázalo se však, že šlo jen o drobný neúspěch, a v roce 1988 dostal práci od tehdejšího šéfredaktora deníku Daily Telegraph Maxe Hastingse.

Jako bruselský zpravodaj deníku Telegraph se Johnson pustil do zesměšňování nařízení přijatých Evropskou komisí, ačkoli mnozí jeho kolegové v Bruselu měli pocit, že jeho články jsou přehnané a v některých případech jednoduše nepravdivé. Jak řekl v roce 2005 v pořadu BBC Desert Island Discs, bylo to jako „házet tyhle kameny přes zeď na zahradě – a slyšet úžasnou ránu vedle v Anglii. Všechno, co jsem v Bruselu napsal, mělo na Konzervativní stranu výbušný účinek – opravdu mi to dávalo poněkud zvláštní pocit moci“.

Když se však objevila nahrávka telefonátu mezi Johnsonem a jeho starým oxfordským přítelem Dariem Guppym, který se dožadoval soukromé adresy novináře z News of the World, hrozila další katastrofa. Z nahrávky vyplývá, že Johnson souhlasil s poskytnutím podrobností, přestože Guppy, který byl později uvězněn za podvod, naznačil, že chtěl investigativního reportéra, který se věnoval jeho záležitosti, zmlátit. Hastings ho konfrontoval s nahrávkou, která byla anonymně zaslána deníku Telegraph, ale po omluvě, při níž Johnson podle Hastingsových slov využil „všech svých sebeparodických schopností oportunisty“, byl s výtkou poslán zpět do Bruselu.

 ‘Sorry, Liverpool’

V roce 1999 se stal redaktorem vlivného pravicového časopisu Spectator a o dva roky později konečně dosáhl své ambice dostat se do parlamentu. Toryové se potáceli v opozici a tehdejší lídr Michael Howard chtěl využít hvězdnou sílu nového poslance za Henley v Oxfordshiru. Johnsonova kariéra opozičního poslance však neměla dlouhého trvání. V roce 2004 mu Howard nařídil, aby se v Liverpoolu omluvil celému městu za článek v časopise Spectator, který připisoval část viny za katastrofu na Hillsborough chování fotbalových fanoušků. „Operaci Scouse Grovel“, jak ji Johnson nazval, přežil, ale už o měsíc později ho Howard vyhodil kvůli lhaní o tvrzení, že měl poměr s novinářkou Petronellou Wyattovou. Do roka se vrátil do čela strany pod vedením nového předsedy toryů Davida Camerona. Byl však stále více vnímán jako komik a televizní osobnost, nikoli jako vážný kandidát na moc.

Na šanci postoupit na vyšší pozice si musel počkat až do roku 2007, kdy ho poněkud bojácný Cameron vybral jako kandidáta konzervativců na londýnského starostu. Johnson všechny překvapil, když zvítězil nad labouristou Kenem Livingstonem, který se zdál být neporazitelný. 0 čtyři roky později zvítězil znovu. Jako starosta zrušil nepopulární kloubové autobusy, zavedl systém půjčování jízdních kol (Londýňané jim říkají „Borisova kola“) a dohlížel na přípravu olympijských her v Londýně v roce 2012, což vedlo k jednomu z nejslavnějších snímků jeho politické kariéry, kdy visel na laně a mával britskými vlajkami.

Začátkem roku 2016 se vrátil do parlamentu jako poslanec za Uxbridge a South Ruislip a měl před sebou velké dilema. Rozhodnutí Davida Camerona uspořádat referendum o EU bylo rozhodujícím momentem pro zemi, ale také pro staré přátele a rivaly.

Johnsonovo rozhodnutí – po dlouhém přemýšlení – spojit síly s kampaní za brexit bylo těžkou ránou pro Cameronovy naděje na udržení Spojeného království v EU. Kampaň za brexit, vedená tvrdě mluvícím stratégem Dominicem Cummingsem, člověkem, kterého Cameron kdysi odmítl jako „kariérního psychopata“, se však stala momentem, který změnil pravidla hry.

Johnson nasadil všechny své ohromné agitační schopnosti, ačkoli byl tvrdě kritizován za tvrzení, prezentované na boku svého bojového autobusu, že Spojené království posílá EU 350 milionů liber týdně.

Politický atentát

Když jeho strana zvítězila, bylo nevyhnutelné a jasné, že se Johnson přihlásí do boje o post předsedy Konzervativní strany a premiéra místo odcházejícího Davida Camerona. Jeho kampaň však dramaticky narušilo, když kolega a blízký přítel Michael Gove stáhl svou podporu a rozhodl se kandidovat sám s tím, že si nemyslí, že by Johnson byl schopen zastávat funkci premiéra. Byla to brutální politická vražda, kterou Johnsonovi příznivci přijali s hrůzou. Johnson opět uvažoval o konci své politické kariéry. Přesto jej THERESA MAYOVá, vítězka volby, jmenovala ministrem zahraničí

Johnsonovy politické vrcholy a pády ve funkci premiéra

Pět deklarovaných úspěchů

prosinec 2019 – ve všeobecných volbách získává většinu 80 křesel

leden 2020 – Spojené království formálně opouští EU na základě Johnsonovy dohody

prosinec 2020 – zahájení největšího očkovacího programu v historii Spojeného království

červenec 2021 – konec většiny proticovidových zákonných omezení v Anglii

duben 2022 – setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenskym v Kyjevě

 

Pět neúspěchů a kontroverzí

září 2019 – Nejvyšší soud rozhoduje, že návrh na pozastavení činnosti Parlamentu je nezákonný

březen 2020 – pandemie se šíří, s covidem do té doby umírá 180.000 lidí

květen 2020 – top Johnsonův poradce porušuje lockdown a cestuje do Barnard Castle

duben 2022 – pokuta za party během loockdownu v roce 2020

červenec 2022 – rezignace ministrů kvůli Johnsonovu postoji k sexuálním deliktům konzervativního poslance Chrise Pinchera

Odpůrci Johnsona se začali vyžívat v prohledávání archivů a objevovali jeho minulé přehmaty a nerozvážnosti včetně novinového sloupku z roku 2007, v němž tehdejší ministryni zahraničí USA Hillary Clintonovou popsal jako „sadistickou ošetřovatelku v psychiatrické léčebně“. Byl také nucen omluvit se Papui-Nové Guineji za zmínku o „kanibalských orgiích a zabíjení náčelníků“ a ještě dříve se omluvil za rasové urážky, když psal o královniných cestách po zemích Commonwealthu.

Během svého působení na ministerstvu zahraničí Johnson podporoval tvrdý postup vůči Rusku a po otravě bývalého špiona Sergeje Skripala vyhostil z Británie 23 ruských diplomatů. Kritiku si vysloužil také, když omylem prohlásil, že humanitární pracovnice Nazanin Zaghari-Ratcliffeová, která byla uvězněna v Íránu, pracovala jako novinářka.

V roce 2018 odešel z vlády na protest proti dohodě Theresy Mayové o brexitu s tím, že by vedla k tomu, že by se Británie stala „kolonií“. Vrátil se ke své dřívější výborně placené práci sloupkaře pro deník Daily Telegraph a okamžitě narazil na kontroverzi a obvinění z islamofobie poté, co napsal, že muslimky v burkách „vypadají jako poštovní schránky“. Zůstal tvrdým kritikem Mayové ze zadních lavic, a když byla nucena odstoupit, znovu se ucházel o post předsedy strany. Tentokrát byl úspěšný a vybudoval si výrazný náskok nejen u členů Konzervativní strany, mezi nimiž byl vždy oblíbený, ale především u jejích poslanců. Jeho první měsíce ve funkci však nebyly nijak jednoduché, protože se snažil vládnout s nejprve malou, později neexistující většinou své strany v Dolní sněmovně. Jako svého nejbližšího spolupracovníka v Downing Street získal Dominica Cummingse, na kterého mnozí konzervativci pohlížejí s podezřením a považují ho za potížistu. Na Cummingsův příkaz vedl partyzánskou válku proti poslancům, kteří se snažili zablokovat jeho brexitovou strategii, včetně některých vysoce postavených členů vlastní strany.

‘Dokončeme brexit’

Odvážným a velmi kontroverzním krokem, který později Nejvyšší soud označil za nezákonný, se pokusil pozastavit činnost parlamentu poté, co jeho pokusy prosadit dohodu o brexitu ztroskotaly před termínem 31. října 2019, který sám stanovil. Po dvou neúspěšných pokusech přimět poslance, aby hlasovali pro všeobecné volby, se nakonec v prosinci 2019 vydal na turné po zemi a sliboval, že „brexit dokončí“, což byl Cummingsův slogan. Tento risk se mu vyplatil a k moci se vrátil s největší konzervativní většinou od dob Margaret Thatcherové v 80. letech. Jeho dohoda o brexitu byla schválena a 31. ledna 2020 Spojené království opustilo EU. Zdálo se, že vyjednání obchodní dohody s EU bude prvním klíčovým úkolem jeho vlády – a brexit jeho trvalým dědictvím. Během několika týdnů ho však převálcovala vše pohlcující krize, kterou málokdo – a Johnson už vůbec ne – očekával: pandemie koronaviru.

V dramatickém televizním prohlášení vyhlásil celostátní lockdown, což je krok, který dosud neměl v době míru obdoby. Samozvaný libertarián a zastánce volného trhu nyní nařídil národu, aby zůstal doma, uzavřel obrovské části britské ekonomiky a slíbil, že vynaloží miliardy na dotování mezd doma sedících zaměstnanců.

V dubnu 2020 byl Johnson sám pozitivně testován na covid a strávil tři noci na jednotce intenzivní péče. Downing Street vážnost jeho stavu zlehčovala, ale když byl propuštěn, premiér připustil, že „to mohlo dopadnout jakkoli“. O necelé tři týdny později mu jeho snoubenka Carrie Symondsová porodila první dítě, které pojmenovala Wilfred Lawrie Nicholas Johnson – Nicholas na počest lékařů, kteří ho v nemocnici ošetřovali. Dvakrát rozvedený premiér se s Symondsovou oženil koncem května 2020 ve Westminsterské katedrále. V prosinci 2021 se jim narodila dcera Romy.

Carrie Symondsová byla v zákulisí Konzervativní strany dobře známou osobou a její vliv se nelíbil Dominicu Cummingsovi a jeho úzkému týmu bývalých členů týmu Vote Leave, kteří byli nyní v centru mašinérie v Downing Street.

Když se Spojené království dostalo z pandemie, Johnson ocenil úspěch britského nasazení vakcíny, které bylo nejrychlejší ve vyspělém světě, což pomohlo britské ekonomice znovu se otevřít dříve než většina ostatních. Rovněž se podařilo zabránit masové nezaměstnanosti, kterou mnozí předpovídali. Jeho politické problémy však začínaly narůstat. V květnu 2020 se postavil na stranu Dominica Cummingse, který se dostal pod palbu kritiky kvůli výletu do hrabství Durham. Cummings však byl koncem roku po prohraném boji o moc s Carrie Symondsovou z Downing Street vypuzen a následně se pustil do boje za odvolání Johnsona z funkce. Ve výbušném vystoupení před výborem prohlásil, že Johnson je „nezpůsobilý pro práci“ premiéra a že tisíce lidí zbytečně zemřely, protože odkládal lockdown a ignoroval rady vědců.

Johnson byl také vyšetřován kvůli nákladné designové přestavbě bytu na Downing Street, kde žil se svou rodinou, kterou původně zaplatil jeden z dárců Konzervativní strany. Nakonec jej očistil jeho poradce pro etiku lord Geidt, který ovšem později svému šéfovi vytkl „nedostatečný“ respekt k jeho roli poté, co vyšly najevo nové informace, které nebyly odhaleny při vyšetřování. Lord Geidt později z funkce odešel v rozčilení nad premiérovým přístupem k ministerským standardům.

Političtí oponenti Johnsona, kteří na něj v době vrcholící pandemie nedokázali vztáhnout ruku, se nyní vytasili s obviněními z podlézavosti a kamarádíčkování a z toho, že zjevně bezohledně ignoruje dlouhodobě zavedená pravidla chování. Tomuto dojmu nepomohla ani Johnsonova snaha přepsat disciplinární řád pro poslance tak, aby pomohl svému spojenci Owenu Patersonovi, kterému hrozilo pozastavení činnosti za porušení pravidel lobbingu. Johnson později přiznal, že to byla „naprostá chyba“.

Ještě horší situace však nastala v listopadu 2021, kdy deník Daily Mirror, podporující labouristy, obvinil Johnsona z porušení proticovidových pravidel tím, že se účastnil večírků v Downing Street v době, kdy bylo setkávání v uzavřených prostorách zakázáno. Další bomba přišla o něco více než týden později, když se objevil videozáznam, na němž se zaměstnanci Downing Street smějí a žertují o pořádání vánočního večírku. Daily Telegraph pak odhalil, že zaměstnanci Downing Street pořádali také večírky plné alkoholu noc před pohřbem vévody z Edinburghu. Johnson se později královně omluvil. Johnson, jeho tehdejší ministr financí RISHI SUNAK a Carrie Johnsonová byli mezi těmi, kterým policie udělila za uzavřené večírky pokuty, zatímco usvědčující zpráva vysoké státní úřednice Sue Grayové odhalila kulturu opilství a pohrdání pravidly v Downing Street.

Johnson se na veřejnosti snažil působit zkroušeně, poslancům řekl, že se poučil a zahájil personální změny, ale nadále trval na tom, že proticovidová pravidla neporušil úmyslně. Čelil také vyšetřování sněmovního výboru, který zjišťoval, zda neuvedl parlament v omyl svým původním tvrzením, že v Downing Street žádné večírky neprobíhaly. Kabinet se postavil za premiéra, ale neustále rostoucí skupina konzervativců z různých křídel strany dospěla k závěru, že musí za rostoucího hněvu veřejnosti odejít. Když Johnson s manželkou dorazili na děkovnou bohoslužbu k platinovému jubileu v katedrále svatého Pavla, doprovázelo je bučení.

Johnson přežil v červnu 2022 návrh na vyslovení důvěry, přestože proti němu hlasovalo 41 % poslanců. Řada porážek v doplňovacích volbách však vedla poslance k obavám, že se stal volební přítěží. Zdálo se, že staré kouzlo už nefunguje. Poslední kapkou pro mnoho poslanců bylo, když Johnson vyslal členy vlády, vyzbrojené zavádějícími informacemi z Downing Street, na obranu premiéra ve sporu o poslance, který čelil obvinění ze sexuálního zneužití. Následoval hromadný odchod ministrů včetně Rishiho Sunaka, a po 48 hodinách vzdoru, kdy opakovaně sliboval, že „bude pokračovat v práci“, byl Johnson nakonec nucen čelit realitě. Kariéra politika, který se téměř čtyři desetiletí na horské dráze vzpíral politické gravitaci, se nakonec zřítila k zemi.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Boris Johnson Drawing to Thanks NHS by 10 Downing Street, zdroj: BBC News, autor: Brian Wheeler, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]