Nová globální role Japonska

Bod obratu v Japonsku

V Japonsku dosáhli liberální demokraté zavražděného expremiéra Šinzó Abeho ve volbách o víkendu po jeho smrti pozoruhodného volebního vítězství. Jistě také kvůli hroznému činu. Ale v jádru Japonci odhlasovali svou budoucí roli vojenské síly a odložili dny ústavní pacifikace za hlavu. Ve spojenectví s USA vzniká nový mocenský blok proti Číně.

Po atentátu na bývalého japonského premiéra v pátek 8. července 2022 získala jeho strana drtivou většinu v parlamentních volbách. Liberální demokraté jistě obdrželi mnoho hlasů vlivem emocí po atentátu, ale volební výsledek byl z velké části vyjádřením toho, jak japonská veřejnost vnímá důležitou otázku článku 9 japonské ústavy, na který kdysi dohlížel Douglas MacArthur, velitel amerických okupačních sil v Japonsku. Článek zakazoval Japonsku použití jakékoli vojenské síly. Bylo to rozhodnutí, kterého Washington později litoval.

Po druhé světové válce se JAPONSKO dramaticky změnilo. Země se stala demokracií a zažila pozoruhodný hospodářský růst. Spojené státy potřebovaly spojence proti Sovětskému svazu v Pacifiku a Japonsko se ocitlo v zásadní geografické poloze. Hlavním sovětským přístavem v Pacifiku byl Vladivostok, ale sovětské lodě nemohly dosáhnout širšího Pacifiku, aniž by propluly úzkými průchody mezi velkými japonskými ostrovy.

Článek o japonském pacifismu

Během studené války Sověti hledali různé způsoby, jak rozmístit v Pacifiku větší námořní síly. USA se obávaly, že bez vlastních významných námořních a leteckých sil by Japonsko nedokázalo udržet úzký koridor proti Sovětům. Přestože měla Amerika potřebné vlastní letecké a námořní síly, vzhledem k sovětské výzvě v Evropě a Atlantiku nechtěla stahovat jednotky do Japonska. Washington se tedy pokusil Japonsko vyzbrojit: země nepředstavovala pro Spojené státy žádnou hrozbu – a dosáhla by blokovací síly proti Sovětům.

Japonci to ale odmítli a odvolali se na článek 9 s poukazem na to, že ho do japonské ústavy implantovali sami Američané. Washington se přesto pokusil použít japonské zdroje na podporu svých cílů. Japonci se naproti tomu drželi ústavní pasáže, která pro ně představovala historickou zátěž. Tokio ale nechtělo utrácet mnoho peněz za námořnictvo. A místo toho raději masivně investovalo – například do automobilového průmyslu, který se později stal obrovským konkurentem amerických automobilek.

Vícero japonských vlád z různých stran bránilo článek 9, dokud japonský Nejvyšší soud nerozhodl, že Tokio se bez vojenské síly na obranu Japonska nemůže obejít. Argumentem bylo, že vláda má neodmyslitelnou povinnost chránit svůj lid a že proto musí být vytvořena ozbrojená síla omezená na obranu Japonska.

Od té doby Japonsko vybudovalo významnou vojenskou sílu při zachování principu článku 9 a omezení objemu podpory, kterou by poskytlo USA v TICHOMOří. Jako třetí největší světová ekonomika má dostatek zdrojů na výkonnou armádu a taková armáda by také zemi mohla umožnit bránit americké vojenské zájmy v regionu. Nedávno však Tokio rozšířilo svůj závazek k zásadám článku 9 prohlášením, že bezpečnost Tchaj-wanu je zásadní pro obranu Japonska. Pokud se TCHAJ-WAN dostane do čínských rukou, ČíNA by mohla ohrozit jižní Japonsko.

Japonský bod obratu

Tím se dostáváme do současnosti a k ​​víkendovým volbám po smrti Abého. Liberálně demokratická strana zesnulého premiéra důrazně prosazovala změnu ústavy tak, aby byl článek 9 odstraněn. To by Japonsku umožnilo udržovat armádu. Umožnilo by mu to také mentálně překročit druhou světovou válku tím, že zmizí omezení, která jej odlišují od všech ostatních zemí. Japonsko by se tak stalo velmocí, kterou mohlo být po celá desetiletí, ale zatím se tomu vyhýbá. Jak kvůli vzpomínce na dřívější časy, tak kvůli tomu, že se chce vyhnout rizikům a výzvám velmoci.

Zřeknutí se článku 9 je pro Japonsko atraktivní nyní, kdy se zvyšuje agresivita Číny – alespoň rétoricky. Japonsko by jako velká mocnost mohlo Čínu odradit nebo dokonce zastrašit, pokud by jednalo ve spojenectví se Spojenými státy. Modernizované Japonsko by bylo pro Spojené státy cennějším partnerem, ale také by Tokiu poskytlo vlastní možnosti, pokud by Washington nedokázal vyslat dostatek sil na ochranu Japonska v případě krize.

Japonsko je třetí největší ekonomikou světa. A země má oproti Číně tu výhodu, že tvoří mnohem stabilnější a homogennější společnost. Čína na druhou stranu musí nasazovat své bezpečnostní síly k pomoci domácí policii, což znamená, že skutečná velikost čínských konvenčních ozbrojených sil je menší, než se zdá. Japonsko nepotřebuje svou armádu pro domácí policejní povinnosti, takže jeho investice do bezpečnosti by se mohly zaměřit na národní obranu a projekci moci. To by nemuselo nutně učinit japonskou armádu větší než čínské ozbrojené síly, ale mělo by armádu schopnou postavit se Číně.

Čína je uprostřed hospodářské krize. Podle mého názoru to povede k výraznému vnitropolitickému napětí. Japonsko s menší pravděpodobností zažije transformační ekonomickou krizi. Země takové čelila v 90. letech a vymanila se z ní v období, které z mne nepochopitelných důvodů američtí investoři nazývají „ztracenou dekádou“. Jasné však je, že Japonsko přestálo velkou krizi bez větších sociálních nepokojů. Vnitřní sociální disciplína v zemi přispívá k její schopnosti budovat komplexní vojenskou sílu a motivovat růst své ekonomiky.

Nová geopolitická realita

Rozhodnutí Japonska vyvinout nezanedbatelnou sebeobrannou sílu změní geopolitickou realitu v Pacifiku. Čína je již v rozporu se Spojenými státy, které operují v extrémních vzdálenostech od vlastního území. Washington si to může dovolit, ale Japonci by mohli hrát rovnocennou nebo dokonce vedoucí roli. Náklady a rizika zadržování Číny by se pak pro Spojené státy snížily. Posílila by také neformální Quad Alliance, která zahrnuje Austrálii, Indii, Japonsko a Spojené státy. Americká kontrola nad západním Pacifikem by závisela na amerických bezpečnostních zárukách, ale už ne na pokračující rozsáhlé přítomnosti.

To vše předpokládá, že USA a Japonsko udrží svou alianci, která od druhé světové války zajišťovala vztahy mezi nerovnými. Japonská armáda nepřekoná americké síly a USA garantují otevřené globální vodní cesty. Japonsko by to samo o sobě nedokázalo a jako významný vývozce zboží a dovozce komodit spoléhá na globální přítomnost USA. Na rozdíl od doby před druhou světovou válkou tedy USA a Japonsko sdílejí zásadní zájmy ve vztahu budovaném po několik generací.

Aliance mezi největší a třetí největší ekonomikou světa, v níž má Japonsko také významnou vojenskou sílu, by znovu definovala rovnováhu sil v Pacifiku s malým rizikem neshod. Alespoň v dohledné době.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: U.S. doctors & nurses in Japan, between ca. 1915 and ca. 1920 by Library of Congress, zdroj: Cicero, autor: George Friedman, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]