Smrt Alžběty II. vyvolala v afrických zemích debatu o důsledcích kolonialismu – často ve velmi ošklivých tweetech. Načasování je sice netaktní, ale Britové si přesto musí položit otázku, proč se se svou historií nezačali vyrovnávat dříve.
Nejhůře na smrt královny Alžběty II. reagovala profesorka lingvistiky nigerijského původu UJU ANYA, která jí prostřednictvím twitteru přála „mučivou“ bolest na smrtelné posteli, protože panovnice byla částečně zodpovědná za krádeže, znásilňování, genocidu, páchané impériem. Twitter krátce poté tweet její odstranil a její zaměstnavatel – americká univerzita – se od jejího vyjádření distancovala. Anya se však dočkala i šokujícího množství povzbuzení, její pokusy o omluvu tam byly sdíleny tisíckrát. Africká redakce BBC našla pod jejími tweety tolik kritických komentářů, že nakonec vyzvala k “uctivějšímu” tónu. Africká redakce BBC našla pod jejími tweety tolik kritických komentářů, že požádala o „uctivější“ tón.
Virálním se také stal tweet jihoafrické opoziční strany Strana ekonomické svobody (EFF), která se populisticky zabývala koloniální minulostí Velké Británie. „Pokud po smrti skutečně existuje život a spravedlnost, pak ať Alžběta a její předkové dostanou, co si zaslouží,“ stálo v něm.
Od některých nejvlivnějších vlád kontinentu přišlo daleko důstojnější ocenění. Odcházející keňský prezident UHURU KENYATTA popsal královnu jako „ikonu nezištné služby“, která má v srdcích Keňanů zvláštní místo. Nigerijský prezident MUHAMMAD BUHARI reagoval „nesmírným smutkem“ a nechal vyvěsit vlajky na půl žerdi. Jihoafrický prezident CYRIL RAMAPHOSA hovořil o „obrovské ztrátě“.
Pomluvy zesnulé panovnice však byly slyšet mnohem jasněji. Načasování a styl takových útoků je samozřejmě chatrné. Zejména proto, že není „fér“ vykreslovat zesnulou královnu jako jakýsi symbol kolonialismu, přestože některé její šperky pocházejí z Afriky.
Když v roce 1952 nastoupila na trůn, Britové vládli každému čtvrtému člověku na světě. V následujících letech však získalo nezávislost 15 britských kolonií v Africe. „Má dvojí status“, říká v Nigerii narozený africký badatel Moses Ochonu nizozemské rozhlasové stanici NPR. „Je vnímána jako tvář kolonialismu, ale v mnoha bývalých britských koloniích v Africe také jako symbol dekolonizace.“
Pozoruhodný tanec
V této rovnováze se to jeví jako odvážná teze a kritika monarchie daleko převažuje nad konstruktivní debatou. Většinou se zamlčuje, že i královna ALžBěTA II. prokázala v zájmu Afriky odvahu. Těsně po získání nezávislosti Ghany tančila s tehdejším prezidentem Kwame Nkrumahem – v době, kdy významné části britského establishmentu kritizovaly dekolonizaci kontinentu a Nkrumah byl obviňován z rostoucí blízkosti k sovětskému bloku. Protirasistické gesto respektu, kterého si v té době všimli daleko za hranicemi Ghany.
Její otec král JIří VI. otevřeně podporoval režim apartheidu v Jižní Africe. Na druhou stranu je známo, že královna Alžběta II. masivně kritizovala v roce 1987 tehdejší premiérku Margaret Thatcherovou, která zpočátku odmítla uvalit komplexní obchodní sankce na režim jihoafrického apartheidu.
Královna později navázala přátelství s Nelsonem Mandelou, posilované pravidelnými telefonními hovory. Jeho nadace vyjádřila poctu „těsnému poutu“ a „vzájemnému respektu a náklonnosti“. Mandela pro ni použil přezdívku Motlalepula, tedy Ta, která přichází s deštěm. Koneckonců, když královna navštívila Jižní Afriku, pršelo v přívalech.
Načasování debaty o kolonialismu se může Britům zdát netaktní. To, že existují, je ale zřejmě dáno i velmi váhavým vyrovnáváním se s koloniální minulostí – alespoň formálně ze strany vlády. Neexistuje ale ani rozumný důvod, proč se královská rodina nesnažila víc. Francie, vedle Anglie největší bývalá koloniální velmoc, se tímto úkolem zabývala v posledních letech mnohem intenzivněji.
Před několika lety vyplatila britská vláda Keňanům, kteří přežili brutální zásah proti povstání Mau Mau v 50. letech 20. století, několik tisíc euro. Výjimka. Oficiálně se také hovořilo o „pokání“ a žádná oficiální omluva nepřišla ani od vlády, ani od královny.
Opomenutí, které je pravděpodobně i právně opodstatněné. Ostatně i jiné bývalé kolonie by mohly požadovat reparační platby v úplně jiné výši. Loňské (údajně) uzavřené jednání mezi Německem a Namibií o dohodě o usmíření v hodnotě 1,1 miliardy eur po genocidě v Hereru pozorně sledovaly také země, které kdysi trpěly britskými koloniálními zločiny.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Queen Elizabeth II illustration by Michael Kooiman, zdroj: Die Welt, autor: Christian Putsch, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.