Turecká opozice se poučila ze svých chyb a je jednotná jako nikdy předtím: je Erdoğanova strategie rozdělení u konce?
Zatímco se TURECKO připravuje na parlamentní a prezidentské volby v roce 2023, prezident RECEP TAYYIP ERDOğAN ztrácí půdu pod nohama kvůli rozvíjející se ekonomické krizi a efektivním strategiím opozičních stran. Za Erdoğana se Turecko za poslední desetiletí vyvinulo v model populistického autoritářství. Šest opozičních stran však nedávno vytvořilo opoziční alianci vedenou společnou demokratizační agendou. Jejich úsilí si zaslouží být zahrnuto do rostoucí příručky taktiky pro boj s autokratickými populisty.
V průběhu let se Erdoğanův styl vedení je čím dál víc autoritářský. Sám sebe a svou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) označil za jediného zástupce země, všem opozičním skupinám odepřel legitimitu a některé jejich členy uvěznil. S pomocí své parlamentní většiny a referend prohloubila AKP politickou a sociální polarizaci Turecka a zároveň upevnila kontrolu nad exekutivou.
Síla AKP dosáhla vrcholu v roce 2018
Moc strany vyvrcholila v roce 2018, kdy Erdoğan prosadil transformaci tureckého parlamentního systému na hyperprezidentský systém bez mechanismů dohledu. Erdoğan zrušením postu premiéra, deaktivací parlamentu a svěřením klíčových pravomocí prezidentovi podřídil schopnost opozice organizovat a mobilizovat voliče svévolné vládě jednoho muže.
Navzdory snaze vlády zastrašit, umlčet, rozdělit, marginalizovat a kriminalizovat své oponenty, Turecko však zůstává demokraticky odolné. Nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují, že rostoucí podpora opozičních stran představuje velkou hrozbu pro Erdoğana, AKP a jejich současného koaličního partnera, Stranu nacionalistického hnutí (MHP). Zdá se, že opozice se poučila z minulých chyb.
Stejně jako demokratické síly, jinde vytlačeny populistickými úřady, i turecká opozice uznala důležitost jednoty. Ve všeobecných volbách v roce 2018 opoziční strany spolupracovaly na získání parlamentních křesel, ale proti Erdoğanovi postavily své vlastní prezidentské kandidáty. Není divu, že tato strategie byla odsouzena k neúspěchu.
Erdoğanova pověst nepřekonatelného lídra byla otřesena
V roce 2019 se opoziční strany dohodly na sestavování společných kandidátů v místních volbách. A některé strany mimo oficiální opoziční koalice, jako například prokurdská LIDOVě DEMOKRATICKá STRANA (HDP), společné kandidáty implicitně podpořily tím, že nekandidovaly v některých městských obvodech. V důsledku toho AKP ztratila kontrolu nad klíčovými městy, včetně Istanbulu a hlavního města Ankary, což otřáslo Erdoğanovou pověstí nepřekonatelného vůdce. I když opoziční strany občas podlehly nástrahám polarizace, jejich pozitivní strategie „radikální lásky“ byla úspěšná.
A nyní Erdoğan čelí nezamýšlenému důsledku svého zavedení prezidentského politického systému. Aby vyhrál celostátní volby, musí nyní získat 50 nebo více procent hlasů a už nemůže počítat s roztříštěnou a rozdělenou opozicí, která konečně uznala, že klíč k vítězství spočívá spíše ve spolupráci než v soutěži.
V případě volebního vítězství chce opozice zavést nový parlamentní systém se silnými kontrolními mechanismy
Tato spolupráce se od místních voleb v roce 2019 vyvinula v silnou alianci. Šest opozičních stran – sekularistická REPUBLIKáNSKá LIDOVá STRANA (CHP), Strana dobra (která se odštěpila od MHP), Islamistická Felicity Party, pravicová Demokratická strana (DP) a dvě odnože AKP, Strana demokracie a pokroku a Strana budoucnosti – odložily své neshody a začaly spolupracovat. Na rozdíl od roku 2018 plánují nominovat společného prezidentského kandidáta a v případě zvolení zajistit demokratický přechod zavedením nového parlamentního systému se silnými kontrolními mechanismy.
Je to poprvé v turecké historii, kdy opoziční strany zastupující různé sociálně-politické zájmy a ideologie představily kolektivní vizi po volbách – další náznak vzniku inkluzivního, přesvědčivého a účinného příběhu proti rozdělující politice Erdoğanovy vlády. Levicové strany navíc spojují své síly, aby založily další volební alianci v čele s HDP.
Opozice se soustředí na základní otázky a ne na politiku identity, kterou upřednostňuje Erdoğan
Zatímco se Erdoğan snaží ve svých příznivcích vzbudit strach ve smyslu „když prohraju, prohraješ ty“, opozice chce vyslat úplně jiný vzkaz. Kemal Kılıçdaroğlu, vůdce CHP, který by se mohl stát společným prezidentským kandidátem opozice, nedávno prohlásil, že pokud se opozice dostane k moci, bude usilovat o „usmíření“ (helalleşme) pro všechny lidi a skupiny žijící pod státním násilím, trpící útlakem a vyloučením. Schopnost opozice prosazovat inkluzi, aniž by se zapojila do polarizujícího boje s Erdoğanem, bude samozřejmě těsně před volbami podrobena zkoušce.
Vzhledem k tomu, že turecká klientelistická ekonomika vede k extrémně vysoké roční inflaci (oficiální míra v současnosti činí 80 procent) a rostoucí nerovnosti, opozice se soustředila spíše na základní otázky než na politiku identity, kterou upřednostňuje Erdoğan. Tím, že opozice navrhuje přesvědčivá řešení každodenních problémů, nutí Erdoğana, aby přijal některé z jejich návrhů, jako například zvýšení minimální mzdy a odstranění úroků ze studentských půjček.
Zkušenosti opozice s řízením velkých měst a uspokojováním každodenních potřeb lidí navzdory omezením ze strany centrální vlády prokázaly její schopnost řídit zemi. (Stejně jako maďarský premiér Viktor Orbán i Erdoğan zbavil místní vlády zdrojů a pravomocí, aby podkopal vládu opozice). Nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují, že Ekrem İmamoğlu a Mansur Yavaş, starostové Istanbulu a Ankary, spolu s Kılıçdaroğluem, jsou potenciálními protivníky Erdoğana v prezidentských volbách.
Silné spojenectví a pozitivní kampaň, vytvořená tureckými opozičními stranami, naznačuje, že Erdoğanova strategie polarizace a rozdělení již nemusí fungovat. Až turecké demokratické síly příští rok porazí Erdoğana, stejně smýšlející strany snažící se svrhnout populistické autokraty v jiných zemích si jistě všimnou, jak to udělaly.
Seren Selvin Korkmaz je výkonnou ředitelkou istanbulského think-tanku IstanPol. V současné době je doktorandkou na Institutu tureckých studií na Stockholmské univerzitě, kde vyučuje o politickém a ekonomickém vývoji v Turecku a na Blízkém východě.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Llegada de Recep Tayyip Erdogan, presidente de Turquía, G20 Argentina, zdroj: IPG-Journal, autorka: Seren Selvin Korkmaz, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.