„UKRAJINA útočí na RUSKO!“ zněl surrealistický titulek zprávy ve vydání Informeru, nejprodávanějšího bulvárního listu v Srbsku, z 22. února. Tento titulek nebyl ojedinělý, byl výrazem putinofilie, která je v Srbsku silná již několik let. Zatímco většina světa ruskou agresi proti Ukrajině odsoudila, většina médií v Srbsku ruské akce oslavovala. Bulvární tisk, webové portály, deníky, týdeníky a celostátní televizní kanály pěly ódy na ničení ukrajinských měst a z celého srdce podporovaly ruské ozbrojené síly. Zdálo se, že zabíjení civilistů, srovnávání měst se zemí a ničení kulturních památek naplňuje některé srbské redaktory nadšením a rozjařeností.
V Bělehradě se konala proruská shromáždění, na nichž dav jásal nad Putinem a na asfaltu se objevilo písmeno Z. Zbytek světa se otřásl, když v reálném čase sledoval záběry mrtvol v ulicích Buče, civilistů ukrývajících se před ruskými granáty ve stanicích metra a milionů uprchlíků prchajících ze své země, ale místo soucitu s nevinnými oběťmi se zdálo, že reakcí Putinových srbských fanoušků je pochopení pro zločince.
Pokud se spojenci prezidenta Aleksandara Vučiće v srbských médiích tváří, že smrt a zkáza na Ukrajině jsou v pořádku, on tvrdí, že je země politicky neutrální. SRBSKO neochotně hlasovalo pro rezoluce Valného shromáždění OSN odsuzující použití síly ze strany Ruska a nezákonnou anexi ukrajinského území. Vučićova vláda však opakovaně odmítla podpořit západní sankce proti Rusku. Za Vučićem se sjížděli evropští představitelé, američtí senátoři a různí vyslanci a říkali mu, že nastal čas volby: bude Srbsko součástí Evropy, nebo spojencem Ruska? Navzdory všem tlakům Vučić udržuje Srbsko v nejistotě.
V případě ruského tažení proti Ukrajině však nelze hovořit o neutralitě. Zůstat neutrální, zatímco kat masakruje oběť, znamená morálně se postavit na jeho stranu.
Pro pochopení postoje Srbska k válce na Ukrajině je nezbytné podívat se na něj z širšího kontextu. Zatímco v jiných zemích šíří kremelskou propagandu ruská státní zpravodajská agentura Sputnik a ruský televizní kanál RT, v Srbsku se většina domácích médií chová, jako by sama byla součástí ruské mašinérie pod velením kremelských komunikačních dozorců. Problém se neomezuje pouze na média. Srbsko se nikdy nezřeklo nacionalistické ideologie Velkého Srbska, která vedla k válkám v bývalé Jugoslávii. Jedinou výjimkou bylo krátké premiérství Zorana Đinđiće, které však bylo přerušeno atentátem na něj v roce 2003.
Dnešní srbští političtí představitelé se účastnili válek v 90. letech. Vučić byl vysokým funkcionářem Srbské radikální strany odsouzeného válečného zločince Vojislava Šešelje. Jeho koaliční partner IVICA DAčIć, vůdce Socialistické strany Srbska, byl mluvčím Slobodana Miloševiće. Jeden z Vučićových nejbližších spolupracovníků, ministr vnitra ALEKSANDAR VULIN, začal svou kariéru jako funkcionář Jugoslávské levice, strany založené Miloševićovou zesnulou manželkou Mirjanou Markovićovou. Dnešní ministryně pro evropskou integraci JADRANKA JOKSIMOVIćOVá pracovala v časopise Srbské radikální strany Velika Srbija, jehož název (Velké Srbsko) mluví sám za sebe.
Srbští političtí představitelé stále veřejně neuznávají, že Srebrenica byla genocidou. Pokud vůbec, tak se odvolávají na spáchané „strašné zločiny“. Na státní úrovni však k vyrovnání se s minulostí nedošlo. Naopak, politické, mediální, kulturní, církevní a společenské elity nadále popírají srbskou odpovědnost za válečné zločiny. Nedávný srbský historický revizionismus naznačuje, že to byli Srbové, kdo byl obětí, a nikdy nebyli zločinci. Mezinárodně odsouzení srbští váleční zločinci se po odpykání trestu vracejí domů a dostávají hrdinská uvítání, sinekury a prostor v médiích, aby mohli vyložit svou verzi pravdy, kterou haagský tribunál samozřejmě nebyl schopen pochopit.
Ve městech po celém Srbsku jsou nástěnné malby s podobiznou Ratka Mladiće, často s nápisem „srbský hrdina“. Každý, kdo promluví o srbských zločinech, je mediálním lynčem označen za zrádce. Na srbské prokuratuře pro válečné zločiny leží 2.500 případů již léta ve fázi předběžného vyšetřování. Podle odhadů Centra pro humanitární právo v Bělehradě se po ulicích srbských měst volně pohybuje nejméně 6.000 neodsouzených válečných zločinců.
Pro krajně pravicové srbské nacionalisty je současný stav míru na Balkáně dočasný, stejně jako hranice. Stále sní o velkém srbském státě, který bude zahrnovat Kosovo, Černou Horu, Republiku srbskou a části Chorvatska. Uskutečnění tohoto snu není za současného stavu věcí možné, ale nacionalisté jsou trpěliví. Po porážce v jugoslávských válkách se stáhli do ústraní, aby si lízali rány, rozdmýchávali nenávist vůči svým sousedům a prostřednictvím médií udržovali obyvatelstvo ve stavu bojové pohotovosti. To, že musí vyčkávat, dokud se nezmění mezinárodní okolnosti, je již více než dvě desetiletí jedním z hlavních narativů ruské propagandy pro srbský trh filtrované částí srbských médií.
Srbští ultranacionalisté čekali, až Rusko vstoupí do rozhodujícího konfliktu se západním antikristem, porazí bezbožnou Evropu a USA a nastolí jiný světový řád. Vložili svou víru v Putina jako mesiáše a představují si ho jako vylepšenou verzi Slobodana Miloševiće: vládce mocného impéria s jaderným arzenálem po ruce.
Když Rusko vtrhlo na Ukrajinu, Putinovi stoupenci si mysleli, že přišla jejich hodina; že to je začátek velkého převratu, při němž bude starý řád zničen a na jeho troskách vznikne svět, kde suverenita, hranice a mezinárodní smlouvy nemají žádný význam. Místo mezinárodního práva a dalších západních maličkostí by zavládl zákon džungle, jak to diktuje autoritářská tradice. Státy, jako je Srbsko, oblíbené vládcem světa trůnícím v Kremlu, by získaly právo dokončit to, co před třemi desetiletími započaly, aby konečně vytvořily rozšířený stát, po němž po staletí toužily, a který by odpovídal jejich vlastní představě o velikosti.
Chválit ruskou zločinnou agresi proti suverénní zemi může neinformovaným lidem připadat zvláštní. Ale my, kteří žijeme v srdci temnoty, v zemi, jejímiž hrdiny jsou Slobodan Milošević, Radovan Karadžić a Ratko Mladić, nic lepšího neočekáváme. Ti, kdo stále věří konspiračním teoriím o masakru v sarajevské Markale v roce 1994, že byl zinscenovaný a rozčtvrcená těla byly ve skutečnosti figuríny, snadno uvěří podobné propagandě o masakrech civilistů v Buče. Když se mediální hyeny mohou v hlavním vysílacím čase vysmívat obětem genocidy ve Srebrenici, proč by měly truchlit nad oběťmi Putinových zločinů? Jak řekl v roce 1991 velký srbský spisovatel a myslitel Radomir Konstantinović: „Žijeme ve světě (pokud je to život), v němž se zrůdné stává přirozeným a přirozené zrůdným.“ Jeho diagnóza Srbska bohužel neztratila nic ze své přesnosti.
Tomislav Marković, narozený v roce 1976, žije a pracuje v Bělehradě. Píše poezii, satiru, prózu a eseje.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Serbian army crossing Maće river in Albania by Risto Šuković (1885-1939), zdroj: Guardian, autor: Tomislav Marković, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.