Současný stav Ruska – militarizované, izolované, zkorumpované, ovládané bezpečnostními službami a s úbytkem talentů, protože statisíce lidí utíkají do zahraničí, aby unikli službě ve strašlivé válce – je bezútěšný.
V naději, že tato chmurná realita skončí, se někteří upínají na odchod Vladimira Putina z funkce. Ke změně země však nestačí, aby Putin zemřel nebo odstoupil. Budoucí vedoucí představitelé Ruska musí rozložit a transformovat struktury, jimž více než dvě desetiletí předsedal. Tato výzva je přinejmenším skličující. Skupina politiků však připravuje plán, jak ji přetvořit v realitu.
V Polsku se počátkem listopadu sešel první Kongres lidových poslanců Ruska, složený ze známých představitelů opozice i mladších zástupců místních a regionálních samospráv. Místo konání, palác Jablonna u Varšavy, bylo symbolické: bylo to místo prvních jednání u kulatého stolu, která vedla k ukončení komunistické vlády v Polsku. Během tří dnů intenzivních debat zde účastníci předložili návrhy na obnovu své země. Dohromady se jedná o vážnou snahu představit si RUSKO bez Putina.
První a nejnaléhavější prioritou je samozřejmě invaze na Ukrajinu. Všichni členové Kongresu jsou proti válce, o níž předpokládají, že ji Rusko prohraje nebo povede k jaderné katastrofě. Aby se vypořádali s následky a zabránili opakování tragédie, navrhují „zákon o míru“, který by demobilizoval armádu a ukončil okupaci ukrajinského území včetně Krymu, vytvořil společnou skupinu pro vyšetřování válečných zločinů, vyplatil odškodnění za poškozenou infrastrukturu a rodinám mrtvých a odmítl budoucí „dobyvačné války“. Tento rozsáhlý závazek by kromě odstrašení od budoucího expanzionismu poskytl zásadní zúčtování s historií ruských imperialistických invazí.
Dále pak bude třeba odstranit úředníky odpovědné za devastaci, což se po rozpadu Sovětského svazu nikdy nestalo. Kongres by zakázal pracovat ve státních a vzdělávacích institucích těm, kteří patřili ke „zločineckým“ organizacím – jako je Federální bezpečnostní služba nebo státní televize – nebo veřejně podporovali válku, a omezil by i jejich volební právo. Vytvořil by také „deputinizační“ komisi, jež by zvažovala rehabilitaci určitých skupin, včetně těch, které se veřejně odvolaly a nespáchaly zvlášť závažné zločiny, a otevřel by archivy bezpečnostních služeb.
Pak je tu samotná struktura Ruska. Ruská federace je silně centralizovaná, s mozaikou více než 80 republik a regionů, které jsou silně podřízeny prezidentovi, což umožňuje kumulaci obrovské moci. Kongres, který čerpá z decentralizovaných vizí z doby kolem rozpadu Sovětského svazu, navrhuje rozpustit Ruskou federaci a nahradit ji novou parlamentní demokracií. Podle široce formulovaného návrhu ustanovení o „sebeurčení“ by měl být budoucí ruský stát „svazkem na základě svobodné volby národů, které jej obývají“.
Tento rozchod se současností by mohl napravit nesplněné sliby z minulosti. Od Lenina až po Borise Jelcina mají současní ruští vůdci za sebou období, kdy nabízeli decentralizaci, aby získali podporu, a poté, co si upevnili moc, od ní upustili. Ačkoli jsou si podle současné ruské ústavy všechny federální subjekty právně rovny, přetrvávají značné nerovnosti – což je skutečnost, která byla zdůrazněna nepřiměřeným nasazením a úmrtími etnických menšin z chudších republik, jako je Dagestán a Burjatsko, ve válce na Ukrajině. Přehodnocení otázky větší suverenity by mohlo například umožnit separatistické Čečenské republice opustit Rusko poté, co si ji Putin brutálně podrobil, a zároveň umožnit regionům a republikám bez silných secesionistických hnutí znovu jednat s centrem o rozdělení zdrojů a rovnováze moci. Vznikla by tak spravedlivější země a zároveň by se podkopal ruský nacionalismus.
Pokud jde o ekonomické plány, vyjádření Kongresu jsou velice nejasná. Jeden zákon slibuje „revizi výsledků privatizace“ provedené v 90. letech (která vedla k vzestupu ruských oligarchů), zatímco jiný má za cíl zrušit Putinovu velmi nepopulární důchodovou reformu z roku 2020. Chybí však závazek k silné sociální záchranné síti nebo jakákoli diskuse o přechodu ruské ekonomiky ze závislosti na vývozu energie. To je velké nedopatření. Od 90. let 20. století, kdy byla současně zavedena privatizace a svobodné volby, se bohatství a moc prolínají. Na politickou a ekonomickou reformu nelze pohlížet odděleně.
To však není jedinou slabou stránkou Kongresu. Jeho hlavním organizátorem a sponzorem je ILJA PONOMARJOV, levicový podnikatel v oblasti technologií. Jediný poslanec ruského parlamentu, který v roce 2014 hlasoval proti anexi Krymu, opustil zemi, získal ukrajinské občanství a nyní vede v Kyjevě ruskojazyčný zpravodajský kanál. Je kontroverzní postavou opozičních kruhů, v srpnu podpořil vraždu Darji Duginové, dcery eurasijského filozofa Alexandra Dugina, a tvrdil, že šlo o dílo tajné partyzánské armády uvnitř Ruska. Toto nepotvrzené tvrzení pobouřilo kolegy z opozice. Ponomarjova následně vyloučili z akce pořádané dlouholetými kritiky Kremlu Garrym Kasparovem a Michailem Chodorkovským.
Navzdory neshodám má ruská opozice volně se sbližující vizi budoucnosti. MICHAIL CHODORKOVSKIJ a ALEXEJ NAVALNYJ, nejznámější disident v zemi, který v současné době pobývá v trestanecké kolonii, rovněž vyzývají k přeměně Ruska na parlamentní demokracii s větším přenosem moci na místní a regionální úroveň. Spolupracovníci Navalného se však Kongresu nezúčastnili, stejně jako Kasparov nebo Chodorkovskij. Jeho legitimitu – již zpochybnila řada ruských protiválečných organizací, které uvedly, že je nezastupuje – zpochybnili také někteří účastníci, z nichž několik odešlo na protest proti tomu, co považovali za nedostatek rovnosti a transparentnosti v jeho vedení.
Takové spory nepomáhají návrhům, které se mohou zdát přitažené za vlasy. Historie však ukazuje, že radikální vývoj se často rodí v zahraničí nebo v podzemí. Na konci 19. a počátku 20. století političtí emigranti v rozhádaných komunitách po celé Evropě plánovali pád ruského impéria. Byl mezi nimi i Vladimír Iľjič Lenin, který v době vypuknutí první světové války žil v Polsku.
Vzhledem k tomu, že většina obyvatel Ruska je prozatím nucena mlčet, zatímco jiní přicházejí o práci nebo svobodu za projevení nesouhlasu, se možnost transformace země zdá být vzdálená. Změna však může přijít, když ji nejméně očekáváme. Na začátku roku 1917 pesimistický Lenin naříkal, že se revoluce pravděpodobně nedožije; o několik týdnů později byl car svržen.
Rusko není odsouzeno k opakování minulosti o nic víc než kterákoli jiná země. Nyní je čas na to, aby začalo pracovat na své budoucnosti.
Joy Neumeyerová je spisovatelka a historička se zaměřením na Rusko a východní Evropu. V letech 2010-2014 pracovala jako reportérka v Moskvě. Publikuje v New York Times, Nation, Foreign Policy, Washington Post, Atlantic, New Left Review, Los Angeles Review of Books, Baffler, Vice, ARTNews, Guardian, Tablet Magazine, Moscow Times, Calvert Journal a Cat Fancy.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Vladimir Putin by DonkeyHotey, zdroj: New York Times, autorka: Joy Neumeyerová, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.