Co udělala katastrofa na Ukrajině s Kremlem – a s Ruskem
Vítězství v dlouhé válce vyžaduje mobilizaci vojsk a zásob, které překonají ty, co má k dispozici druhá strana. Cestou k vítězství jsou pozitivní cíle a jasně definované úkoly. Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 dokázal americký prezident Franklin Roosevelt zmobilizovat americkou společnost kolem imperativu bezpodmínečné kapitulace Japonska. Po šokujícím útoku na americké území se Američané sjednotili kolem cílů porazit Japonsko, pomstít útok na Pearl Harbor a eliminovat hrozbu, kterou představovalo císařské Japonsko. Tyto cíle by stačily k udržení amerického válečného úsilí, ale Američané měli další cíl: zasadit úder jménem demokracie. Porážkou Japonska by Spojené státy podpořily demokratizaci (a tím i amerikanizaci) Asie.
Ruský prezident Vladimir Putin se tohoto klasického vzorce nedrží. Ve skutečnosti ho obrátil, když nejprve zaútočil na Ukrajinu a teprve poté se pokusil mobilizovat ruskou společnost. To, co RUSKO na Ukrajině dělá, nepopsal jako válku, ale jako „speciální vojenskou operaci“. Nikdy neformuloval soubor přesvědčivých cílů; jeho deklarované cíle se v průběhu času měnily. Cílem ruské invaze na Ukrajinu bylo v různých okamžicích zastavit vymyšlenou genocidu, denaficikovat zemi, která nebyla fašistická, osvobodit údajný ruský charakter Ukrajiny a demilitarizovat zem – přestože pro Rusko nepředstavovala žádnou skutečnou hrozbu. Podle VTsIOM, státní instituce pro průzkum veřejného mínění, považovala většina Rusů před válkou Ukrajinu za přátelskou zemi. Pouze 11 procent Rusů považovalo Ukrajinu za nepřítele.
Je lákavé považovat Putinovu válku za naprostý neúspěch. Od Kyjeva po Cherson utrpělo Rusko na bojišti značné ztráty. Upevnilo podporu Západu Ukrajině v rozsahu, který byl před válkou nemyslitelný, a vyvolalo hrozivou reakci Kyjeva. S tím, jak se ukrajinská armáda zlepšuje, vyhlídky Ruska na ukončení války za jeho podmínek se vytrácejí – ne že by tyto podmínky byly někdy jasné. Rusko také čelí sankcím uvaleným mnoha nejbohatšími a technologicky nejvyspělejšími zeměmi světa. Vzhledem k tomu, že proti Putinovi stojí tolik sil, někteří odborníci spekulují o možném rozpadu jeho režimu.
Režim v Kremlu je však sotva na pokraji zhroucení. Putin využil válku k tomu, aby sevřel ruskou společnost, ještě více k sobě přitáhl elity a posílil svou domácí pozici. Ruský prezident se již nemůže opírat o svou pověst zahraničněpolitického génia, který je schopen vyrvat Krym Ukrajině (jako v roce 2014) nebo učinit z Ruska vážného hráče na Blízkém východě (jako v roce 2015), a místo toho se soustředí na militarizaci státu a veřejné sféry, provádí čistky těch, kteří otevřeně nesouhlasí s vládním postojem k válce, a podněcuje militantní antizápadní postoj širokých vrstev veřejnosti, které jsou, když ne proválečné, tak alespoň skutečně protiválečné.
Říkejme tomu „válečný PUTINISMUS“. Je represivnější a méně pružný než předválečný putinismus a vnucuje ruskému obyvatelstvu ducha války. Cenou za nevyhrání války je však panoptikum negativních cílů: neprohrát, nevzdat se, nepřiznat porážku, nedovolit, aby cokoli ohrozilo přežití režimu. Válečný putinismus je v zásadě prázdný projekt, faustovská dohoda s budoucností Ruska. Kreml již nedosahuje úspěchů, ale prosazuje narativ o úspěchu, který je v rozporu s realitou v terénu. Válka vytvořila verzi putinismu, která nabízí klesající výnosy.
Normalizace války
Putin se nikdy neostýchal vést válku. Jeho působení ve funkci ruského prezidenta začalo zděděným konfliktem v Čečensku a angažmá v Moldavsku. V roce 2008, kdy zastával funkci premiéra, Rusko napadlo Gruzii. A dva roky poté, co se v roce 2012 stal opět prezidentem, anektoval Krym a pronikl na východní Ukrajinu. V roce 2015 se ruské vojenské a zpravodajské služby vydaly na expediční cestu, zasahovaly v Sýrii, vměšovaly se do zahraničních voleb a napínaly svaly v Africe. Putin se dlouho rád nechával natáčet a fotografovat jako ruský vrchní velitel a z veřejné oslavy vítězství ve druhé světové válce udělal základní kámen postsovětské ruské identity.
To byla politická a kulturní trajektorie, která vedla k ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Tato invaze však byla bodem obratu, dokonce zlomem, který učinil Putinovu vládu neoddělitelnou od války. Ruské operace na Ukrajině mají jiné měřítko než předchozí Putinovy války. Sázky jsou vyšší, stejně jako míra politických represí.
Putin využil válku k tomu, aby omezil politické svobody Rusů na nulu: žádné právo na svobodu projevu, žádné právo na shromažďování, žádné právo organizovat opozici vůči vládě. Uvěznění opozičního vůdce Alexeje Navalného, k němuž došlo před válkou, mohlo být bez války nápadnější. Přetahování mezi Putinem a opozičními silami se totiž vystupňovalo v roce 2012, kdy se Putin vrátil do Kremlu na své třetí prezidentské období, a v roce 2018, kdy vrcholily Navalného snahy o vytvoření alternativy k putinismu. Toto přetahování skončilo.
Putin se nikdy neostýchal vést války
Válečný putinismus měl mezitím překvapivě omezený vliv na ruskou ekonomiku. Ti samí technokraté, kteří Putina varovali před potenciálně ničivými důsledky války asi měsíc před jejím začátkem, se od února 2022 usilovně snaží udržet ruskou ekonomiku v chodu. Sankce uzavírají možnosti pro ruskou armádu a pro některé ruské podniky (například ty, které obchodují s hutnickými produkty, automobilovými součástkami, stroji a zařízením), zatímco jiné ruské podniky (například ty, které obchodují s potravinami nebo hliníkem) se jakž takž drží. Sankce se mohou časem ukázat jako smysluplnější, nicméně pro změnu života běžných Rusů zatím tolik neudělaly. Ti, kteří mají prostředky, mohou stále žít pohodlný život. Ti bez prostředků stejně neměli moc co ztratit. Vláda štědře utrácí peníze na důchodce, chudší Rusy a osoby spojené s válečným úsilím; nezaměstnanost je nízká. Pokud jsou Rusové ze střední třídy a majitelé malých podniků válkou poškozeni, přizpůsobují se. Alespoň prozatím Rusko jeví všechny známky toho, že je schopno se ekonomicky protloukat.
A Putin se zatím může spolehnout na souhlas ruského obyvatelstva. Do jaké míry je vnímán jako efektivní válečný vůdce, je těžké říci. Ale jen velmi málo Rusů, dokonce i těch, kteří by ještě v únoru 2022 nebyli pro válku, si přeje, aby jejich země na Ukrajině prohrála. Porážky se lze obávat i v katastrofální válce a Putina takový strach politicky izoluje. I když je vítězství v tuto chvíli nad jeho síly, mnoho Rusů věří, že ho jako svého vůdce potřebují, aby odvrátili porážku.
Přesto je v Rusku poměrně málo těch, kdo Putinově válce skutečně věří. Jsou spíše starší, politicky marginalizovaní a žijí v odlehlých oblastech země. Právě na tyto lidi Putinovy argumenty o zhoubnosti Západu působí nejostřeji. Podle průzkumu agentury Levada z listopadu 2022 má 81 % Rusů starších 55 let negativní pocity vůči Západu. Pro tyto Rusy UKRAJINA osciluje mezi tím, že je nepřítelem spojeným se Západem a součástí Ruska, žije od roku 2014 pod nelegitimní vládou a trpí umělou ukrajinskou identitou, kterou jí vnucují nacionalističtí fanatici na Ukrajině a ti na Západě, kteří tyto fanatiky financují a podporují.
Mezi politickou elitou je otevřená kritika invaze nemyslitelná
Problémem skutečných věřících je, že jim jejich přesvědčení může stát v cestě. Ad hoc shromáždění blogerů a komentátorů na službě Telegram získalo pro válku takovou podporu, jakou státní média nemohou vzbudit – něco spontánnějšího a upřímnějšího, s veškerou emocionální silou sociálních médií. Ze stejných zákoutí ruského mediálního ekosystému se však vynořili hlasití kritici ruské vojenské taktiky. Mnozí z nich se domnívají, že válka není vedena dostatečně agresivně. V posledních několika měsících Kreml tyto hlasy toleroval, ale také je držel na uzdě. Koneckonců, tyto osobnosti jsou proválečné a prorežimní. Čas od času je třeba jim připomenout, aby se drželi v mezích.
Mezi politickou elitou je otevřená kritika války nemyslitelná. Ruská vláda vyhání kritiky ze země, zastrašuje ty, kteří zůstávají, a stíhá ty, kteří se zastrašit nenechají. Těm, kteří v Rusku zůstávají, hrozí za odpor k válce profesionální odplata, stigmatizace veřejnosti a zatýkání. Ilja Jašin, přední opoziční politik, byl zatčen a odsouzen k osmi a půl letům vězení za diskusi o masakru, který ruské jednotky provedly v ukrajinském městě Buča. Proti téměř 400 dalším osobám byly v důsledku jejich protiválečného aktivismu zahájeny trestní řízení a více než 5.500 osob bylo pokutováno, zadrženo nebo jim byla zakázána určitá činnost. Vzhledem k absenci účinné opoziční strany nebo hnutí jsou otevřeně protiválečná prohlášení registrována jako ojedinělá gesta, která podtrhují zdánlivě neotřesitelnou moc Kremlu v ruské politické sféře a v ruském veřejném mínění.
Přestože Kreml tak viditelně ovládá politickou scénu, neriskuje. Západní média se zaměřila na vojenskou mobilizaci zahájenou v září. Přinejmenším stejně důsledná byla militarizace veřejné sféry. Jen menšina Rusů se aktivně zapojuje do války, ale všichni musí dávat najevo svůj souhlas s válkou, souhlas, který neznamená vášnivou podporu. Sdělovací prostředky, kulturní svět a vzdělávací sektor se podílejí buď na ospravedlňování války, nebo na vytváření základů pro válku, která bude trvat tak dlouho, jak si Putin myslí, že musí. Někdy je cílem podnítit válečné emoce. Subtilnějším cílem je, aby válka vypadala jako rutina, jako organická a nevyhnutelná součást ruského života.
Chůze po napjatém laně
Válečný putinismus je experimentem s odkládáním problémů. Další ukrajinský postup na bojišti nebo dokonce vojenský status quo může Putina přinutit, aby na mobilizaci záložníků, kterou vyhlásil v září 2022, navrstvil druhou mobilizaci, čemuž se bude vyhýbat, dokud to půjde. Druhá mobilizace by byla zkouškou věrnosti válečného putinismu. Mobilizace sama o sobě je traumatizující a mobilizace bez vojenského pokroku je více než traumatizující. Je to výčitka těm, kteří jsou na vojenských a politických pozicích. První kolo ruské mobilizace však proběhlo uprostřed neúspěchů na bojišti a Kreml ho přežil bez úhony. Verze tohoto cyklu se může jednoduše opakovat. Nebo se vláda může rozhodnout pro rozšíření odvodů mladých mužů.
Válečný putinismus by se také mohl podkopat stagnací. Rusko se může sjednotit kolem bezútěšného úkolu neprohrát válku jen na omezenou dobu. Po zániku Sovětského svazu v roce 1991 sliboval ruský prezident Boris Jelcin prosperitu, politickou svobodu a integraci Ruska do Evropy. To se mu sice nepodařilo splnit, ale v počátečních fázích jeho vlády představovaly tyto cíle pro postsovětské Rusko galvanizující poslání a v letech 1991-2000 Jelcin skutečně přiblížil Rusko volnému trhu a Evropě. Putinova mise během jeho působení byla mlhavější: stabilita a prosperita doma po ekonomickém rozvratu v 90. letech, ruská vojenská síla v zahraničí a místo u stolu mezinárodní politiky. Putinova válka v roce 2022 poškodila mezinárodní pověst Ruska a narušila vnímání ruské vojenské síly. Zůstala snaha o stabilitu prostřednictvím militarizace, což je paradoxní politická aspirace.
Válečný putinismus je redukovaný putinismus a dnešní Rusko by nebylo možné označit (pro Rusy) za vzestupnou mocnost. Je to spíše bojující mocnost. To vysvětluje zběsilou mediální kampaň na podporu války, která maskuje skutečnost, že Putin zavázal Rusko k dlouhému cyklu stagnace. Izolace a sankce společně přispějí k hospodářskému a technologickému úpadku Ruska. Nikdo nedokáže říci, jak dlouho může Putin chodit po tomto velice napjatém laně. Putinova válečná stezka nevede z bodu A do bodu B, ale je oklikou, která vede z bodu A zpět do bodu A. Válečný putinismus, který je vyladěnou metodou, jak se vyhnout neúspěchu, má všechny znaky slepé uličky.
Michael Kimmage je profesorem historie na Americké katolické univerzitě a hostujícím spolupracovníkem German Marshall Fund. V letech 2014-2016 působil v oddělení plánování politiky na Ministerstvu zahraničí USA, kde měl na starosti portfolio Rusko/Ukrajina.
Maria Lipmanová je vedoucí hostující pracovnicí Institutu evropských, ruských a euroasijských studií Univerzity George Washingtona a spoluredaktorkou nově spuštěných webových stránek tohoto institutu Russia.Post.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Председатель Правительства Российской Федерации В.В.Путин на благотворительном концерте, 10 December 2010, Premier.gov.ru, zdroj: Foreign Affairs, autoři: Michael Kimmage, Maria Lipman, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.