Naděje v troskách

 

VáLKA NA UKRAJINě musí vést k nové evropské východní politice, požaduje bývalý polský prezident ALEKSANDER KWAśNIEWSKI. To chce odvahu.

24. únor 2022 nepochybně znamená zlom v dějinách moderní Evropy, ne-li ve struktuře globálních vztahů obecně. Až do dne, kdy RUSKO zahájilo útok na Ukrajinu, Evropané doufali, že po skončení studené války by se jejich velký soused na východě mohl stát spolehlivým partnerem, kterému mohou důvěřovat. Na jednu stranu si všichni byli vědomi, že Moskva anektovala KRYM a vyvolala válku na Donbasu, zasahovala do voleb a referend v jiných zemích a syrská města proměnila v trosky. Politický dialog byl osm let uložen k ledu. Na druhou stranu Evropané nadále obchodovali s ruskými státními společnostmi, podnikali s oligarchy a snažili se spolupracovat s Kremlem při řešení problémů v jiných částech světa. Nikdy by nepřijali násilné změny na politické mapě, ale dalo se vycítit, že byli poněkud naivní, když předpokládali, že v určitém okamžiku už takové revize nebudou bránit každodennímu podnikání.

Copak si Západ nevšiml, že v Moskvě dochází k politické změně? Dnes má člověk dojem, že někteří si příliš pomalu uvědomují, že Vladimir Putin není Boris Jelcin. Společně jsme nerozpoznali imperialistické sklony nového prezidenta a nových elit a obecněji jsme nepochopili touhu ruského lidu po starodávné velikosti (která zjevně vytlačila touhu po prosperujícím životě, otevřené společnosti, a dobře organizovaném státu). Rostoucí důkazy – dvě války v Čečensku, válka v Gruzii, řada doutnajících konfliktů v postsovětském regionu, agresivní prohlášení, která byla považována za přehnaná (např. na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007) – byly ignorovány. Varování od zneklidněných ruských sousedů zůstala bez povšimnutí. Upozorňovali, že Rusko zaručeně zneužije projekt Nord Stream 2 k politizaci trhu s plynem a dostane střední a západní Evropu pod tlak, a nebyli vyslyšeni – markantní příklad chybného odhadu Západu.

Cesta rozvoje, kterou se vztahy do té doby ubíraly, skončila. Je těžké si představit, že by v příštích desetiletích mohlo existovat radikálně odlišné Rusko, které by mohlo být kompatibilní se západním pojetím politických a ekonomických vztahů na starém kontinentu a ve světě. NATO a Evropská unie proto budou muset vyvinout nové strategie, aby co nejlépe chránily bezpečnostní zájmy svých členských států.

Uspořádání, které vznikne po válce proti Ukrajině, by mohlo být založeno
na rivalitě a diferenciaci

Uspořádání, které vznikne po válce proti Ukrajině, bude pravděpodobně založeno na rivalitě a diferenciaci a měně na empatii a hledání porozumění. Rusko bude i nadále obviňováno z porušování mezinárodního práva, páchání zvěrstev a spoléhání se na agresi a imperialismus. V roce 2022 NATO ve své Strategické koncepci klasifikovalo Rusko jako „největší a nejbezprostřednější hrozbu“ pro mír a stabilitu v euroatlantickém regionu. Je zřejmé, že to tak vidí i Evropská unie a její členské státy. Změnit by se to mohlo pouze tehdy, kdyby demokratická a nezaujatá veřejnost v Rusku promluvila – a to hlasitě. Lze tedy vycházet z toho, že vztahy mezi Západem a Ruskem zůstanou v příštích letech na nízké úrovni. Převládne nedůvěra a politika odolnosti a omezení.

Sankce by měly zůstat v platnosti tak dlouho, dokud Rusko neukončí vojenskou intervenci na Ukrajině, nestáhne své jednotky a nebude souhlasit s obnovením a plným respektováním státních hranic z roku 1991 (roku rozpadu Sovětského svazu). To se týká zejména hranic stanovených v Budapešťském memorandu z roku 1994 a Krymu jako součásti ukrajinského státního území. Úplná nebo dokonce postupná normalizace vztahů by dále měla být podmíněna souhlasem Ruska s vydáním osob obviněných z válečných zločinů na Ukrajině, kompenzací škod a zastavením pokusů zasahovat, přímo či nepřímo, do demokratických procesů a postupů jiných zemí.

EU a evropští členové NATO budou muset vystavět své obranné schopnosti, aby skutečně vyvážili vojenské schopnosti Ruska – bez ohledu na to, jak zastaralá tato schopnost je a v budoucnu bude. To si po skončení této války vyžádá zvýšení výdajů na obranu, což se v příštích letech více než vyplatí.

Západní země musí být připraveny financovat rekonstrukci Ukrajiny,
jakmile skončí bojové operace

Západní země musí být připraveny financovat rekonstrukci Ukrajiny, jakmile skončí bojové operace. Finanční požadavky byly v červnu 2022 odhadnuty na více než 350 miliard eur a v listopadu 2022 již na 600 miliard eur – a útoky a ničení pokračují. Spojením sil partnerů ze všech regionů bude rekonstrukce jistě úspěšná, ale toto úsilí musí mít evropský rozměr.

Od Německa se zaručeně očekává, že se vedle Spojených států ujme vedení

Proces přibližování Ukrajiny k Evropské unii, který byl zahájen uprostřed války, by měl důsledně pokračovat a měl by vést k co nejrychlejšímu členství, aniž by tím byla narušena soudržnost společenství a její akceschopnost.

Unie při tom bude podporovat Ukrajinu v posilování demokracie, právního státu a tržního hospodářství, aby fungovala v rámci systému EU, a zároveň sama musí projít významným vnitřním procesem změn. Ukrajina se mezitím stala průkopníkem pro další potenciální přistupující země, jako je západní Balkán, Moldavsko a Gruzie, které nesmí zůstat stranou. Jako organizace s více než 30 členskými státy potřebuje EU nový způsob fungování a ještě integrovanější struktury.

Vzhledem j tomu, že tyto změny budou představovat odpověď na bezpečnostní hrozbu, bude se schopnost jednání v oblasti bezpečnostní politiky muset stát součástí nové charakteristiky EU. NATO dokazuje, že se na něj lze v současné krizi spolehnout, z velké části díky odhodlání prezidenta Bidena. Je však nezbytné, aby byla Evropa připravena reagovat na možná rizika. NATO a EU samozřejmě musí spolupracovat, ale neměly by si konkurovat, ani se překrývat.

Vstup Ukrajiny do NATO by mohl přijít ještě před vstupem do EU

Až válka skončí, Ukrajina by měla mít právo vstoupit do NATO. Její silná a zkušená armáda a zeměpisná poloha z ní činí cenného nového člena. Z praktického hlediska by vstup do NATO mohl proběhnout dokonce ještě před vstupem do EU.

Ohledně hlubokého příkopu, který se v současnosti v Evropě vytváří mezi Západem (Evropskou unií, Evropským hospodářským prostorem, NATO, jejími členskými státy a podobně smýšlejícími zeměmi) na jedné straně a Ruskem a Běloruskem na straně druhé, by mohlo být užitečné vidět OBSE jako prostředek k oživení komunikačního kanálu mezi oběma stranami, i když tato organizace hrála od roku 1989 v prevenci a řešení konfliktů pouze malou roli.

Vše, co zde bylo řečeno, předpokládá, že euroatlantické společenství bude kontinuálně posilováno. To, že je toto společenství schopno jít společným směrem a (s výjimkou Maďarska) rozhodovat se společně víceméně bez váhání, bylo pro Vladimira Putina překvapením a bylo pro dosavadní neúspěchy Ruska v první linii stejně zásadní jako odhodlání Ukrajiny.

EU by měla ve své společné zahraniční a bezpečnostní politice upustit
od požadavku jednohlasnosti

To ukazuje, že stávající postupy a mechanismy v EU i NATO lze snadno přizpůsobit novým požadavkům (např. pokud jde o financování vyzbrojování, které se na Ukrajinu dodává prostřednictvím Evropského mírového projektu). Euroatlantické jednoty je do značné míry dosaženo konkrétním dialogem ad hoc, a to i v neformálních formátech, a do určité míry také morálním tlakem veřejného mínění. Nyní se musí institucionalizovat a zefektivnit rozhodovací procesy, které v takových případech nabývají účinku.

Nezbytným předpokladem k tomu je soudržnost. Bezpečnostní dialog EU by se měl stát jasně strukturovanou stálou institucí.

Unie by měla ve své společné zahraniční a bezpečnostní politice upustit
od požadavku jednohlasnosti, aby se mohla rychle rozhodovat
a pružně reagovat na měnící se situace

 Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který byl dosud smlouvou o EU fakticky zbaven moci, by měl dostat skutečné pravomoci. Evropská služba pro vnější činnost by se měla přeměnit na nezávislý diplomatický sbor. Členské státy by měly souhlasit s výměnou informací (včetně citlivých údajů) získaných od jejich zpravodajských a kontrarozvědných služeb bez jakýchkoliv „kdyby“ nebo „ale“.

Kromě toho by EU měla rozvíjet své vlastní vojenské schopnosti, skládající se z národních bojových jednotek ve formě plně vyzbrojených „těžkých“ praporů, rozmístěných na území každého členského státu, připravených k okamžitému nasazení a operujících stejnými postupy jako v NATO. K odstrašení Ruska po válce by mělo stačit 20 takových jednotek.

Demokratickému Západu se nabízí obzvláštní příležitost

Tento balíček opatření by byl jistě vnímán jako obtížná a náročná výzva. Přesvědčit spojence a ostatní členské státy by vyžadovalo určité úsilí. To by mohlo uspět s bilaterální polsko-německou iniciativou (obě země jsou partnery, kteří mají s Ruskem komplikované zkušenosti z různých úhlů pohledu) nebo s trilaterální iniciativou přes Výmarský trojúhelník – vždy za předpokladu, že všichni partneři budou ochotni se k této perspektivě propojení připojit.

Demokratickému Západu se nabízí obzvláštní příležitost. Stejně jako v letech 1989 až 1991 se může osvobodit od stínu, který nad jeho možnostmi a jeho politickými činy visí desítky let. Současně může vést skutečně téměř celý kontinent. Někdy – ne často – se slibné cesty do světla mohou otevřít z bezútěšných výchozích podmínek. Byla by škoda, kdybychom této příležitosti nevyužili. Nyní je potřeba představivost, síla vedení a odvaha.

Text je zkráceným úryvkem z knihy The Disruption of Eastern Policy: Looking East from Warsaw and Berlin.

Aleksander Kwaśniewski byl prezidentem Polské republiky v letech 1995 až 2005. Pod jeho vedením bylo Polsko v roce 1999 přijato do Severoatlantické aliance a v roce 2004 do Evropské unie. Ekonom a novinář přednáší po celém světě. Mimo jiné je členem správní rady International Crisis Group.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Warsaw, Poland, Secretary of Defense Ash Carter with NATO Ministers of Defense at the 2016 NATO summit in Warsaw, by Tim D. Godbee, zdroj: IPG-Journal, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]