Rusko, které mohlo být

 

Jak Moskva promarnila svou moc a vliv

Za 12 měsíců od rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina o invazi na Ukrajinu se válka pro RUSKO změnila ve stále větší katastrofu. Přestože hlavními oběťmi nevyprovokované agrese Kremlu jsou Ukrajinci, válka už za sebou zanechala statisíce mrtvých nebo zraněných ruských vojáků. Bezprecedentní západní sankce vysály ruskou ekonomiku a rozsáhlá mobilizace a válečné represe Moskvy proti občanské společnosti způsobily, že statisíce vysoce kvalifikovaných pracovníků ze země uprchly do zahraničí. Největší dlouhodobou cenou války pro Rusko však je trvalé vyloučení příslibu, že Rusko zaujme mírové a prosperující místo ve světovém řádu jednadvacátého století.

Současná trajektorie ruské zahraniční politiky nebyla předurčena a Kreml měl mnoho příležitostí dělat věci jinak. Po většinu posledních 20 let – dokonce i po nezákonné anexi Krymu v roce 2014 – mělo Rusko historickou příležitost vybudovat si nové dynamické místo v mezinárodním systému. Když Putin v květnu 2000 složil prezidentskou přísahu, Rusko vstupovalo do období větších možností – uvnitř i za svými hranicemi – než kdykoli předtím ve své historii. Vnitřně Rusko přežilo rozpad SSSR a bouřlivá 90. léta, aby se z impéria stalo vlivným národním státem, který se teprve vytváří. Navzdory strašlivým válkám v Čečensku bylo Rusko na přelomu století do značné míry stabilní a mírumilovné. Jeho plánované hospodářství ustoupilo přizpůsobivému hospodářství tržnímu. Bylo nedokonalou, ale živou demokracií.

Poté, kolem roku 2003 mělo Rusko štěstí. Americká invaze do Iráku spolu s velkolepým hospodářským rozmachem Číny vedly k prudkému nárůstu světových cen komodit. Kremelskou pokladnu náhle zaplavily příjmy z prodeje ropy, plynu, kovů, hnojiv a dalších produktů. Tento nečekaný zisk umožnil Rusku rychle splatit zahraniční dluhy a během prvních dvou Putinových prezidentských období téměř zdvojnásobit HDP. Navzdory rostoucí korupci většina obyčejných Rusů zjistila, že jejich příjmy rostou. V porovnání s neklidnou carskou a sovětskou minulostí Rusové nikdy tak neprosperovali a zároveň nebyli tak svobodní jako v prvním desetiletí jednadvacátého století. Díky těmto silným ekonomickým a politickým základům mělo Rusko dobrou pozici stát se globální mocností mezi Východem a Západem – těžilo ze svých vazeb na Evropu i Asii a zaměřovalo se na vnitřní rozvoj.

Nyní Putin vše promarnil. Rusko se v posledním desetiletí proměnilo v autoritářský režim, poháněný jeho rostoucí touhou po moci, přičemž ruská společnost a elita země tomuto procesu většinou nedokázala a nechtěla bránit. Tato transformace je do značné míry zodpovědná za to, že Moskva nedokázala využít těchto příležitostí a nově definovat postavení Ruska ve světě. Místo toho Putinova soustavná akumulace moci proměnila robustní proces tvorby zahraniční politiky, který byl založen na nestranných analýzách a meziresortních jednáních, v proces stále více personalizovaný. V důsledku toho Putin a jeho nejbližší okolí podlehli rostoucí paranoie z vnímaných vojenských hrozeb ze Západu a jejich rozhodnutí neprošla potřebnou intelektuální a institucionální kontrolou. To nakonec přivedlo národ do strategické a morální katastrofy jeho války na Ukrajině.

Jasné, sebevědomé ráno

Když se Putin v roce 1999 dostal k moci, bylo vnější geopolitické prostředí pro Rusko příznivější než téměř kdykoli předtím v moderní éře. Žádný soused ani velmoc nepředstavovali pro ruskou bezpečnost vážnou hrozbu. Rozpad Sovětského svazu nevyvolal mezi Ruskem a jeho sousedy územní spory, které by vedly k nevyhnutelným konfliktům. A až do rozhodnutí o nezákonné anexi Krymu v roce 2014 se zdálo, že Moskva je se svými hranicemi, včetně hranic s Ukrajinou, většinou spokojená. Studená válka skončila a Spojené státy považovaly Rusko za upadající mocnost, která již nepředstavuje hrozbu pro ně a jejich spojence. Místo toho se Washington snažil podporovat Rusko v jeho přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství. Zahraniční investice a technologie pomohly modernizovat ruskou ekonomiku a začaly hojit rány způsobené traumatickým přijetím nového ekonomického modelu v zemi v 90. letech. Ruské zboží nadšeně nakupovaly mnohé evropské země.

Vztahy Moskvy s Německem, stejně jako s dalšími významnými evropskými zeměmi, jako je Francie, Itálie a Velká Británie, byly na historickém vrcholu. Ve východní Evropě existovalo sovětské dědictví hospodářských vazeb a osobních kontaktů mezi Moskvou a zeměmi, jako je Polsko a Česká republika, a také nově nezávislými pobaltskými státy. Postupné vlny rozšiřování NATO a EU v 90. letech a v roce 2000 způsobily, že sousedé Ruska na západ od něj začali více prosperovat a být bezpečnější, a tudíž se mnohem méně obávali potenciálního ruského revanšismu, a otevřely cestu k dynamice pragmatické a vzájemně výhodné spolupráce, která přetrvala po většinu roku 2000. V těchto letech Rusko a EU jednaly o posílení obchodních, hospodářských a energetických vazeb. Ačkoli EU Rusko ke vstupu do unie nepozvala, nabídla harmonizaci obchodních předpisů a odstranění mnoha překážek, které omezovaly vazby mezi Moskvou a Bruselem.

Pokud jde o vztahy s Východem, Rusku se v roce 2005 podařilo vyřešit desetiletí trvající územní spor s Čínou, čímž se vztahy s novou velmocí konečně dostaly na předvídatelný a produktivní základ. V té době byla Čína největším světovým dovozcem uhlovodíků a poskytla Rusku nový, obrovský a stále se rozšiřující trh. Mezitím měly Japonsko a Jižní Korea s ohledem na svou vlastní energetickou bezpečnost rovněž zájem pomoci uvést na trh rozsáhlé ruské zdroje uhlovodíků na Sibiři. Rusko mělo díky navázání vztahů s těmito dvěma technologicky vyspělými asijskými demokraciemi a také s Čínou příležitost využít rychle se modernizujícího potenciálu asijsko-pacifického regionu. Poprvé ve své historii mohla Moskva prodávat své komodity jak do Evropy, tak do Asie, čímž diverzifikovala své obchodní vztahy a kultivovala nové trhy, protože měla přístup k penězům a technologiím jak ze Západu, tak z Východu.

A konečně, Rusko si udržovalo vazby ze sovětské éry na mnoho rozvojových zemí globálního Jihu. Tyto vazby mu umožnily udržet nad vodou průmysl ze sovětské éry, zejména obranný sektor a civilní jadernou energetiku, tím, že ze smluv se zeměmi, jako je Indie a Vietnam, vytvořily zdroje příjmů, které podporovaly domácí výrobu.

Temný a zbytečný obrat

Na tomto mimořádně příznivém pozadí mělo Rusko možnost provádět zcela jinou zahraniční politiku, než jakou nakonec zahájilo. Poprvé ve své historii nemusela Moskva vynakládat většinu svých drahocenných zdrojů na obranu proti vnějším hrozbám nebo na snahu o globální nadvládu. S koncem studené války se zdálo, že Rusko jednou provždy vypadlo ze hry o globální dominanci. Mohlo svou zahraniční politiku zaměřit na jediný cíl: maximalizovat prosperitu ruského lidu prostřednictvím hospodářského růstu a zároveň zaručit jeho bezpečnost s relativně minimálními náklady. Vzhledem k příznivým ekonomickým a bezpečnostním vztahům se Rusko mohlo vyvinout v zemi s ekonomikou podobnou kanadské, se stálým místem v Radě bezpečnosti OSN, velkou zásobou jaderných zbraní a geopolitickou neutralitou. Stručně řečeno, mělo základy, které potřebovalo k tomu, aby se stalo prosperující, sebevědomou, bezpečnou a důvěryhodnou velmocí jednadvacátého století – zemí, která by mohla pomoci řešit některé naléhavé problémy světa.

Takový benevolentní geopolitický egoismus, založený na neutralitě, byl pragmatičtější a realističtější než obvyklé alternativy. Koneckonců sny některých ruských reformátorů z 90. let a počátku nového tisíciletí o integraci Ruska do evropských a transatlantických aliancí, jako je EU a NATO, byly marné. Rusko bylo příliš velké na to, aby se dalo snadno začlenit do EU: narušilo by to nejistou vnitropolitickou rovnováhu unie. Rusko bylo ještě nepravděpodobnějším kandidátem pro NATO, vojenskou alianci, které dominoval Washington a která byla podřízena americkému zahraničněpolitickému programu – který se ani tehdy nemusel nutně shodovat s programem Moskvy. V každém případě Rusko na rozdíl od většiny evropských zemí nepotřebovalo záruky Spojených států, aby se cítilo bezpečně. Ze stejného důvodu však rozšíření aliance až na práh Ruska nepředstavovalo pro ruskou bezpečnost věrohodnou hrozbu, vzhledem k rozsáhlému jadernému arzenálu a značným konvenčním silám Moskvy. Zůstat mimo EU a NATO nebylo překážkou pro budování tržního hospodářství, dosažení hospodářské prosperity a vybudování politického systému, který by chránil lidská práva – pokud by ruské elity a obyvatelstvo o takový systém stály. V prvních letech tohoto století mělo ruské vedení v rukou všechny karty úspěchu.

Kdyby se Rusko vydalo cestou posilování vazeb s Východem a Západem, mělo by mnoho šancí posílit své postavení ve světě. Namísto útoků na Spojené státy za jejich nedostatečnou veřejnou introspekci v souvislosti s válkou v Iráku mohla ruská vláda přenechat kritické komentáře odborníkům a znalcům. Kromě toho by různé výzvy Moskvy k dodržování Charty OSN byly brány vážněji, kdyby Rusko samo v roce 2008 jednostranně neuznalo separatistické gruzínské regiony Abcházii a Jižní Osetii nebo v roce 2014 neanektovalo Krym a nevyvolalo válku v ukrajinském Donbasu. Místo toho mohlo provést vlastní introspekci a najít způsob, jak začít léčit historické rány svých sousedů. Mohlo tak učinit tím, že by se zaměřilo na skutečnost, že sami Rusové rozhodujícím způsobem přispěli k ukončení sovětského režimu, že by jako nástupnický stát přiznalo určitou míru odpovědnosti za imperiální a sovětské přečiny, že by otevřelo archivy a že by diskutovalo o temných stránkách historie, včetně ukrajinského hladomoru v letech 1932-33 a paktu Sovětů o neútočení s nacistickým Německem z roku 1939.

Rusko, které by zůstalo přátelské jak k Číně, tak k Západu vedenému Spojenými státy, by navíc mohlo zůstat flexibilní a pragmatické při rozhodování, jak reagovat na geoekonomické iniciativy, jako je Komplexní a progresivní dohoda o Transpacifickém partnerství z roku 2016 nebo čínská iniciativa nové hedvábné stezky z roku 2010. Ruská vláda také mohla spolupracovat s čínskými i západními globálními dodavateli na špičkových technologiích, jako je 5G, a zároveň se snažit posílit domácí výrobu a hrát větší roli v mezinárodním dodavatelském řetězci. Díky svému stálému místu v Radě bezpečnosti OSN, rozsáhlým lesům pohlcujícím oxid uhličitý a přírodním zdrojům pro výrobu čistých paliv, jako je vodík, mohlo začít hrát vedoucí úlohu v globální reakci na změnu klimatu.

Cesta na Ukrajinu

Proč si tedy Rusko nevybralo tuto cestu? Ačkoli Putinova zahraniční politika v prvním funkčním období byla do značné míry pragmatická a rámcově zapadala do tohoto rámce, po roce 2003 se kurz Kremlu stále více zaměřoval na revanšismus a nepřátelství vůči Spojeným státům. Krátkým světlým bodem byl reset Moskvy s Washingtonem za prezidentství Dmitrije Medveděva v letech 2009-2011, kdy se Spojeným státům a Rusku podařilo najít společnou řeč v řadě otázek – od kontroly zbrojení a íránského jaderného programu až po vstup Moskvy do Světové obchodní organizace a navázání nového technologického partnerství. Toto sbližování však rychle skončilo s Putinovým návratem do prezidentského úřadu v roce 2012. Putin se cítil zrazen západní intervencí v Libyi a podporou arabského jara a stále více se zabýval údajnými snahami USA o prosazení změny režimu v Rusku – posedlost, která ještě zesílila po vlnách pouličních protestů v Moskvě na konci roku 2011 po zmanipulovaných parlamentních volbách. Jeho přehnaná reakce na protesty na Majdanu v roce 2014 vedla k rozhodnutí Moskvy anektovat Krym a rozdmýchat brutální válku v Donbasu. V letech po roce 2014 se vztahy Ruska se Západem dostaly na sestupnou spirálu, ačkoli i tehdy ještě existovala možnost, aby se Rusko stáhlo a obnovilo své vztahy se Západem. Navzdory značným sankcím měla Moskva stále významné energetické vazby na Evropu a nadále hrála konstruktivní roli v jaderné diplomacii s Íránem. Putin však opět zvolil temnější cestu a v únoru 2022 se rozhodl pro plnohodnotnou invazi na Ukrajinu.

Hlavní příčinou promarněných příležitostí Ruska jsou rozhodnutí, která Putin a elity země učinili v posledních dvou desetiletích, a přímá souvislost těchto rozhodnutí s ruskou vnitřní politikou. Obavy z amerických snah o nastolení demokracie prostřednictvím „barevných revolucí“ v Gruzii a na Ukrajině podpořily Putinovu rostoucí podezřívavost a nepřátelství vůči Západu. Rozhodnutí soustředit prosperitu Ruska na státem kontrolovaný těžební sektor namísto budování diverzifikované ekonomiky zakotvené v právním státě bylo rovněž osudovou volbou, která nastavila současný kurz Ruska. V uplynulém desetiletí Putin a jeho nejbližší okolí postupně potlačili diskuse, které ve společnosti a mezi elitami probíhaly o novém, otevřenějším ruském státě, a nahradili je propagandou a imperiální nostalgií, která padla na úrodnou půdu po traumatu z rozpadu Sovětského svazu.

Ve snaze definovat se jako velmoc v jednadvacátém století Rusko přijalo současnou verzi studenoválečného střetu Sovětského svazu se Spojenými státy: Moskva se rozhodla, že svou moc ve světě může potvrdit pouze tím, že bude kontrolovat více území, konfrontovat Západ a postaví se proti západním bezpečnostním aliancím. Kontrast s tím, co mohlo být, je těžké přehnat. Namísto invaze na Ukrajinu mohla ruská vláda nabídnout vizi bezpečné země s vysokou mírou strategické autonomie a inkluzivním hospodářským růstem, jehož výsledkem by bylo bohatství na úrovni Norska, průměrná délka života na úrovni Japonska a věda, která by jí mimo jiné umožnila stát se vedoucí mocností při řešení klimatických změn a usilovat o další hranice v oblasti výzkumu vesmíru. Taková vize by však kromě toho, že je pro ruskou strategickou kulturu zcela nová, vyžadovala také robustní státní instituce a účinné kontrolní mechanismy a rovnováhy, což obojí bylo pro Putina a jeho okolí dlouho anatématem.

Putinova posedlost přetvořit Rusko ve velmoc ve stylu 19. století a jeho alarmistický pohled na rozšiřování NATO se staly základními kameny jeho snahy o ovládnutí bývalých sovětských zemí, počínaje Ukrajinou, jednou z největších a nejvlivnějších sovětských republik mimo Rusko. Kromě Putinova názoru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové jsou „jeden národ“, jak slavně prohlásil ve svém článku z roku 2021 o historické jednotě Rusů a Ukrajinců, ho pohánělo přesvědčení – široce sdílené mezi ruskými zastánci tvrdé linie -, že bez kontroly nad Ukrajinou se Rusko nikdy nestane velmocí. Přesto byla touha Moskvy uplatňovat politickou, ekonomickou a kulturní nadvládu nad Kyjevem od počátku odsouzena k nezdaru.

Úspěch Polska po vstupu do NATO a EU
se stal vzorem pro mnohé ukrajinské liberály

Zaprvé, ukrajinská elita si vždy přála udržet odstup od Ruska, než aby se začlenila do řádu vedeného Ruskem. Ukrajinští oligarchové příliš dobře věděli, že ačkoli jejich ruští kolegové mohou být v absolutních číslech bohatší, telefonát z Kremlu je může připravit o majetek – na rozdíl od Ukrajiny, kde se koalice mocných hráčů neustále sestavovaly právě proto, aby zabránily nástupu někoho, jako je Putin. Dokonce i údajně proruští ukrajinští politici jednoduše využívali pomoc Moskvy a proruské nálady v některých ukrajinských regionech jako zdroj v domácím boji o moc, jak to dělal prezident Viktor Janukovyč, než ho svrhly protesty na Majdanu.

Na západ od Ukrajiny se mezitím nacházelo Polsko, země, která byla vzorem pro ukrajinské vzdělané vrstvy. Úspěch Polska po vstupu do NATO v roce 1999 a do EU v roce 2004 byl vzorem pro mnohé ukrajinské liberály. A konečně, což je nejdůležitější, na začátku roku 2022 uplynulo více než 30 let od získání nezávislosti Ukrajiny a proces budování národní identity výrazně pokročil. Bez ohledu na rozdělení mezi různými regiony a skupinami obyvatelstva se UKRAJINA již v roce 2014 do značné míry definovala jako jeden národ – a každý krok, který Kreml v následujících letech učinil, aby zemi rozvrátil, tuto identitu jen posiloval a byl více protiruský, což vyvrcholilo celonárodním odporem po invazi v roce 2022. Tento odpor předpovídaly Putinovy zpravodajské služby, ale izolovaný ruský vůdce ho nikdy nebral vážně, protože se stal rukojmím svých vlastních myšlenek a dovedl svou zemi do katastrofy.

Příležitost k novému vymezení světového řádu se Rusku zavřela, když na Ukrajinu dopadly první ruské bomby a rakety. Nelze říci, jak tato ošklivá válka skončí, ale jedno je jasné: tyto promarněné šance se už nikdy nevrátí. I kdyby Ukrajina dosáhla plnohodnotného vítězství, jak je definoval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, nemusí to nutně vést k demokratizaci Ruska. Vzhledem k tomu, že Putin může nařídit použití jaderných zbraní, pokud se bude domnívat, že je ohroženo přežití jeho režimu, se možnost plného ukrajinského vítězství zdá být mizivá, dokud bude u moci, což může trvat ještě nějakou dobu. Mezitím bude Rusko postupně směřovat k ekonomickému a politickému modelu podobnému íránskému – a bude stále více závislé na Číně. Větším soužením pro Rusko může být, že takový výsledek íránského typu může být poměrně trvalý a každý rok, který bude trvat, bude dále snižovat šance, že Rusko vyřeší konflikt s Ukrajinou, bude se kát za způsobené škody, obnoví vazby s okolním světem a vnese do své zahraniční politiky rovnováhu a pragmatismus.

Alexandr Zbujev je ředitelem Carnegie Russia-Eurasia Center v Berlíně.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Rubejo en strato Perekopskaja kun aĵoj lasitaj por bezonatuloj. Tjumeno, Rusio, RG72, zdroj: Foreign Affairs, autor: Alexander Gabujev, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]