Nový vazal Číny

 

Jak válka na Ukrajině udělala z Moskvy mladšího bráchu Pekingu

Válka na Ukrajině odřízla RUSKO od velké části západního světa. Rusové se cítí stále více osamoceni, protože jsou vystaveni sankcím, odsuzováni v mezinárodních médiích a vylučováni ze světového kulturního dění. Kreml se však může spolehnout přinejmenším na jeden významný pilíř podpory: Čínu. Rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina napadnout Ukrajinu přinutilo Rusko obrátit se na euroasijského obra s kloboukem v ruce.

Ve dvacátém století považoval Sovětský svaz Čínu – přinejmenším do čínsko-sovětského rozkolu v 60. letech – za chudšího příbuzného, za zemi, kterou je třeba řídit a pomáhat jí v jejím nelehkém vývoji na cestě k úctě a respektu. O několik desetiletí později se situace rozhodujícím způsobem obrátila. ČíNA se již nějakou dobu může pochlubit silnější a dynamičtější ekonomikou, větší technologickou zdatností a větším globálním politickým a ekonomickým vlivem než Rusko. Tato asymetrie se v příštích letech ještě zvýrazní, protože přežití Putinova režimu závisí na Pekingu. Čína bude pravděpodobně pohlcovat stále větší část celkového ruského obchodu. Stane se zásadním trhem pro ruský vývoz (zejména přírodních zdrojů), zatímco ruští spotřebitelé budou stále více spoléhat na čínské zboží. A využije obtížné situace Ruska k tomu, aby prosadila renminbi jako dominantní regionální i hlavní mezinárodní měnu.

Aby byla Čína spokojená, nebudou mít ruští představitelé jinou možnost než přijmout nevýhodné podmínky v obchodních jednáních, podporovat čínské postoje na mezinárodních fórech, jako je OSN, a dokonce omezit vztahy Moskvy s dalšími zeměmi, jako je Indie a Vietnam. V textech mnoha západních analytiků Čína a Rusko často vystupují jako dvojice, dvě velké autoritářské mocnosti, které se snaží revidovat mezinárodní řád. Jejich vztah však není vztahem rovného s rovným. Závislost Kremlu na Číně učiní z Ruska užitečný nástroj ve větší hře pro Čung-nan-chaj, sídlo KS Číny, obrovskou výhodu v soutěži Pekingu s Washingtonem.

Přistižen s kalhotami na půl žerdi

Před nevyprovokovaným útokem Ruska na Ukrajinu 24. února se čínští diplomaté a zpravodajští důstojníci snažili pochopit rozsáhlé hromadění ruských vojsk na hranicích s Ukrajinou a vyhodnotit varování USA, že se schyluje k válce. Peking se k poplašným zprávám Washingtonu stavěl rozhodně skepticky a podobně jako mnohé evropské vlády předpokládal, že náklady na invazi by pro Rusko daleko převýšily případné výhody. Navzdory spekulacím, že Putin alespoň částečně informoval čínského prezidenta Si Ťin-pchinga o svém plánu předem, se zdá, že vypuknutí války Čínu zaskočilo a postavilo ji před těžkou otázku: jaký postoj má zaujmout? Pokud by Čína podpořila Rusko, mohla by se vystavit sankcím a ztratit přístup k západním technologiím a trhům, což je nepříjemná vyhlídka. Pokud by však Čína Putinovo jednání odsoudila, mohla by ohrozit své vazby na Rusko.

Peking považuje své vztahy s Moskvou za velmi důležité z několika důvodů. Obě země mají společnou hranici dlouhou 4 200 km. Jejich hospodářské vztahy se dokonale doplňují: Rusko je bohaté na přírodní zdroje, ale potřebuje technologie a investice, zatímco Čína může nabídnout technologie a investice, ale potřebuje přírodní zdroje. Rusko je pro Čínu také klíčovým zdrojem sofistikovaných zbraní, jejichž tok v posledním desetiletí vzrostl. Jako autoritářské státy se obě země vzájemně podporují v mezinárodních institucích, mezi nimiž je hlavní Rada bezpečnosti OSN. Zdržují se vzájemné kritiky v otázkách lidských práv a zaujímají podobné přístupy k mnoha globálním otázkám, jako je například stanovení standardů pro správu internetu, který by podle obou zemí měl být přísněji kontrolován na národní úrovni. Si a Putin mají blízký vztah a sdílejí nostalgickou a zároveň rozhořčenou touhu vrátit své země do dřívějšího stavu velikosti. Dvoustranné vztahy oživuje pocit zášti a cílevědomosti – zaměřený především na Spojené státy, které Čína a Rusko obviňují z toho, že se jim snaží upřít jejich právoplatné postavení ve světě – což je pocit, který jen zesílil s tím, jak se čínský a ruský politický systém podřídily personalistické vládě Si a Putina.

Tyto úvahy ovlivnily předvídatelnou reakci Číny na únorovou invazi na Ukrajinu. Peking se obrátil ke svému osvědčenému přístupu během předchozích krizí vyvolaných avanturismem Kremlu, jako byla válka v Gruzii v roce 2008, anexe Krymu v roce 2014 a vměšování Ruska do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Čína se tvrdošíjně držela při zdi. S ukrajinskými a západními partnery čínští představitelé konstatovali, že jejich vláda podporuje suverenitu a územní celistvost Ukrajiny a usiluje o rychlé ukončení války. S ruskými protějšky čínští představitelé zdůrazňovali, že úzké vztahy s Ruskem zůstávají nenarušené, že Peking je proti jednostranným sankcím Západu a že akceptuje ruský postoj, že konflikt urychlilo rozšiřování NATO a horlivost Washingtonu prosazovat vojenské aliance vedené USA po celém světě.

Pokusy Západu dostat Čínu z této situace se zatím nedaří. Čínští představitelé se nedomnívají, že by kritickým postojem k ruskému jednání mohli něco získat. Dobře vědí, že základní příčiny neshod mezi jejich zemí a Západem v čele se Spojenými státy nezmizí, pokud se Peking postaví na stranu Ukrajiny. Čína se rovněž obává možného zhroucení Putinova režimu pod tíhou bezprecedentních ekonomických sankcí, což by bylo v jasném rozporu s čínskými zájmy. Čína považuje vůči Západu nepřátelské Rusko za výhodu a nový režim v Moskvě s prozápadními sklony by byl strategickou noční můrou. Čínští představitelé jsou si také vědomi, že je nepravděpodobné, že by změnili ruské smýšlení o Ukrajině; Putin věří, že válka je nezbytná pro zajištění jeho země a jeho vlastního dědictví. Čína navíc nemá schopnosti ani zkušenosti, aby mohla hrát významnou roli při vyjednávání ve válce. V důsledku toho se Si a jeho zahraničněpolitický tým ani nepokusili pomoci při zprostředkování.

Pohodlné posezení

Čína tahá za nitky, odmítá vyvíjet nátlak na Rusko, ale zároveň se snaží vyhnout možným ekonomickým důsledkům ze strany Západu. Rozhodla se nábožně dodržovat přísné sankce a americké kontroly vývozu – alespoň prozatím. Mnoho čínských společností zmrazilo své projekty v Rusku nebo pozastavuje svou činnost. Stejně tak se čínské státní energetické giganty zdráhají převzít ruská aktiva (nyní dostupná s výraznými slevami) západních společností, jako jsou BP a Shell, protože se obávají, že budou vystaveny budoucím americkým sankcím.

To, že Čína sankce dodržuje, však neznamená, že Peking Moskvu ekonomicky nepodporuje. Naopak, jeho podpora sílí. Čína využila narušení ekonomiky v důsledku války a postavila se do pozice alternativního trhu pro ruské zboží, které se dříve prodávalo na evropských trzích. Plně využila příležitostí k levnému nákupu ruského zboží prostřednictvím krátkodobých dohod, které neznamenají riziko porušení sankcí.

Čína od února zvýšila své nákupy ruských uhlovodíků. Vzhledem k tomu, že Evropa snižuje svou závislost na ruských energetických a jiných nerostných zdrojích, má Kreml jen málo možností, jak přesměrovat svůj vývoz do Asie – především do Číny, která je přirozenou volbou vzhledem k zeměpisné poloze, existujícím pozemním plynovodům, které doplňují námořní obchod, a schopnosti poskytovat platební nástroje v jüanech jako alternativu k nástrojům vázaným na americké dolary, eura, japonské jeny, švýcarské franky nebo britské libry. Tento trend již probíhá. Za posledních sedm měsíců vzrostl ruský vývoz do Číny o 48,8 % na 61,45 miliardy dolarů, což odráží nejen prudký nárůst světových cen komodit, ale také zvýšené dodávky ruské ropy.

Možnosti Ruska se vypařují, což dává Číně převahu

Od roku 2014 čínské zboží na ruském trhu postupně nahrazuje evropské a v roce 2016 Čína poprvé předstihla Německo jako hlavní zdroj průmyslových nástrojů v Rusku. Kombinovaný účinek rostoucích logistických nákladů a sankcí omezí dostupnost mnoha evropských výrobků v Rusku, takže ruští spotřebitelé a podniky nakonec přejdou spíše na čínské alternativy. Za posledních sedm měsíců totiž dovoz z Číny do Ruska vzrostl o 5,2 % na 36,3 miliardy dolarů. Vzhledem k tomu, že se Čína stává hlavním obchodním partnerem Ruska jak pro vývoz, tak pro dovoz, bude se více této činnosti provádět v renminbi. Čínská měna se pro Rusko stane de facto rezervní měnou, i když nebude plně směnitelná, což zvýší závislost Moskvy na Pekingu. Tento posun je již v plném proudu, o čemž svědčí exponenciální růst objemu obchodů s renminbi na moskevské burze, který poprvé předstihl obchodování s eurem.

Takové jednání s Čínou bude pro Rusko nákladné. Čína nebude schopna nahradit ztráty Ruska na evropských trzích. Závislost Moskvy na Pekingu navíc poskytne Číně obrovský vliv a bude schopna vynutit si na Rusku ústupky, které by dříve byly považovány za nesmyslně jednostranné. Například při současných jednáních o novém plynovodu, který propojí plynová pole na západní Sibiři s čínským trhem, bude Peking schopen prosadit cenový vzorec, který zvýhodní čínské zákazníky, učiní z čínského jüanu smluvní měnu a omezí jeho zákonnou povinnost kupovat pouze minimum kapacity plynovodu. Další nákupy plynu tak budou záviset na tom, zda Peking bude chtít (nebo nebude chtít) nakupovat. Je pravděpodobné, že Moskva na tyto podmínky přistoupí – nemá jinou možnost – a poskytne Pekingu nejen levný plyn, ale i budoucí páku při jednáních s dodavateli zkapalněného zemního plynu, jako jsou Katar a Spojené státy.

Ještě před rokem by takové podmínky byly pro Kreml nepřijatelné. Nyní se však ruské možnosti vypařují a Čína má navrch. Ruští představitelé nejsou vůči této dynamice slepí, ale válka si v Kremlu vynutila nelibý pragmatismus. Dokud bude Čína poskytovat peněžní toky, které mohou udržet režim nad vodou a udržet jeho konfrontaci se Západem, bude Kreml akceptovat čínské požadavky. Pro Čínu bude hlavní výzvou zvládnutí rizika odvetných opatření ze strany USA, jako jsou sekundární sankce na případné čínské transakce s ruskými subjekty, na něž se vztahují sankce, nebo porušení režimů kontroly vývozu. Čínští představitelé však doufají, že se jim podaří vyhnout se provokaci svých amerických protějšků, pokud jejich obchody s Ruskem nebudou výslovně porušovat sankce. Spojené státy podle nich pravděpodobně nezačnou obchodní válku s druhou největší světovou ekonomikou uprostřed hrozící recese v marné snaze zlomit Putinovu válečnou mašinérii.

Výhoda Pekingu

V Moskvě se začíná projevovat realita. Už před válkou na Ukrajině byly čínsko-ruské vztahy stále jednostrannější. Mnozí ruští představitelé, včetně těch nejvyšších, se obávali, že sbližování s Čínou – bez současného zlepšení vztahů se západními zeměmi a zvýšení konkurenceschopnosti ruské ekonomiky – by nakonec vedlo k omezení strategické autonomie Ruska. Vazby s Čínou však přesto neustále rostly. Před Putinovou anexí Krymu v roce 2014 se Čína podílela na celkovém ruském obchodu zhruba deseti procenty, na konci roku 2021 už to bylo 18 procent. Toto číslo se v důsledku války na Ukrajině pravděpodobně ještě zvýší. Není nereálné představit si blízkou budoucnost, kdy Čína kontroluje více než polovinu obchodních toků Ruska a stává se hlavním zdrojem technologií v důležitých oblastech, jako jsou telekomunikace, doprava a výroba energie. V takovém scénáři by Peking měl na Rusko obrovský vliv, který by se neostýchal využít. Čína by například mohla v budoucnu požádat Rusko, aby se vzdalo svých obranných vazeb s Indií a Vietnamem, nebo aby hlasitě podporovalo územní spory Číny v Jihočínském moři a její nároky na Tchaj-wan.

Již před válkou na Ukrajině byly čínsko-ruské vztahy
stále více jednostranné

Rozkol se Západem se nenapraví, dokud bude Putin v Kremlu a pravděpodobně ani po jeho odchodu. Rusko se mění v obří euroasijský Írán: poměrně izolovaný, s menší a technologicky zaostalejší ekonomikou díky nepřátelství vůči Západu, ale stále příliš velký a příliš důležitý na to, aby byl považován za bezvýznamný. Čína bude největším vnějším partnerem Ruska, hlavním odběratelem vývozu, hlavním zdrojem dovozu a významným diplomatickým partnerem (zejména proto, že Indie se od Ruska nadále odklání k demokraciím v Indopacifiku a Evropě). Stárnoucí vládnoucí elita v Kremlu, krátkozrace fixovaná na Washington, bude ještě ochotněji sloužit jako čínská služebná, až se Čína stane úhlavním rivalem Spojených států.

Čína z toho bude mít velký prospěch. Je nepravděpodobné, že by Peking Moskvu zachránil nebo výrazně pomohl modernizovat ruskou ekonomiku. Čína však udělá dost pro udržení přátelského režimu v Kremlu – a pro prosazení čínských národních zájmů – tím, že nakoupí ruské přírodní zdroje za příznivé ceny, rozšíří trh s čínskými technologiemi, podpoří čínské technologické standardy a učiní renminbi standardní regionální měnou severní Eurasie. Vzhledem k rostoucímu vlivu bude Peking schopen vymoci si od Moskvy něco, co bylo ještě před rokem nemyslitelné: přístup k nejmodernějším ruským zbraním a jejich vývoji, přednostní přístup do ruské Arktidy, uspokojení čínských bezpečnostních zájmů ve střední Asii a podporu Ruska – jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN – pro čínské postoje ve všech regionálních a globálních otázkách, zejména v územních sporech mezi Čínou a jejími sousedy. Ve skutečnosti se Kreml ochrání před tlakem Západu za cenu ztráty velmi vysoké míry své strategické autonomie. Tento stav bude pravděpodobně přetrvávat potenciálně i po skončení Putinovy vlády. Čína by to mohla přehnat a tlačit na Rusko příliš tvrdě a příliš rychle, což by mohlo vést k nacionalistickému odporu a k tlaku na Putina, aby čínským požadavkům odolal. Skutečná změna vztahů by však vyžadovala ochotu Kremlu plně se vymanit z pevného objetí Číny a otevřenost Západu k obnovení vztahů s Ruskem. A v dohledné budoucnosti se ani jeden z těchto trendů nezdá pravděpodobný.

Alexander Gabujev je vedoucím pracovníkem Carnegieho nadace pro mezinárodní mír.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Representatives of China at the coronation of Nicholas II by Scherer, Nabholz & Co. (1863-1918), zdroj: Foreign Affairs, autor: Alexander Gabujev, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]