Co ve skutečnosti stojí za hněvem na Netanjahuovu justiční reformu

 

Boj o Netanjahuovu reformu soudnictví je sporem o paragrafy jen na povrchu. Ve skutečnosti jde o důsledky demografického vývoje Izraele: elita pocházející z Evropy ztrácí vliv a bojuje proti tomu. Je však přípustné bránit tomu, aby se země stala méně levicovou a sekulární?

Francouzský prezident právě v parlamentu prosadil svou důchodovou reformu. Německá vládnoucí koalice prosadila parlamentní reformu, která by mohla připravit levici a CSU o jejich parlamentní práva. A proti čemu byla demonstrace u Braniborské brány? Proti reformě soudnictví v Izraeli.

Mnozí demonstranti, kteří v Berlíně protestovali proti údajnému zrušení demokracie v Izraeli, byli Izraelci s německými pasy, kteří zde dočasně nebo trvale žijí – ať už jsou to sionisté nebo ne. Stejně jako většina protestujících v izraelských městech, převážně v Tel Avivu, proti soudní reformě pravicové vládní koalice pod vedením Benjamina Netanjahua, je spíše levicově liberální, nenáboženská nebo vlažně věřící. Patří ke skupině Židů původem z Evropy, kteří ve 20. století vytvořili a formovali stát IZRAEL. A hněv a strach těchto demonstrantů souvisí především s pocitem, že už nebudou moci formovat zemi, nebo ne nadlouho.

Netanjahuova reforma může být zčásti problematická, neznamená však zrušení demokracie. V některých ohledech dokonce demokracii posiluje, pokud jí rozumíme vládu svobodně zvolených zástupců lidu. Například zástupci parlamentu mají mít větší slovo při volbě členů Nejvyššího soudu než dosud, kdy si soud mohl autokraticky nástupce rekrutovat víceméně sám.

V USA jsou dokonce soudci Nejvyššího soudu, vybíráni prezidentem a potvrzováni Senátem. Ve Velké Británii je jmenuje král na návrh předsedy vlády. V Německu je polovina soudců Spolkového ústavního soudu volena Spolkovým sněmem a polovina Spolkovou radou. Ani zde tedy není dělba moci v žádném případě absolutní.

Demokracii je třeba ohraničit právním státem

Netanjahu chce také dát parlamentu právo přehlasovat rozhodnutí Nejvyššího soudu. K tomu má stačit prostá většina. Problematická je však skutečnost, že stejná většina, která zákon schválila, může zákon prosadit i proti námitce soudu.

Demokracie – vláda většiny – totiž musí být omezena vládou práva, ústavou, zákony a soudnictvím, nemá-li se zvrhnout v útlak menšiny, jako tomu bylo v případě parlamentní reformy německé vládní koalice. Existují však různé modely tohoto omezování. Srovnejme Izrael s Velkou Británií, bývalou mandátní mocností. Obě země hospodaří bez psané ústavy. V Izraeli také neexistuje druhá komora parlamentu. V Británii sice existuje, ale Sněmovna lordů není volená a tvoří ji lidé, kteří mají mandát z titulu své funkce – například někteří arcibiskupové státní církve, ale také „vrchní rabín“ – nebo proto, že byli poddajní předchozím vládám.

V prvních letech existence Izraele neexistoval Nejvyšší soud. Spojené království jej má teprve od roku 2003. V Izraeli může Nejvyšší soud zrušit zákony, které považuje za neslučitelné s právními zásadami země. V Británii, kde platí doktrína parlamentní suverenity, to Nejvyšší soud udělat nesmí. Někomu se může zdát, že britská demokracie je zvláštní, ale nikdo nenaznačuje, že Británie není demokracií.

Příčinou hněvu izraelských demonstrantů nejsou ani tak konkrétní ustanovení reformy. Nejvyšší soud je jednou z posledních bašt sekulární elity země. Proto se stává vlajkou, kolem které se tato vystrašená elita shromažďuje. Demografie Izraele se totiž rychle mění. Více než 20 procent obyvatelstva tvoří Arabové – se všemi občanskými právy. Mezi Židy tvoří nejrychleji rostoucí skupinu haredim – tzv. ultraortodoxní. U haredimů má žena v průměru 7,1 dítěte; průměr v Izraeli včetně Arabů je 2,9 dítěte na ženu.

Kulturní a politické kontrasty v Izraeli

Skupina haredimů se každých pět let zdvojnásobuje a na konci tohoto desetiletí bude téměř stejně početná jako Arabové; na konci století bude dokonce tvořit většinu obyvatelstva.

Mezi nenáboženskými nebo vlažně věřícími Židy zase existují kulturní a politické kontrasty mezi Židy vysídlenými z arabských zemí – například z Maroka, Iráku nebo Jemenu – nebo mezi Židy pocházejícími z Etiopie a Židy s evropskými kořeny.

A pak jsou zde rozdíly mezi přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu, včetně nově příchozích z Ukrajiny a Ruska, a potomky levicové sionistické většiny, která tento stát vytvořila. AfD, která se ráda ohání podporou Izraele, ignoruje pestrý charakter izraelské společnosti, stejně jako ti levičáci, kteří Izrael považují za „bílý osadnický stát“.

Netanjahuova koalice zohledňuje pestrý charakter izraelské společnosti tím, že zahrnuje strany náboženské pravice. Skutečným problémem je fakt, že se dosud umírněnému středu izraelské společnosti, včetně arabských stran, nedaří vytvořit parlamentní většinu.

Všichni Němci si však musí uvědomit to, že sionismus je doktrína, podle níž Židé potřebují svůj vlastní stát. Nejen Židé, jejichž nepřítomnost je v Německu tak hlasitě a pokrytecky oplakávána při každé vzpomínkové akci; nejen asimilovaní a kultivovaní pošetilci, ale jednoduše Židé, tečka. Bylo snadné – s výjimkou některých krajně pravicových a krajně levicových ideologů – milovat Izrael, který se zdánlivě skládá z lidí, jako jsme my, jako je Daniel Barenboim nebo Avi Primor.

Je však bezpečnost Izraele ještě součástí německého raison d’état, když velká část obyvatelstva má více společného s kulturou štetlu než s Heinrichem Heinem, více s tradicemi arabského světa než s tradicemi Západu, když se židovský stát zkrátka stává méně evropským? Musí a měla by, protože demografie je neúprosná a spory o reformu soudnictví jsou jen začátkem.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: 2023 Israeli anti-judicial reform protests by Hanay, zdroj: Die Welt, autor: Alan Posener, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]