Nekonečná bitva na vrcholech

Ve výšce 4000 m doutná hraniční konflikt mezi a Čínou a Indií. Geopolitické krize ovlivňují i konflikt v Himalájích.

Ve stínu dvou velkých geopolitických krizí, soutěže mezi Čínou a USA v Tichomoří a války proti Ukrajině v Evropě, pokračuje zúčtování mezi Indií a Čínou v Himalájích. Dvě nejlidnatější země světa se už více než šest desetiletí nedokázaly dohodnout na společné hranici v horách. Časté jsou nebezpečné vojenské potyčky, kdy hrozí, že se konflikt vymkne kontrole. V roce 1962 vedly země, které byly po získání nezávislosti spojenci, válku, která stála Indii hodně. Týkala se území, která byla někdy ve výšce přes 4.000 metrů a ekonomicky nevýznamná. Stále se vedou spory o tři hraniční regiony: v západním sektoru v Ladaku oblast takzvaného Aksai Chin, ve východním sektoru indický stát Arunáčalpradéš, který ČíNA nazývá Jižní Tibet, a kolem relativně klidné oblasti Sikkim.

Přestože INDIE a Čína vyjednaly linii kontroly (LAC), skutečné vymezení hranice zůstává velmi kontroverzní a žádný z obou oponentů není ochoten vzdát se ani jednoho čtverečního metru území, které si nárokují. Shoda není ani o délce sporné hranice téměř 4.000 kilometrů, natož o příslušnosti příslušných území. Obě strany budují svou infrastrukturu a vojenskou přítomnost podél hranice. Tyto spory jsou koloniálním dědictvím, protože Británie opustila sporná území při nezávislosti Indie v roce 1947 jako „nedefinovanou hranici mezi Čínou a Indií“. Od té doby došlo na hranicích k desítkám incidentů, některé se smrtelnými následky, přičemž poslední velký konflikt, který upoutal pozornost veřejnosti v Indii, se odehrál 15. června 2020. Bylo zabito dvacet indických vojáků a neznámý počet vojáků čínských. Poté docházelo k neustálým střetům.

Nyní je hraniční konflikt poháněn také geopolitikou.

Nyní je hraniční konflikt poháněn také geopolitikou. Dvě výše zmíněné velké geopolitické krize hrají v dnešní indočínské konkurenci důležitou roli. Indie v obou krizích uplatňuje politiku konstantní vzdálenosti. Kritici v Evropě a USA na ni naléhají, aby zaujala jasnější postoj, a nazývají indický postoj politikou na houpačce. Sushant Singh, indický expert na strategii a bývalý reportér respektovaného deníku Indian Express, nazývá indickou politiku vůči Číně „opatrnou, nejasnou a rozporuplnou“.

Spolu s USA, Japonskem a Austrálií je Indie členem Quadrilateral Security Dialogue (QUAD), který byl založen v roce 2007, ale byl opětně oživen až v posledních letech, obzvláště Spojenými státy, jako nástroj k omezení čínského vlivu v Pacifiku. Na rozdíl od Austrálie a Japonska není Indie formálním vojenským spojencem USA. Po dlouhém postoji na straně Pákistánu provedly USA v roce 2005 zásadní změnu zahraniční politiky a uznaly status Indie jako jaderné velmoci, když ne formálně, tak alespoň fakticky. USA by chtěly přitáhnout Indii na západní stranu a schválily rozsáhlé dohody o prodeji a výrobě amerických zbraní v Indii. Vláda Naréndry Módího v Dillí udržuje dobré vztahy se Spojenými státy, ale nechce se nechat zapřáhnout do amerických zájmů. K americké politice vůči Číně a Rusku se staví velmi rezervovaně a pokouší se o „tanec na laně“.

Indická armáda je stále ještě odkázaná
na zbrojní spolupráci s Ruskem.

Navzdory snaze o navázání privilegovaných vztahů s USA hraje Indie aktivní roli v alianci BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Tato zájmová skupina, v níž předsedové vlád koordinují svá každoroční vrcholná setkání, si dala za cíl prosadit společné zájmy svých členů a reformami zlomit dominanci Západu v mezinárodních organizacích, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Jako po okupaci Krymu v roce 2014 se země BRICS ve válce na Ukrajině chovaly ambivalentně. Nedalo se ani očekávat, že nějaká organizace odsoudí některou ze svých členských zemí. Změna na multipolární svět, kterou BRICS rovněž požaduje a prosazuje, vyhovuje indické politice nezávislosti.

Indie si také udržuje odstup ve válce na Ukrajině a neustoupila naléhání USA a EU, aby se zdržela hlasování v OSN odsuzující ruskou agresi. Jedním z důvodů indické zdrženlivosti je skutečnost, že Indie po desetiletí ve velkém nakupovala zbraně především v Rusku nebo dříve v Sovětském svazu. Vláda sice diverzifikovala zdroje dodávek o dovoz z Francie a USA, ale indická armáda je stále odkázaná na zbrojní spolupráci s Ruskem. Původ této spolupráce se datuje do 60. let 20. století po válce s Čínou a zintenzivnil, když se USA postavily na stranu Pákistánu v konfliktu mezi Pákistánem a Indií o nezávislost Bangladéše. V roce 1971 podepsaly SSSR a Indie 25letou smlouvu o míru, přátelství a spolupráci. Dnešní indická politika „konstantní vzdálenosti“ nebo propagovaných mnohonásobných aliancí je utvářena těmito historickými zkušenostmi a také zapadá do konceptu neangažovanosti, který Indie neustále prosazuje.

Indická vláda se rozhodně nechce nechat zatáhnout do konfliktu mezi demokraciemi a autoritářskými režimy definovanými Bidenovou vládou.

Indická vláda se rozhodně nechce nechat zatáhnout do konfliktu mezi demokraciemi a autoritářskými režimy definovanými Bidenovou vládou. Stejně jako většina zemí globálního Jihu, Módího vláda tento názor nepřijímá. Indie bývá označována jako největší demokracie světa a je tedy automaticky členem tohoto společenství hodnot. Přesto Módího vláda se svou tvrdohlavou domácí politikou a důrazem na hinduismus a nacionalismus vážně omezila některé občanské svobody. Vláda má pravděpodobně obavy vystavit vlastní demokratickou bilanci zkoušce.

Pro indočínský vztah má současná geopolitická situace za následek komplikovanou situaci. Na jedné straně má indická vláda zájem na snížení čínského vlivu v Asii. Na druhou stranu se však snaží Čínu za žádných okolností neprovokovat. Indie například nekomentovala čínské represe v Hongkongu ani nekritizovala neprůhlednou čínskou politiku covid-19.

Indie není v pozici, aby mohla Čínu vojensky
zatlačit zpět v Himalájích, ani diplomaticky
přesvědčit k dosažení dohody.

Také v měření sil na čínsko-indických hranicích, tlačí vláda na umírněnost, protože Indie není schopna ani vojensky zatlačit Čínu v Himálaji, ani ji diplomaticky přimět k dohodě. Obě strany se nemohou shodnout ani na tom, co by se mělo vyjednávat. Poměřování svalů v Himalájích pokračuje, a to navzdory zřízení 16 pracovních skupin k vyřešení hraničního konfliktu, navzdory dohodě o opatřeních na budování důvěry v letech 1993, 1996, 2005, 2012 a 2013. Také po několika bilaterálních jednáních mezi Naréndrou Módím a Si Ťin-pchingem zůstává atmosféra mrazivá.

Přesto se vyvinula hustá síť ekonomických vztahů, na kterých je Indie více závislá než Čína. Navzdory této těsné síti Dillí tvrdí, že se nevrátí k normalizovaným vztahům, dokud nebude vyřešen hraniční spor. Peking naproti tomu říká, že tento spor by neměl zatěžovat ostatní vztahy. Bývalý čínský velvyslanec v Dillí v srpnu 2022 řekl, že linie skutečné kontroly je stabilní. O měsíc později obě strany deeskalovaly tím, že se dohodly na omezeném stažení vojsk. Ale v prosinci 2022 vypukla další hádka kvůli čínské okupaci hřebene v indickém státě Arunáčalpradéš.

Dillí věří, že Čína využívá globální krize k územním ziskům jako během pandemie v roce 2020 ve východním konfliktu v Ladaku. V Indii si lidé pamatují, že Čína zahájila válku v roce 1962 během kubánské raketové krize, kdy pozornost USA a SSSR věnovaly veškerou pozornost situace v Karibiku. Krátce po skončení kubánské raketové krize vyhlásila Čína příměří.

Indický tisk se vehementně rozhořčuje nad každým sporem v pohraniční oblasti a hovoří o čínském „vnikání“ či „porušování“, zatímco vláda tím, že jej označuje za „přestupek“, agresivní čínskou politiku neschvaluje, ale raději by v pohraničním konfliktu deeskalovala a pokud možno nepoužila ozbrojené síly. Zůstává zde totiž indické dilema, že země je vojensky slabší než Čína a diplomaticky za šest desetiletí neudělala téměř žádný krok vpřed.

Prof. Dr. Herbert Wulf je bývalý šéf Bonnského mezinárodního centra pro konfliktní studia (BICC). Dnes je členem BICC a Institutu pro rozvoj a mír (INEF) na univerzitě v Essenu/Duisburgu

 

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Pictorial history of China and India; comprising a description of those countries and their inhabitants, 1851, by Sears, Robert, 1810-1892, zdroj: IPG-Journal, autor: Herbert Wulf, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]