Nejlepší šance Ukrajiny

Úspěšná ofenziva může ukončit válku s Ruskem

Než 24. února 2022 vtrhla armáda ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajinu, převládal názor, že ukrajinský odpor se rychle zhroutí. Myslela si to i americká Ústřední zpravodajská služba, stejně jako Mark Milley, předseda sboru náčelníků štábů USA, který údajně předpověděl, že Kyjev by mohl padnout do 72 hodin. Přesto o více než rok později ukrajinská armáda bojuje dál a na bojišti dosáhla pozoruhodných úspěchů. V březnu odrazila ruský útok na Kyjev a oblasti severně od města. V polovině září znovu dobyla Charkovskou oblast a následně zaútočila na hlavní ruskou obrannou linii mezi Svatovem a Kreminnou v přilehlé Luhanské oblasti. V listopadu donutila RUSKO stáhnout se z části Chersonské oblasti, která leží na pravém břehu Dněpru. UKRAJINA nyní získala zpět přibližně polovinu území, kterého se Rusko po invazi zmocnilo.

Počáteční pesimismus ohledně šancí Ukrajiny byl však mrazivě opodstatněný. Rusko mělo drtivou převahu ve standardních ukazatelích vojenské síly, jako je počet vojáků a množství a kvalita nejdůležitější výzbroje. Putin navíc v roce 2008 zahájil meganákladnou vojenskou modernizaci, která podle všeobecného mínění odborníků výrazně posílila ruské ozbrojené síly. Z těchto důvodů jsem i já věřil, že Rusko zvítězí a neskončí ve vleklé válce.

Nakonec se ukázalo, že větší morálka, vynikající generálské schopnosti a přílišná sebedůvěra Ruska (a z toho plynoucí očekávání rychlého vítězství) měly obrovský význam. Ukrajina doposud dostatečně prokázala, jak významné mohou být tyto a další, často nehmotné faktory. A mnohé vojenské nedostatky Ruska se staly natolik zřejmými, že je otevřeně uznávají i zapálení prováleční ruští nacionalisté, kteří uznávají, že zimní ofenziva nedokázala výrazněji posunout frontu vpřed, a zpochybňují vyhlídky na úspěch. Přesto mnoho západních hodnocení pravděpodobného průběhu a výsledku války stále předpokládá, že na ničem z toho příliš nezáleží a že Rusko zvítězí, protože se poučí ze svých chyb a má materiální zdroje, které daleko převyšují ty ukrajinské.  

Ukrajinská armáda se nyní připravuje na jarní ofenzivu. Na základě zkušeností z posledních 13 měsíců (které jsem zkoumal během dvou cest na válečnou Ukrajinu, včetně míst poblíž frontové linie) je ukrajinská cesta k vítězství zcela pravděpodobná – i když ne tak úplná, jak si Kyjev a jeho stoupenci přejí. S pokračováním války budou zejména Spojené státy, vzhledem ke své klíčové roli ve vyzbrojování Ukrajiny, čelit stále těžším rozhodnutím o nákladech, udržitelnosti a rizicích. Proto je obzvláště důležité zvážit omezenější definice vítězství. I méně než dokonalý výsledek může znamenat pozoruhodný úspěch – a Ukrajina ho má na dosah.

Čísla nejsou všechno

Vzhledem k tomu, že se válka protáhla do druhého roku a bojové linie se ustálily, někteří pozorovatelé se drží přesvědčení, že prodloužení války bude nakonec hrát ve prospěch Ruska. Jeden z prvků tohoto argumentu – že čas přeje Rusku, protože má mnohem více obyvatel než Ukrajina, a tudíž i mnohem více vojáků – nelze jen tak lehce odmítnout. Putinovo povolání 300.000 záložníků v září tuto početní výhodu názorně ukázalo. Stejně tak vlny vojáků, které Rusko s odhodláním použilo v Doněcké oblasti k dobytí města Soledar a okolních oblastí a v dlouhotrvající bitvě o Bachmut.

Toto hodnocení však opomíjí některé z nejdůležitějších složek úspěchu na bojišti, stejně jako klíčová ponaučení, která tento konkrétní konflikt přinesl. Čísla mohou být zavádějící. Za prvé nevypovídají nic o bojové připravenosti, která byla pro Rusko problémem zčásti proto, že mnoho poddůstojníků a dalšího personálu ruské armády určeného k výcviku bylo posláno na frontu nebo k obsazení prázdných praporů. Tyto problémy se budou zhoršovat, čím déle bude válka pokračovat. S přibývajícími ztrátami mohou být ruští záložníci – kteří na rozdíl od svých amerických kolegů nemusí pravidelně cvičit – odveleni na frontu, aby nahradili své zabité nebo zraněné kamarády. I při velkém počtu ruské populace ve vojenském věku si tyto ztráty, jejichž počet se odhaduje na 180.000 až 250.000, vybírají vysokou daň.

Stanovit počty obětí je ďábelsky obtížné, a proto jsou nevyhnutelně nepřesné, a někteří pozorovatelé odmítají čísla zveřejněná západními vládami jako značně přehnaná, stejně jako odmítají oficiální ukrajinské počty vlastních obětí jako nevěrohodně nízké. Ale i kdyby skutečné ztráty Ruska byly jen třetinové oproti nižšímu číslu, značně převyšují celkové ztráty Rudé armády během její desetileté války v Afghánistánu. A existují náznaky, že způsobily nedostatek vojáků. Ruské úřady se snaží situaci napravit takovými kroky, jako je nabídka náborových příspěvků, které jsou násobkem místních průměrných příjmů, zvýšení věkové hranice pro smluvní vojenskou službu a diskuse o podobném kroku u branné povinnosti. Bez ohledu na rozsah nedostatku bude mít Rusko přesto více vojáků než Ukrajina. Jako útočník potřebuje na kontaktních místech velkou převahu, přičemž pravidlo je tři ku jedné.

Čím větší je však armáda, tím větší jsou její potřeby, což poukazuje na další problém: nedostatky ruského systému zásobování armády. Zprávy o špatně vybavených vojácích, kteří jdou do boje, přetrvávají, stejně jako příběhy o horečném úsilí rodin zajistit jim základní potřeby, jako jsou přilby a vesty. Nedostatek vybavení přiznávají i ruská oficiální místa.

Byť má Rusko mnohem více vojenské techniky
než Ukrajina, jeho ztráty jsou také překvapivě vysoké.

Navíc schopnost mobilizovat více vojáků než protivník nemusí být rozhodující, pokud jsou špatně využiti. Hulvátský útok ruské armády na Bachmut, který začal v srpnu a pokračuje navzdory obrovským ztrátám, zpochybňuje tvrzení, že se poučila z dřívějších chyb a začala bojovat obezřetněji. Stejně vysoké jsou i ztráty vojáků (mnozí z nich byli nově mobilizováni) a vybavení během opakovaných útoků na místa, jako je Kamianka, Vuhledar a Avdijivka. Ve Vuhledaru byly ztráty, které nedávno utrpěly 40. a 155. námořní pěší brigáda, z nichž druhá je elitní „gardovou“ jednotkou, tak vysoké, že její vojáci odmítli rozkaz bojovat dál.

Nacionalističtí stoupenci války kritizují chaotické řízení zářijové mobilizace a výkony armády v bojích. Jeden z prominentních zastánců tvrdé linie šel nedávno tak daleko, že se ohradil proti „prokázané do očí bijící nekompetentnosti“ vrchního velení armády a vedení ministerstva obrany a označil je za „kretény“. To, že Putin jmenoval za necelý rok již čtvrtého velitele své „speciální vojenské operace“ a vyměnil další vysoké důstojníky, naznačuje, že i on si uvědomuje, že se výkonnost Ruska nezlepšuje.

Byť má Rusko mnohem více vojenské techniky než Ukrajina, jeho ztráty jsou také překvapivě vysoké. Zničení nebo ukořistění přibližně 2.000 tanků může vysvětlovat návrat k modelům z 60. let (T-62) a dokonce ze 40. let (T-54), stejně jako nedávné rozhodnutí více spoléhat na motostřelecké jednotky. Navzdory tolik vychvalovaným schopnostem ruských bojových letounů a bitevních vrtulníků přišly síly Moskvy o 78 letounů a 80 vrtulníků. Na nedostatek poukazuje i změna využití protivzdušné obrany a protilodních raket k úderům na pozemní cíle a nákupy íránských bezpilotních letounů.

Na morálce záleží

Je zde také otázka morálky, kterou nelze kvantifikovat, ale která je ve válce rozhodující, jak ukázala zpráva RAND Corporation z roku 2018. Na rozdíl od Rusů Ukrajinci brání svou vlast proti útočníkovi a věří, že prohra ve válce by mohla vést ke ztrátě jejich země, což návštěvníci Ukrajiny slyší opakovaně. Protože ruští vojáci nejsou v této svízelné situaci, mají ukrajinští vojáci mnohem větší odhodlání, které prokázali tím, jak statečně odolávali neustálým útokům v místech, jako jsou Bachmut, Avdijivka a Vuhledar. Ukrajinská armáda také utrpěla značné ztráty, ale právě zde záleží na morálce: ve válce ta strana, která jí má více, snese větší utrpení a přinese větší oběti.

Stejnou houževnatost prokázali i těžce zkoušení ukrajinští civilisté. Devastace Ukrajiny ruskou armádou, o níž svědčí zničená města, miliony uprchlíků a vnitřně vysídlených osob a hospodářský pokles téměř o třetinu, tuto houževnatost jen posílila. Zdá se, že Ukrajinci si již téměř zvykli na časté výstrahy, které jim připomínají stále přítomné nebezpečí leteckých a raketových úderů. V době mé druhé návštěvy Ukrajiny, v prosinci, sériové ruské údery na energetickou síť, které začaly na začátku října, přerušily ve městech dodávku elektřiny a tepla, dokonce i vody, a Ukrajinci byli o poznání unavenější. Častým refrénem však bylo, že mají povinnost žít své životy co nejnormálněji a bez stížností, aby uctili své vojáky, kteří snášejí mnohem horší věci. Zářijový Gallupův průzkum ukázal, že Ukrajinci v drtivé většině podporují pokračující odpor, věří, že přinese vítězství, a jsou proti územním ústupkům, které by ukončily krveprolití. Prosincový průzkum neukázal žádné oslabení odhodlání: pouze osm procent respondentů se vyslovilo pro dohodu „území za mír“. Průzkum kyjevského Mezinárodního sociologického institutu z února a března ukázal, že 68 procent respondentů je pro pokračování v boji s cílem získat zpět všechna území ztracená od roku 2014, i kdyby to znamenalo vydržet dlouhou válku a méně vojenské pomoci Západu. Na společenských náladách záleží: války se vedou na frontě, ale jejich výsledek může záviset na tom, co se děje v týlu.

Morálku Ukrajinců doprovází překvapivě trvalé a jednotné odhodlání jejich příznivců. Nejenže se Putinovi vojáci střetli s ukrajinskou armádou, která od roku 2014 získala cenné zkušenosti v boji proti Ruskem podporovaným státečkům na Donbasu, ale v následujícím roce začala Ukrajina také přijímat rozsáhlý výcvik ze Západu. Do začátku roku 2022 vycvičily Spojené státy 23.000 ukrajinských vojáků, Velká Británie 2.000 a Kanada 35.000 (ve všech případech se započítává i bezpečnostní personál). Spojené státy plánují v roce 2023 vycvičit v Německu 2.500 Ukrajinců měsíčně; Británie, která loni v létě vycvičila téměř 5.000, si stanovila cíl 20.000 a nová vojenská asistenční mise EU pro Ukrajinu doufá, že vycvičí 15.000 osob.

Závazek Západu vůči Ukrajině může
s rostoucími náklady a riziky
a vyčerpáním vojenských zásob oslabit.

Zvýšila se také hodnota a sofistikovanost dodávek zbraní ze Západu. Z nástroje pro sledování podpory Ukrajiny, který vytvořila Kielská univerzita, vyplývá, že od 24. ledna 2022 do 15. ledna 2023 Spojené státy poskytly vojenskou pomoc v hodnotě více než 47 miliard dolarů, Velká Británie, Kanada a různé evropské země v hodnotě více než 20 miliard dolarů a Evropský mírový fond EU v hodnotě více než 3 miliardy dolarů. Tato výzbroj zahrnuje protitankové střely a protiletadlové systémy odpalované z ramene, obrněná vyprošťovací vozidla, obrněné transportéry, dělostřelectvo, samohybné houfnice, protibaterijní radary, systémy protivzdušné obrany, bezpilotní letouny a díky laskavosti zemí NATO, které byly kdysi součástí Varšavské smlouvy, i tanky sovětské výroby.

Teď, když už se přestalo řešit dodávání západních tanků na Ukrajinu, začal Kyjev dostávat britské tanky Challenger 2 a německé tanky Leopard 2 (z Německa a několika dalších evropských zemí) a nakonec dostane i americké tanky Abrams M1A1. Pokud jde o letectvo, Slovensko přislíbilo poslat 13 stíhaček MiG-29 ruské výroby a Polsko čtyři a slíbilo další. Ačkoli dodávky západních bojových letounů zůstávají nejisté, nizozemská vláda prohlásila, že bude mít „otevřenou mysl“ ohledně ukrajinských žádostí o stíhací letouny F-16 americké výroby, a francouzský prezident Emmanuel Macron uvedl, že nevyloučil vyslání francouzských bojových letounů.

Závazek Západu vůči Ukrajině může s rostoucími náklady a riziky a vyčerpáním vojenských zásob oslabit, ale zatím k tomu nedošlo, což Putina nepochybně překvapilo. Na Ukrajinu, která se připravuje na jarní ofenzívu, míří obrovské množství západních zbraní. Tanky a bojová vozidla pěchoty zvýší její zdatnost v obrněné válce: první pomohou prorazit ruskou obranu a druhé poskytnou pěchotě lepší ochranu a větší rychlost. Mobilní dělostřelectvo a protivzdušná obrana učiní tento tandem ještě silnějším. Bude trvat měsíce, než dorazí veškerá vyčleněná výzbroj, a Kyjev se nadále obává nedostatku dělostřelectva a granátů. Prozatím však ruská armáda, která zaplatila vysokou cenu za zimní ofenzívu, jež nepřinesla odpovídající zisky, a potýká se s nedostatkem vojáků, munice a vybavení, bude těžko schopna v krátké době zahájit další a možná již přechází do defenzívy.

Další ofenzíva

Na úspěchu nadcházející ukrajinské ofenzívy závisí mnoho. Její příznivci budou mimo jiné pozorně sledovat, zda je vítězství, o které Kyjev usiluje, reálné. Existují však dobré důvody domnívat se, že by mohlo uspět více, než se domnívají skeptici. Ukrajinští vojenští velitelé se ukázali jako mazaní, agilní a vynalézaví v míře, kterou jejich ruští kolegové neprokázali, a kumulativní efekt přicházející západní výzbroje mnohonásobně zvýší palebnou sílu, kterou budou disponovat.

Nedávné rozmístění ukrajinských a ruských jednotek a výstavba ruských obranných linií naznačují, že se ukrajinská ofenziva může soustředit na pronikání na jih do Ruskem ovládaných částí Záporožské oblasti s cílem přerušit ruský pozemní koridor na Krym. Za tímto účelem Ukrajina zintenzivní údery na ruské základny a zásobovací sklady a také na železniční zásobovací linie, které jsou hlavním pilířem ruské vojenské logistiky a vedou přes Tokmak (hlavní uzel v Záporoží) na jih do Melitopolu a dále do Chersonu a na Krym. Zintenzivní se rovněž údery na melitopolskou oblast. Pokud ukrajinské síly dosáhnou Berdiansku nebo Mariupolu, klíčových přístavů na pobřeží Azovského moře, odříznou od sebe ruské síly v levobřežním Chersonu a v Záporoží, což zvýší jejich zranitelnost vůči obklíčení a ztíží zásobování a obranu Krymu – a to i v případě, že bude most přes Kerčský průliv do července plně opraven, jak se plánuje. Alternativním vektorem útoku by mohl být útok z Chersonu směrem na samotný Krym, i když by to vyžadovalo obtížný přechod přes Dněpr. Přesto rozhodnutí Ruska zvýšit rozmístění vojsk a vybudovat zákopové linie na severu poloostrova naznačuje, že tento krok nevyloučilo. V každém případě by se při postupu na jih mohl dostat na dostřel ukrajinských raket také most přes Kerčský průliv, který byl v říjnu vážně poškozen bombou nastraženou v nákladním automobilu.

Kyjev, povzbuzen úspěchy na bojišti, se snaží získat zpět všechna území ztracená od roku 2014, včetně Krymu a celé východní Ukrajiny, což je definice vítězství, kterou prezident Volodymr Zelenskyj opakovaně formuloval a které se nehodlá lehce vzdát. Vojenské okolnosti však mohou ukrajinské představitele donutit k ústupkům: jejich armáda navzdory veškerému úsilí nemusí být schopna vypudit Rusko ze všech ztracených území. Západ, který si to uvědomil, může tlačit na Kyjev, aby učinil těžká rozhodnutí, protože se chce vyhnout nekonečné a ještě nákladnější válce – tím spíše, pokud se západní ekonomiky začnou potýkat s ještě silnějším ekonomickým protivětrem a na Ukrajině zavládne únava. Tento scénář sice není nevyhnutelný, ale nelze jej bez dalšího odmítnout. Jakékoli ukončení války, pokud nedojde k přímé porážce Ruska, by vyžadovalo, aby ukrajinští představitelé učinili bolestivé ústupky, které by byly hluboce nepopulární. Průběh války spolu s politickými a ekonomickými trendy na Západě však může vyžadovat, aby se smířili s tím, že pokračování bojů nepřinese vítězství za podmínek, které si přejí.

Bez ohledu na přesné územní uspořádání
poválečné Ukrajiny bude Kyjev trvat
na členství v NATO a možná ho i dosáhne.

Existují různé způsoby, jak si představit méně než ideální výsledky, ale zvažme dva. V prvním případě by se Rusko stáhlo na bojové linie před invazí a ponechalo by si Krym a území v Donbasu, které před válkou okupovaly dva promoskevské státečky. Ve druhém případě by Ukrajina získala zpět celé Záporoží, a tedy i pobřeží Azovského moře, a Cherson, včetně Ruskem okupovaného úseku černomořského pobřeží. Rusko by si ponechalo Krym a velkou část Donbasu – Luhanskou oblast a část Doněcké oblasti, kterou kontroluje –, ale vzdalo by se pozemního koridoru na poloostrov, který má nyní přes jižní části Doněcké a Záporožské oblasti.

I druhý scénář by znamenal významné ukrajinské vítězství. Putinův plán dosadit v Kyjevě loutkovou vládu a rozdělit si Ukrajinu anexí jejího severu, východu a jihu, včetně pobřeží Černého a Azovského moře, by selhal. Stejně tak by ztroskotal jeho falešný pokus z loňského září o anexi Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti, z nichž tři v té době ovládal jen částečně. Ukrajině by zůstalo přibližně 93 % její rozlohy před invazí a asi 89 % jejího území před rokem 2014. Ačkoli by urovnání v tomto duchu zdaleka nedosahovalo ideálního vyústění pro Kyjev, ušetřilo by Ukrajinu další smrti a ničení, umožnilo by jí pokračovat v mamutím úkolu poválečné obnovy a umožnilo by milionům uprchlíků a vnitřně vysídlených osob (dohromady téměř 14 milionů) návrat domů.

Navíc by Putin nejenže nezastavil sbližování Ukrajiny se Západem, což je jeho dlouhodobý cíl, ale dokonce by ho zaručil a urychlil. Bez ohledu na přesné územní uspořádání poválečné Ukrajiny bude Kyjev trvat na členství v NATO a možná ho i dosáhne. I kdyby aliance nedokázala shromáždit potřebnou jednomyslnost pro přijetí Ukrajiny, mohla by získat bezpečnostní záruky od Spojených států, Velké Británie, Polska a pobaltských zemí, které Ukrajinci považují za své nejpevnější zastánce, a dalších ochotných států NATO. Pokud se bezpečnostní záruky nedostaví, bude se Ukrajina muset spokojit s dlouhodobým závazkem Západu poskytovat vojenský výcvik a výzbroj. Takový výsledek by Ukrajinci považovali za rovnající se zradě, ale nemohou ho vyloučit. I za těchto okolností by trvalá vojenská pomoc Západu, zkušenosti získané z této války a vědomí Ruska, že Ukrajinci budou bojovat a budou bojovat dobře, poskytly Kyjevu solidní schopnost sebeobrany.

Dokonalý a dobrý

Západ by si neměl dělat iluze o tom, co od něj bude vyžadováno na vojenské a hospodářské frontě, a to ani po válce. Kyjev je sice za západní výzbroj vděčný, ale opakovaně zdůrazňuje, že brzy a na neurčito bude potřeba mnohem více. Pokud se zdá, že ukrajinské vítězství je blízko, budou američtí a evropští politici čelit naléhavým požadavkům na zvýšení své již tak značné vojenské podpory (i za cenu snížení vlastní vojenské připravenosti), aby zajistili, že ho Kyjev vybojuje.

V ekonomické oblasti válka způsobila na Ukrajině ohromující destrukci a obrovský rozpočtový schodek. Ten v roce 2022 činil téměř 25 miliard dolarů a letos by mohl dosáhnout 38 miliard dolarů. Potřeby Kyjeva v oblasti hospodářské a humanitární pomoci se budou s pokračující válkou zvyšovat, ale budou přetrvávat i po jejím skončení. Světová banka odhaduje náklady na poválečnou obnovu na 411 miliard dolarů, zatímco ukrajinský premiér Denys Šmyhal je vyčíslil na 750 miliard dolarů.

Tyto výzvy je však třeba vnímat v kontextu toho, co se stalo od 24. února. Nejenže Ukrajina odvrátila porážku a podmanění, ale její armáda vytlačila Rusko z velké části země díky odvaze, chytrým vojenským velitelům a bohatému západnímu výcviku a výzbroji. I kdyby se Kyjev nakonec musel spokojit s politickým urovnáním, které vyžaduje ústupky, Putinovi se nepodaří Ukrajinu podřídit, odstřihnout rozsáhlé části jejího území včetně pobřeží a připojit je k Velkému Rusku. Když válka začala, zdálo se, že se mu to všechno podaří a možná ještě víc. Nyní se ukrajinské vítězství, i když neodpovídá kyjevskému ideálu, stalo nejen představitelným, ale i pravděpodobným.

 

Rajan Menon je ředitelem Programu velké strategie v Defense Priorities, emeritním profesorem mezinárodních vztahů na City College of New York a nerezidentním vědeckým pracovníkem Carnegie Endowment for International Peace.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Depiction of a military exercise led by Lieutenant-General Pierson and witnessed by George III, 1779, Philip James de Loutherbourg, zdroj: Foreign Affairs, autor: Rajan Menon, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]