Proč jsou pravicové strany tak úspěšné? Bezmoc je dvojčetem hněvu

Teror, finanční krize a uprchlická krize: tři události zničily důvěru některých občanů ve stát. Je obtížné ji napravit.

Toto je několik nejdůležitějších událostí uplynulých týdnů. Španělsko: po místních a regionálních volbách se země potýká s posunem doprava. Konzervativci získali půdu pod nohama, na mnoha místech však potřebují k vládnutí pravicově populistickou stranu Vox. Turecko: prezident Recep Tayyip Erdogan po dvaceti letech u moci opět triumfuje. Německo: průzkum veřejného mínění přisuzuje AfD v celé zemi 18 procent. Na stejné úrovni jako SPD. To je historicky nejvyšší číslo. Na východě země zůstává AfD nejsilnější stranou.

USA: DONALD TRUMP má reálnou šanci stát se příštím americkým prezidentem, píše na titulní straně týdeník Economist. Titulek zní: „Vážně? Ano.“ Izrael: desetitisíce lidí opět vyšly do ulic proti soudní reformě ultrapravicové vlády premiéra Benjamina Netanjahua. Demonstranti obviňují vládu, že chce oslabit soudnictví a podkopat demokracii v zemi.

Žádné dvě země nejsou stejné. Kromě zvláštností však existuje určitý trend. Ti, kteří se snad domnívali, že po vzestupu neliberálního, autoritářského a pravicově populistického hnutí bude následovat jeho úpadek, by se měli zhluboka nadechnout a přiznat si: ne, toto hnutí je stále silnější a přítomnější. Viz také Itálie, Maďarsko, Švédsko.

Jsou frustrovaní, závislí, svedení, fixovaní na autoritu?

Zarážející je i to, že představitelé pravicově populistických stran se zdají být vůči skandálům imunní – Trump například koketuje se svým zvláštním vztahem k Vladimiru Putinovi, neuznává výsledek svobodných voleb, nechává své příznivce útočit Kapitol a probíhají proti němu různá vyšetřování. Navzdory tomu velká většina republikánů podporuje jeho opětovnou kandidaturu na prezidenta.

Je také zarážející, že představitelé pravicově populistických stran se zdají být imunní vůči skandálům – Trump například koketuje se svým zvláštním vztahem k Vladimiru Putinovi, neuznává výsledky svobodných voleb, jeho příznivci útočí na Kapitol a probíhají proti němu různá vyšetřování. Přesto velká většina republikánů jeho kandidaturu na prezidenta opět podporuje. Překvapivé množství volí také Orbána, Meloniovou a Netanjahua.

Kdo chce tomuto jevu porozumět, nesmí se uchylovat k psychologismům. Jsou voliči pravicových stran frustrovaní, odpojení, svedení, fixovaní na autority? Možná, ale takové charakteristiky více zakrývají, než osvětlují. Atributy tohoto druhu nemají ani přesvědčovací sílu, ani nepodporují prozření. V nejlepším případě vyvolávají v oslovených reflexy vzdoru. Nyní více než kdy jindy.

Někdy však název strany prozrazuje, o co jejím voličům skutečně jde. V zemských volbách v Brémách před dobrými dvěma týdny dosáhlo sdružení „OBčANé V HNěVU“ celostátně 9,4 procenta. Není náhodou, že program strany odkazuje na tak silnou emoci, jako je hněv. Vyjadřuje spíše emocionální konstantu uvnitř pravicově populistického hnutí, přinejmenším ve vztahu k Evropě a USA.

Iracionální obavy jsou také obavy

Když jsou lidé trvale naštvaní, chybí jim východisko. Bezmoc je dvojčetem hněvu. V posledních dvou desetiletích vyvolaly otřesy tři události, s nimiž se dosud nikdo nevypořádal.

Na jedné straně jsou to teroristické útoky z 11. září 2001. Co dělat proti militantnímu islamismu? Války v Afghánistánu a Iráku se změnily v debakl. Místo toho stále blíže přicházely hrozby. Londýn, Madrid, Brusel, Paříž, Berlín. Co to má společného s islámem, s šátky, mešitami, imigrací? Iracionální obavy jsou také obavy.

Na jedné straně jsou tu teroristické útoky z 11. září 2001. Co lze dělat proti militantnímu islamismu? Války v Afghánistánu a Iráku se změnily v debakl. Místo toho se stále více přibližovaly hrozby. Londýn, Madrid, Brusel, Paříž, Berlín. Co to má společného s islámem, šátky, mešitami, imigrací? Iracionální obavy jsou také – obavy.

V Americe vznikla jako reakce na finanční krizi Tea Party

Světová FINANčNí KRIZE otřásla další základní důvěrou. Politici se podívali do propasti, označili banky za systémově důležité, zachránili je miliardami peněz daňových poplatníků a šéfové, kteří hazardovali, byli zčásti štědře odškodněni. Spravedlnost? Ale kde! V Americe jako reakce na krizi vznikla Tea Party, která byla předchůdcem trumpismu.

Nakonec přišel podzim 2015, kdy se do Evropy valily statisíce uprchlíků, mnozí z nich nekontrolovaně. Dublinská pravidla byla pozastavena, nebyly dohodnuty horní limity ani evropský systém kvót. Politika se zdála být bezmocná a bezbranná. Podstatná kritika výroku Angely Merkelové „My to zvládneme“ nepřišla od žádné ze stran zastoupených v Bundestagu.

Ať už se jednalo o válku v Afghánistánu, záchranu bank nebo přijímání uprchlíků, všechna opatření byla považována za „jediné možné“. Ti, kdo je kritizovali, se v parlamentu viděli jako téměř bez zastoupení. To k hněvu výrazně přispělo. Stejný vzorec – obyvatelstvo, které je skeptické nebo dokonce nepřátelské vůči politickému vývoji, se utkává s jednotou velké koalice – lze nalézt také v debatách o covidu a dodávkách zbraní na Ukrajinu.

Pravicový POPULISMUS však není národním fenoménem. Sahá od Ameriky po Maďarsko, od Švédska po Itálii. Chápat jej především jako reakci na konkrétní vládní rozhodnutí není správné.

To je, zhruba načrtnuto, hlásná trouba pravicové populistické zášti. Vyplývá z toho, že v oblasti boje proti terorismu a kriminalitě, imigrace a integrace, zadlužení a sociální spravedlnosti si strany středu nemohou dovolit chyby. Tam jsou zranitelné a vystavené útokům.

Procesy odcizení části lidí od státu a jeho institucím nelze jen tak zvrátit. Během tří let covidu byly dokonce urychleny. Je třeba řešit mechanismy, které je způsobují. To je zásadní v boji proti pravicově populistickým stranám. Protože hněv a bezmoc mohou být velmi vytrvalé.

 

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: 1896 Judge cartoon shows William Jennings Bryan-Populism as a snake swallowing up the mule representing the Democratic party by US-PD, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Malte Lehming, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]