Proč Putin potřebuje Wagnerovou skupinu

Skrytý boj o moc, který udržuje při životě brutální ruské milice

Na začátku května se otevřeně projevilo napětí mezi ruským ministerstvem obrany a soukromou vojenskou skupinou Wagner, která má blízko k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Vojáci Wagnerovy skupiny hráli po několik měsíců hlavní roli v ruském obléhání Bachmutu na východě Ukrajiny, což si vyžádalo obrovské lidské ztráty. Teď toho měl JEVGENIJ PRIGOžIN, bojovný velitel Wagnerovy skupiny, dost. Ve zveřejněném videu stojí obklopen mrtvými těly Wagnerových vojáků v Bachmutu a chrlí nadávky na Sergeje Šojgua, ruského ministra obrany, a také na šéfa generálního štábu a velitele ruských sil na Ukrajině. Prigožin pohrozil, že stáhne své jednotky z Bachmutu, pokud jim nebude okamžitě poskytnuta další munice.

Mnohým pozorovatelům se zdálo, že mezi Wagnerem a Kremlem vzniká zásadní trhlina. Jiní spekulovali, že Prigožinovy dny jsou možná sečteny, když si zřejmě znepřátelil celé ruské vojenské vedení. O dva dny později však Prigožin odvolal svou hrozbu, že wagnerovce z Bachmutu stáhne, a snažil se situaci prezentovat jako úspěšně vyřešenou v jeho prospěch. A pak v novém videu vynadal jakémusi nejmenovanému „šťastnému dědečkovi“, který si „myslí, že je dobrý“, čímž v Moskvě vyvolal mnoho zvednutých obočí ohledně toho, koho si bere na mušku. Nakonec toto melodrama vypadalo jako zoufalý pokus Prigožina zachránit pověst wagnerovců jako jediné ruské jednotky schopné ofenzivních operací, a to navzdory katastrofálním ztrátám v Bachmutu.

V tomto pohledu však chybí vysvětlení, proč Putin Prigožinovy výstřelky toleroval a kam vlastně wagnerovci v ruské vojenské a zpravodajské hierarchii patří. Ve skutečnosti je jejich vzestup na výsluní pouze nejnovějším vývojem v dlouhé historii ruské a sovětské závislosti na neformálních silách, která sahá až do Stalinovy éry. Skupina má navíc na Ukrajině značné dědictví, protože se tam poprvé objevila během předchozí ruské války v Donbasu před osmi lety. Pro Putina se WAGNEROVA SKUPINA stala také klíčovým prostředkem k ovládnutí armády, kterou dlouhodobě považuje za potenciální hrozbu pro svou vládu. Na rozdíl od západních předpokladů souvisí významná role wagnerovců ve válce stejně tak s dynamikou moci v Moskvě jako s tím, co se děje na bojišti na Ukrajině.

Stalinovy tajné síly

Abychom pochopili relativní sílu Prigožina a Wagnerovy skupiny v Rusku, je třeba zvážit, jak společnost vnímají nejméně čtyři různé složky ruského státu: vojenská rozvědka známá jako GRU, armáda jako celek, státní bezpečnostní agentura známá jako FSB a sám Putin.

GRU hrála hlavní roli při vzniku Wagnerovy skupiny a důvody do značné míry spočívají v bouřlivých reformách, kterými vojenská rozvědka prošla na přelomu let 2000 a 2010. Za Šojguova předchůdce Anatolije Serďukova, který byl ministrem obrany v letech 2007-2012, se ministerstvo snažilo snížit roli GRU v armádě. Brzy po svém nástupu však Šojgu změnil kurz a do GRU vložil nové zdroje. V důsledku toho byla agentura posílena o nové pracovníky, z nichž mnozí byli rekrutováni z vojenských speciálních jednotek Specnaz, které byly tradičně pod dohledem GRU. Pro generály, kteří agenturu řídili, dávalo přibírání dalších speciálních jednotek smysl: ruská armáda byla v té době silně zapojena do konfliktu v Sýrii, stejně jako na Krymu a na východní Ukrajině, a GRU se přeorientovala na to, co nazývala „aktivním zpravodajstvím“ – provádění ozbrojených operací spíše než pouhé získávání zdrojů jako při tradiční špionáži. V následujících letech tato mentalita Specnaz uvnitř agentury rostla a generál Vladimir Alexejev, který Specnaz řídil, byl povýšen na prvního zástupce náčelníka GRU.

Rusko se od Stalinovy éry spoléhá na neformální
a popíratelné vojenské síly.

Právě v souvislosti s touto změnou priorit GRU se v ruských médiích poprvé objevila zpráva o existenci Wagnerovy skupiny. V roce 2015 nezávislý zpravodajský web Fontanka.ru se sídlem v Petrohradě informoval, že příslušníci této soukromé vojenské společnosti působí na východní Ukrajině. Fontanka také jako první informovala o tom, že Prigožin byl hlavním podporovatelem Wagnerovy skupiny a že Dmitrij Utkin, který sloužil jako velitel Specnaz, byl pověřen vedením jejích vojenských operací. Ve skutečnosti, ačkoli to v té době nebylo známo, bylo uvnitř GRU vytvořeno nové oddělení, které mělo dohlížet na činnost soukromých vojenských společností, včetně Wagnerovy skupiny. Několik měsíců poté, co jsme poprvé informovali o její existenci, nám jeden z úředníků GRU potvrdil existenci tohoto nového oddělení, v němž pracovali, nepřekvapivě, veteráni Specnaz. Pro GRU představoval Wagnerova skupina pohodlnou možnost popření jejích operací v době, kdy se RUSKO veřejně distancovalo od svého přímého zapojení na východní Ukrajině.

Na první pohled se zdá, že využívání soukromých vojenských skupin zapadá do nového modelu války jednadvacátého století. Vojenské kontraktory využívaly Spojené státy například v Iráku a Wagnerova skupina měla jistou podobnost s americkou vojenskou společností Blackwater. Pro GRU však Wagner představoval také pokračování mnohem starší tradice sahající až do sovětských dob, kdy Kreml využíval zástupné síly k intervencím v konfliktech po celém světě. „Je to stejné, jako když jsme měli naši armádu v přestrojení ve Španělsku během španělské občanské války,“ řekl nám v roce 2017 jeden z představitelů GRU, když jsme se ho zeptali, proč agentura potřebuje soukromou vojenskou společnost, jako jsou wagnerovci.

Byť sovětská vláda nikdy oficiálně nepotvrdila svou intervenci, je dobře známo, že Stalin vyslal vojenské poradce na podporu republikánských sil ve Španělsku ve 30. letech. Všichni sovětští vojáci, kteří tam odjeli, dostali falešně španělsky znějící jména. (Jedním z těchto poradců byl legendární sovětský důstojník Hadži Mamsurov, který byl ve Španělsku znám jako plukovník Xanti a který mohl být jedním z možných předobrazů postavy Roberta Jordana v románu Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana). V roce 2015 byl ve španělském městě nedaleko Madridu při slavnostním ceremoniálu za účasti Mamsurovových potomků a ruských vládních představitelů odhalen pomník plukovníka Xantiho.

Sovětští a ruští vojenští představitelé dlouho považovali španělskou občanskou válku za „dobrou válku“: sovětští vojáci stáli na správné straně a boje byly nepochybně protifašistické, protože republikáni bojovali proti nacionalistickým silám generála Francisca Franca, který byl spojencem Mussoliniho i Hitlera. V oficiální ruské historiografii je sovětská intervence ve Španělsku považována za přímého předchůdce Velké vlastenecké války – monumentálního boje Ruska proti nacistickému Německu ve druhé světové válce.

Pro GRU se ruská zkušenost ze španělské občanské války stala vhodným ospravedlněním pro přijetí wagnerovských sil na Ukrajině, kde Kreml trval na tom, že opět bojuje proti fašistům. A Wagner Group měla dokonce svého vlastního plukovníka Xantiho: stejně jako slavný sovětský důstojník používal Dimitrij Utkin pseudonym – Wagner – a mezi jeho úkoly patřilo i řízení ruských žoldnéřů, v jeho případě v Sýrii.

Hra na generály

Mnohem složitější otázkou je však rozsah podpory wagnerovců v armádě a FSB. V letech od jejich vzniku v roce 2015, a zejména od začátku současné ruské války na Ukrajině, se charakter vojenských operací Wagner Group značně proměnil. Začínala jako tajná, popíratelná zástupná žoldnéřská jednotka a postupně se vyvinula ve velkou vojenskou jednotku s operacemi v několika zemích, vlastním dělostřelectvem a letectvem, a nakonec i obrovskými náborovými billboardy v ulicích ruských měst, vlastní filmovou produkcí oslavující její činy a velkou nablýskanou věží v Petrohradě pro její firemní sídlo. Stala se také známou jako nejbrutálnější síla ruské armády, která se otevřeně chlubila tím, že zabíjí „zrádce“ tím nejstrašnějším způsobem.

Vzhledem k tomu, že Prigožin je stále odvážnější ve své kritice vojenského vedení, mnozí pozorovatelé si začínají klást otázku, jak dlouho mu to bude procházet. Podle představitelů agenturních sil Specnaz, s nimiž jsme hovořili, GRU prozatím zachovává wagnerovcům podporu. Zdá se, že GRU věří, že zůstávají užiteční.

Podpora agentury však Prigožinovi příliš jistoty nedává. Za Putinova působení se již vyskytly pozoruhodné případy, kdy podpora GRU za mnoho nestála. Na počátku tohoto století například GRU a její jednotky Specnaz dohlížely na zástupný vojenský prapor v Čečensku s názvem Vostok, který řídil Ruslan Jamadajev, mocný čečenský vojevůdce. Vostok byl efektivní silou a Jamadajev byl loajální GRU. To však nestačilo k jeho ochraně, když se jeho klan dostal do otevřeného konfliktu s čečenským prezidentem Ramzanem Kadyrovem. V září 2008 byl Jamadajev zavražděn při střelbě z auta, když seděl ve svém mercedesu na semaforu jen několik set metrů od Bílého domu, sídla ruské vlády, v Moskvě). Mnozí se domnívají, že vraždu nařídil Kadyrov.

Prigožin si zatím udržuje určitou podporu i v armádě, přestože ministerstvo obrany sžíravě kritizuje. Od září 2022, kdy Rusko ztratilo velkou část území v důsledku ukrajinské ofenzivy na severovýchodě země, Prigožin otevřeně útočí na ruské vojenské velení. Nicméně ruská silně kontrolovaná média, včetně takzvaných vojenkorů – ruských válečných reportérů, kteří jsou nasazeni v armádě – dostala příkaz pomáhat propagovat Wagnerovu skupinu a její aktivity na Ukrajině. Výsledkem je, že prokremelské noviny nadále publikují rozhovory s wagnerovskými důstojníky, které oslavují bojového ducha skupiny.

Stejně důležitý je pro Wagnerovu skupinu i postoj FSB, hlavní ruské zpravodajské služby. Po počátečních přešlapech FSB na začátku války získala tato agentura v poslední době zpět svou pozici a vliv v rámci ruského establishmentu. V samotném Rusku stále agresivněji potlačuje jakékoli náznaky nesouhlasu. Je však velmi aktivní i na Ukrajině, zejména její vojenská kontrarozvědka, která zajišťuje dohled nad armádou a má za úkol potlačovat všechny formy odporu na územích okupovaných Ruskem. Wagner jako vojenská jednotka spadá pod tuto složku FSB, což Prigožina příliš neuklidňuje.

Užitečnost špatnosti

Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje Prigožinovu další roli na Ukrajině, je však sám Putin. Prigožinovy opakované útoky na dva nejvyšší vojenské představitele se totiž zdají být natolik mimo mísu, že pouze Putinova osobní podpora se zdá být schopna vysvětlit pokračující roli vůdce Wagner Group ve válce. Proč je však Prigožin pro Putina cenný?

Vysvětlení spočívá v komplikovaném vztahu Putina s ruskou armádou. V prvních letech vlády bylo jednou z největších výzev pro Putina udržet armádu pod kontrolou. Armáda jako jedna z největších armád na světě v obrovské zemi, kde se vše dělá ve vlastní režii, má tradici dbát na to, aby vnější svět o její činnosti věděl co nejméně. To znamená, že obvyklé formy vládního a veřejného dohledu – ať už prostřednictvím parlamentu, orgánů činných v trestním řízení nebo médií – se v Rusku jednoduše nekonají. Během svého prvního desetiletí v úřadu se Putin snažil upevnit kontrolu nad armádou tím, že jmenoval bývalého generála KGB a svého důvěrného přítele Sergeje Ivanova ministrem obrany. V roce 2017 ho však byl nucen vyměnit, když se ukázalo, že Ivanovovy snahy o zahájení rozsáhlejší reformy armády selhaly. Později se Putin opět pokusil získat větší vliv se Šojguem, dalším člověkem stojícím mimo armádu.

Čím více se Prigožin v Putinově Rusku chová jako
zlý dvorní šašek, tím lépe.

Nyní, po více než roce války na Ukrajině, však existuje jen málo důkazů, že Putin se Šojguem uspěl více než s Ivanovem. Putin navíc chápe, že v době války má armáda tendenci získávat ve státě větší moc. Ví, že čím déle bude válka pokračovat, tím více tato moc poroste a tím těžší pro něj může být vykonávat kontrolu. A protože má tendenci vnímat svět v kategoriích hrozeb, relativní moc armády je něco, co ho znepokojuje – v některých ohledech dokonce více než výkon armády na bojišti.

V důsledku toho se Putin uchyluje ke stále neortodoxnějším metodám, aby generály zkrotil. Počínaje podzimem 2022 například povzbuzoval válečné reportéry, aby zveřejňovali problémy v armádě. Ještě důležitější však byla úloha wagnerovců jako protiváhy armády. Pro Prigožina je to navzdory mimořádným ztrátám, které jeho vojáci utrpěli, oboustranně výhodná situace. Uznává, že nikdy nebude pro Putina představovat politickou hrozbu, protože kromě Putinovy vlastní záštity nemá v rámci ruské vládnoucí elity žádnou jinou podporu. A Putin si dává pozor, aby to tak zůstalo.

Díky svému zvláštnímu postavení – volně řízenému GRU, tolerovanému armádou a chráněnému Putinem – si Prigožin doufá udržet své jedinečné postavení na stále středověčtějším dvoře Kremlu. A v této situaci mohou být i jeho nehorázné útoky součástí záměru: čím více se bude chovat jako zlý dvorní šašek, tím lépe. To je v ruských dějinách známý typ. V osmnáctém století car Petr Veliký udělal z Alexandra Menšikova, své vlastní verze dvorního šaška, nejmocnějšího knížete v zemi z podobného důvodu: Menšikov se svým skromným původem neměl v ruské aristokracii žádné postavení a byl brutální, bezohledný a naprosto loajální vůči carovi, který měl ve zvyku ho bít holí.

Prigožin však zjevně nechápe, že Putinovo Rusko není Rusko Petra Velikého, jakkoli se to on i Putin snaží tvrdit. Mnohé vrstvy ruské společnosti, zejména byrokracie, sledují eskapády šéfa wagnerovců s hrůzou a znechucením. Právě teď wagnerovci pálí víc munice než kterákoli jiná ruská jednotka, což lze ospravedlnit jen do té doby, dokud dělají to, co Prigožin slíbil – postupuje v Bachmutu. Pokud se situace na bojišti zhorší, může se toto obrovské několikaměsíční tažení, při němž wagnerovci obětovali tisíce lidských životů a zničili obrovské množství válečného materiálu, začít jevit jako kolosální plýtvání omezenými zdroji. Ale to, zda by Putin považoval vážný neúspěch wagnerovců za hrdelní zločin, je jiná věc. Ruský prezident má za sebou dlouhou historii efektivního využívání neúspěšných úředníků, politiků a dalších přisluhovačů – na mysl přichází bývalý prezident a premiér Dmitrij Medveděv. Prigožin by mohl být další na řadě.

 

Andrej Soldatov je vedoucím pracovníkem Centra pro analýzu evropské politiky a spoluzakladatelem a redaktorem portálu Agentura.ru, který sleduje činnost ruských tajných služeb.

Irina Borogan je vedoucí pracovnicí Centra pro analýzu evropské politiky a spoluzakladatelka a zástupkyně šéfredaktora serveru Agentura.ru.

Jsou spoluautory knihy Vlastenci: ruští exulanti, kteří bojovali proti Kremlu.

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Yevgeny Prigozhin’s military mutiny in Rostov-on-Don on June 24, 2023. A man with a flag of Shtil-Wagner in front of police cars by Fargoh, zdroj: Foreign Affairs, autoři: Andrei Soldatov and Irina Borogan, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]