Tváří v tvář vzpouře ponížený Putin nevěděl, co má dělat. Měli bychom se obávat, co udělá příště.

Ruský vůdce po svém selhání pravděpodobně obnoví svůj útok na Ukrajinu a doma zavede ještě intenzivnější represe

Když se stane něco nepochopitelného, může nás uklidnit, když se vrátíme ke starým klišé. Churchillův slavný popis Ruska jako „hádanky, zahalené do záhady, uvnitř záhady“ vystihuje to, co mnozí analytici Ruska pociťují po přerušené ozbrojené vzpouře, kterou o víkendu vedl velitel Wagnerovy skupiny JEVGENIJ PRIGOžIN. Přestože odpovědi zůstávají neuchopitelné, některé prvky se zdají být důležité pro orientaci v mlze.

Existují pádné argumenty, že Prigožinova ozbrojená vzpoura oslabila Vladimira Putina. Poprvé po 23 letech se mnozí Rusové v sobotu ráno probudili s otázkou, zda má jejich prezident stále vše pod kontrolou. Pak, několik hodin poté, co viditelně otřesený Putin oznámil, že zrádci budou potrestáni, byla obvinění proti Prigožinovi stažena a jeho ozbrojenci, kteří údajně sestřelili letadlo a několik vrtulníků a zabili několik vysoce kvalifikovaných vojenských pilotů, dostali bezpečnostní záruky.

Z toho vyplývá, že Putin musel Prigožinovi ustoupit, a v zemi, kde za kritiku armády na sociálních sítích hrozí trest odnětí svobody, se bez ostychu a velmi veřejně potvrdila propast mezi bohatými a mocnými na jedné straně, a obyčejnými občany na straně druhé. Ruská armáda, která již několik měsíců stagnuje na ukrajinské frontě, nebyla schopna – anebo ochotna – zastavit postup wagnerovců přes rozsáhlá ruská území.

V praxi Putinova smlouva s ruským lidem spočívá v tom, že výměnou za demokratické svobody mu poskytne stabilitu a bezpečnost. Tato smlouva byla porušena. V demokracii by vše výše uvedené znamenalo politickou smrt. RUSKO však není ani demokracie, ani fungující stát. Jediný způsob, jak pochopit, co se v posledních dnech stalo, je podívat se na události prizmatem sváru mezi zločineckými gangy, v němž má každý z mafiánských bossů na toho druhého takový vliv, že se rovnováha sil může snadno vychýlit na obě strany. Skutečnost, že Prigožin je stále naživu, naznačuje, že cokoli, co má na Putina, je tak škodlivé, a tak dobře chráněné neviditelnými spojenci, že je pro Putina bezpečnější nechat ho žít – prozatím.

Ve dnech, které vedly ke vzpouře wagnerovců, Prigožin množil své výpady proti obrannému establishmentu, ale Putina šetřil. Po prezidentově projevu k národu, v němž se rozhodně postavil na stranu armády, Prigožin sundal rukavičky. Naznačuje to, že Prigožin si do poslední chvíle nebyl jistý, koho Putin podpoří, a že očekával politickou podporu shora. Ta se však nikdy nedostavila, a to ani od politiků, ani od nejvyšších armádních představitelů. To znamená pro Prigožina porážku. Jeho eskapáda navíc vykouřila všechny zrádce v Putinově okolí. V tomto smyslu vychází Putin jako krátkodobě silnější.

Pokud chce Putin toto malé vítězství upevnit, bude se muset vypořádat se dvěma faktory.

V diktatuře, která se ráda vydává za demokracii, bude třeba řešit rozkoly v režimu, které tato vzpoura odhalila, pomocí přísnějších represí a ještě větší kontroly médií. Vyvolání vlasteneckého šílenství a několik – nejlépe zahraničních – obětních beránků by vše pěkně uzavřelo. Prigožinových 25.000 mužů, kteří byli připraveni pochodovat proti pravidelné armádě, bude také třeba zvládnout. Připočteme-li k nim přibližně 32.000 demobilizovaných bývalých vojáků, kteří byli po zahájení povstání uvedeni do pohotovosti prostřednictvím Prigožinových sítí, má nyní ruský stát co do činění s téměř 60.000 rozzlobenými muži s bojovými zkušenostmi, z nichž někteří jsou stále ozbrojeni a většina má kriminální minulost. Někteří z nich, zejména ti, kteří se cítí Prigožinem zrazeni, mohou být zlákáni do pravidelné armády. Ostatní budou představovat hrozbu pro společenský řád, pokud se je nepodaří dostat pod kontrolu pomocí strachu nebo násilí. Budoucnost vypadá bezútěšně.

V době psaní tohoto článku se po celém Rusku strhávají Wagnerovy plakáty. Skutečnost, že Prigožin stále žije, však naznačuje, že má stále nějakou roli. V Bělorusku bude bezpečně mimo Putinův dosah, ale dostatečně blízko, aby mohl být užitečný. Je nepravděpodobné, že by běloruský diktátor Alexandr Lukašenko hrál významnou roli v dohodě uzavřené mezi Prigožinem a Putinem. Ruské zdroje tvrdí, že hlavními vyjednavači byli Alexej Djumin, gubernátor Tulské oblasti, kde se Prigožinova armáda zastavila, a Nikolaj Patrušev, mocný šéf ruské bezpečnostní rady. Djumin je bývalý Putinův bodyguard a mnozí ho považují za potenciálního Putinova nástupce, který ztělesňuje loajalitu, mládí a čerstvou krev.

Lukašenko jako frontman jednání poslušně splní příkaz svého pána, čímž uchrání Putina a jeho chráněnce před poskvrněním spojením s Prigožinem. Pokud Prigožin skutečně skončí v Bělorusku, může být katalyzátorem, který konečně vtáhne běloruské muže do války, aniž by Lukašenko musel poslat svou pravidelnou armádu, čemuž se navzdory Putinovu tlaku brání. Představte si, že by se v Minsku znovu zaregistrovala skupina Wagner, která by byla schopna verbovat běloruské trestance nebo jinak nutit běloruské muže do války. Počet mužů by možná nestačil na vážné vpády na Ukrajinu, ale přinutil by Ukrajince posílit severní hranici, čímž by odvedl muže z frontových linií na východě a jihu.

Zatímco úspěšné povstání by Ukrajině alespoň krátkodobě prospělo, nyní je pravděpodobné, že ponížený, ale restartovaný Putin obnoví útoky s větší intenzitou.

Jestliže první kolo zápasu Prigožin versus ruský establishment vyhrál Prigožin v sobotu dopoledne, Putin se vrátil odpoledne. Pes požírá psa, ale když se navzájem drží za ocas, ani jeden z nich nemá jasnou převahu. Každopádně UKRAJINA bude potřebovat ještě větší podporu Západu, protože Rusko balancuje na hraně mezi chaosem a absolutní diktaturou.

Samantha de Bendern je spolupracovnicí thinktanku pro mezinárodní záležitosti Chatham House a politickou komentátorkou francouzské televize LCI.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Yevgeny Prigozhin’s military mutiny in Rostov-on-Don on June 24, 2023. A tank with flowers in the muzzle by Fargoh, zdroj: Foreign Affairs, autorka: Samantha de Bendern, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]