Převrácení vztahu pachatel-oběť made in Rusko

Americký politolog John Mearsheimer ve své nedávné eseji zveřejněné na serveru Cicero obviňuje Západ z války na Ukrajině: Putin se prý cítil ohrožen přítomností NATO ve východní Evropě. Novinář Thomas Urban s tím nesouhlasí.

Americký politolog John Mearsheimer už dobré desetiletí neúnavně obviňuje Západ z RUSKO-ukrajinské války. Zda jsou vojenské vyhlídky Ukrajiny tak bezútěšné, jak je líčí ve své poslední eseji, je diskutabilní. Především jsou však hlavní premisy jeho argumentace o příčinách války neudržitelné.

1. Rusko vede preventivní válku

Mearsheimer však neuvádí jediný důkaz o přípravě ukrajinského útoku na Rusko. Ani v literatuře o bezpečnostní politice vydané v Moskvě do roku 2014, tedy do roku ruské invaze do Donbasu, o tom není žádná zmínka. Americký prezident Barack Obama nejenže omezil americkou vojenskou přítomnost v Evropě a vzdal se velkých zbrojních projektů, ale dokonce vyhlásil „reset“ vztahů s Moskvou.

Ukrajinské ozbrojené síly po roce 2014 skutečně obdržely výzbroj, nejprve od Britů a Kanaďanů, poté i za Donalda Trumpa od USA, a jejich důstojnický sbor absolvoval taktický výcvik. Tato vojenská spolupráce jim však zdaleka neumožnila pustit se do ofenzivy, pouze zvýšila jejich obranyschopnost tváří v tvář zamrzlé, ale stále se rozbíhající výměně úderů v Donbasu.

Na konci roku 2021 byli na společné hranici rozmístěni ruští vojáci, nikoli ukrajinští. Krátce před ruskou invazí na Ukrajinu 24. února 2022 prezident Zelenskyj odmítl americká varování, že dojde k válce. Věci zcela jasně vyřkl žoldnéřský vůdce Jevgenij Prigožin, který se podílel na ruské strategii, v předvečer své frašky s převratem 24. června 2023: „UKRAJINA a NATO nechtěly před válkou napadnout Rusko. K žádným „šíleným akcím“ ze strany Kyjeva nedošlo.“

2. Západ agitoval proti Moskvě v sousedních republikách 

Jako důkaz tohoto tvrzení uvádí Mearsheimer Putinův citát z roku 2023: „Západ se neustále snaží zapálit postsovětské státy, a především zničit Rusko jako největší přežívající část historického rozsahu našeho státu. Podněcoval mezinárodní teroristy k útokům na nás, vyvolával regionální konflikty podél našich hranic, ignoroval naše zájmy a snažil se omezovat a potlačovat naši ekonomiku.“

Putin a Mearsheimer zde zaměňují příčinu a následek: sbližování několika bývalých sovětských republik se západními strukturami bylo důsledkem destruktivní a agresivní sousedské politiky Moskvy. Od rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991 měly všechny západní vlády zájem na stabilních poměrech v postsovětském prostoru, už jen proto, že to je předpokladem pro rozšíření hospodářských vztahů.

V době Putinova působení se Clinton a zpočátku i Bush, ale pak i Obama, Chirac a Sarkozy nebo Schröder a Merkelová předháněli v nabídkách spolupráce. Byl to on, kdo tyto nabídky nepřijal. Nepochopil, že právní jistota garantovaná nezávislým soudnictvím je předpokladem prosperující mezinárodní spolupráce a že její absence podporuje korupci a brání investicím.

3. Promarněná šance na mír v Istanbulu na jaře 2022 

Tuto Mearsheimerovu tezi opakovaně vyvrátili politici i diplomaté jako absurdní. Ruská delegace v Istanbulu o otázce příměří vůbec nechtěla jednat a neměla k tomu ani mandát. Vedl ji bývalý ministr kultury Vladimir Medinskij, po politické stránce lehká váha bez jakéhokoli zapojení do některé z ruských mocenských struktur. Zatímco Medinskij hovořil o připravenosti Moskvy k míru, ruská vojska pokračovala v postupu a letectvo bombardovalo obytné oblasti.

4. Utlačování ruskojazyčných Ukrajinců Kyjevem 

Mearsheimer nekriticky přejímá jedno z hlavních tvrzení Kremlu, že Kyjev potlačuje rusky mluvící Ukrajince a etnické Rusy žijící na Ukrajině a Putin dokonce opakovaně hovořil o „genocidě“. Žádná mezinárodní organizace na ochranu lidských práv však toto tvrzení nesdílí.

Samotný fakt, že pět ze šesti dosavadních ukrajinských prezidentů jsou rodilí Rusové, vyvrací pohádku o represivní politice Kyjeva. Stejně nepravdivé je tvrzení, že ruština byla v roce 2014 zakázána. Tehdy se spor o jazykový zákon nevedl o zákaz, o ten nikdy nešlo, ale o procento rusky mluvícího obyvatelstva, nad které by měla být ruština druhým administrativním jazykem se stejnými právy. Jiná věc je, zda není současná kampaň kyjevského ministerstva kultury proti ruským spisovatelům a dalším kulturním pracovníkům kontraproduktivní.

5. Občanská válka na Donbasu 

Sága o „proruských separatistech“, kteří chtějí připojit svůj domovský region k Rusku, je jedním z nejúspěšnějších dílů kremelské propagandy. Tento termín totiž posiluje verzi „ukrajinské občanské války“, která vypukla v roce 2014 a v níž etničtí Rusové, údajně utlačovaní Kyjevem, nakonec zvítězili a vyhlásili Doněckou a Luhanskou lidovou republiku, tj. uplatnili právo národů na sebeurčení. Moskva se tedy do konfliktu nikdy přímo nezapojila.

V Donbasu měli „separatisté“ k dispozici těžké zbraně: bojové vrtulníky, tanky, houfnice, dokonce i raketomety. Údajně pocházely z ukrajinských kasáren, ale obsahovaly zbraňové systémy, které měla pouze ruská armáda, nikoli ukrajinská. Vláda v Kyjevě již v létě 2014 předložila prvotní dokumentaci, podle níž v regionu pod falešnými vlajkami operovaly pravidelné ruské jednotky.

Výbory matek vojáků, které Kreml pronásleduje a které vznikly během první čečenské války v roce 1994, byly schopny prokázat, že část Donbasu obsadilo nejméně 15.000 ruských vojáků. Nelítostné boje tedy nebyly „ukrajinskou občanskou a bratrskou válkou“, jak tvrdila téměř všechna ruská média a také někteří němečtí komentátoři, ale ruskou dobyvačnou válkou.

Vůdci takzvaných separatistů našli mezi místními obyvateli jen málo dobrovolníků do „lidové armády“, kterou založili. Vůdce žoldnéřů Igor Girkin, bývalý plukovník ruské vojenské rozvědky GRU, si v létě 2014 postěžoval: „V celém Donbasu se našlo sotva 1.000 lidí, kteří by bojovali za svou svobodu.“ V té době ani jeden z vůdců “separatistů” nepocházel z regionu, naopak, všichni byli importem z Ruska, často s vojenskou nebo zpravodajskou minulostí.

6. Summit NATO 2008 

Před summitem NATO v Bukurešti v roce 2008 vyzval George W. Bush k zahájení jednání o členství v NATO s Ukrajinou a Gruzií. Tímto návrhem Mearsheimer zdůvodňuje Putinovo tvrzení, že Rusko muselo zabránit obklíčení ze strany států NATO.

Zamlčuje však skutečnost, že Merkelová a Sarkozy Bushovu iniciativu společně zablokovali. Za Bushova nástupce Obamy byly Bushovy plány nakonec zrušeny. Ještě v roce 2021 prohlásil Merkelové nástupce Olaf Scholz, že členství Ukrajiny v NATO „není na pořadu dne“.

7. Ukrajinský nacionalismus a nenávist vůči Rusům

Mearsheimer vidí skutečný důvod války v údajné nenávisti ukrajinských nacionalistů k Rusku. O staletém útlaku Ukrajinců ze strany Ruska nepíše ani slovo: zničení autonomních struktur kozáků cary, pronásledování uniatské církve, organizovaný hladomor za Stalina (holodomor), který provázely krvavé „čistky“ mezi ukrajinskou elitou včetně komunistických funkcionářů, masové vraždy a masové deportace na západní Ukrajině na začátku a po druhé světové válce, cílená marginalizace ukrajinské kultury za Brežněva.

Navzdory těmto historickým zkušenostem měly podle Sociologického institutu v Kyjevě až do roku 2013 více než tři čtvrtiny Ukrajinců pozitivní vztah k ruským sousedům a byly pro dobré sousedské vztahy mezi vládami.

8. Rusky mluvící Ukrajinci se chtějí připojit k Moskvě

Podle Mearsheimera by mnoho ruskojazyčných Ukrajinců raději „žilo pod ruskou vládou, protože ta ukrajinská je nepřátelská vůči všemu ruskému“. Fakta jsou však zcela jiná: v referendu o nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 hlasovalo při rekordní účasti v Doněcké a Luhanské oblasti 83 % voličů „ano“. Při sčítání lidu v roce 2001 uvedly tři čtvrtiny obyvatel obou oblastí jako svůj mateřský jazyk ruštinu, ale pouze dobrá čtvrtina se označila za Rusy. Ve všech volbách v letech před vypuknutím války v roce 2014 zastánci připojení k Rusku nikdy nezískali více než 15 procent hlasů.

Na Krymu získala proruská strana Jednota v posledních regionálních volbách před anexí 4 % voličů. Komunisté, kteří chtějí obnovit SSSR, získali 7,4 %. Drtivá většina voličů se však rozhodla pro strany, které chtěly zachovat status quo.

Regionální elita snila o rozsáhlé spolupráci se západními turistickými skupinami – a o tom, že se o zisky nebude muset dělit s nikým v Kyjevě, natož v Moskvě. Vzorem jí bylo Jižní Tyrolsko, které se díky autonomnímu statusu vyjednanému mezi Vídní a Římem stalo prosperujícím regionem. Místní podnikatelé a politici vyjadřovali obavy, že jim „chamtiví Moskvané“ chtějí vzít jejich hotely, podniky, vinice a pláže. Kyjev je před tím chránil, a proto byl považován za menší zlo.

9. Minsk I a Minsk II: promarněná šance na mír  

Podle Mearsheimera nemělo o mír zájem nejen vedení v Kyjevě, ale ani ANGELA MERKELOVá a francouzský prezident François Hollande jako iniciátoři obou minských dohod – ale Putin ano. Minsk měl však vážnou konstrukční vadu: ruskou stranu zastupovali Kremlem jmenovaní vůdci „lidových republik“ Doněcka a Luhanska, zatímco Moskva oficiálně nebyla stranou války. Přesto pouhé tři týdny po podpisu Minsku I v září 2014 Rusové zaútočili na dříve Ukrajinou držené doněcké letiště a postupovali dále na západ.

Ani dohoda Minsk II, podepsaná v únoru 2015, na ruském válčení nic nezměnila: jen o tři dny později začal rozsáhlý útok na ukrajinské pozice, ruské jednotky pod falešnou nálepkou „proruských separatistů“ také vyrazily na Mariupol, ale byly tam odraženy. Mearsheimer nekriticky přejímá Putinovo tvrzení: „Ukázalo se, že nám (Merkelová a Hollande) také lhali a chtěli jen napumpovat Ukrajinu zbraněmi a připravit ji na vojenský konflikt.“

10. Rusko není imperialistické ani expanzivní 

Mearsheimer na Putinovu obranu uvádí: „Ukrajina prý byla první zemí, kterou chtěl dobýt a anektovat, ale ne poslední. Jak jsem již mnohokrát řekl, pro toto tvrzení neexistují žádné důkazy“.

Nejen západní představitelé, ale i představitelé téměř všech bývalých sovětských republik to vidí zcela jinak. Například kazašské vedení opakovaně otevřeně varovalo před nároky Moskvy na Ruskem ovládaný severozápad země. S více či méně otevřeně vyjádřenými obavami, že Putin chce obnovit ruské impérium, odmítly na suroviny bohaté země Ázerbájdžán, Turkmenistán a Uzbekistán vstup do Euroasijského hospodářského společenství vedeného Moskvou. Žádná z bývalých sovětských republik, s výjimkou Běloruska na mezinárodních fórech nepostavila na stranu Moskvy.

11. Protiruský puč v Kyjevě v roce 2014

Masové demonstrace v Kyjevě na přelomu let 2013 a 2014, které vedly k útěku ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, nebyly dlouho plánovaným protiruským pučem, v němž za nitky tahaly západní zpravodajské služby. Byly spíše projevem zklamání a rozhořčení nad Janukovyčovým odklonem od prozápadního kurzu. Pro naprostou většinu Ukrajinců není technicky zaostalé a kleptokratickou elitou ovládané Rusko vzorem; chtějí žít v právním státě, který nabízí perspektivu mladé generaci.

Proto vyšly v roce 2004 během Oranžové revoluce do ulic Kyjeva statisíce lidí. Majdan se stal symbolem sociálního probuzení v autoritářském systému, jakým bylo pro Čechy Pražské jaro 1968, pro Poláky léto Solidarity 1980 a pro východní Němce podzim 1989.

12. Za všechno může rozšiřování NATO 

Skutečnost, že sovětskému vedení nikdy nebyl dán slib nerozšiřovat NATO na východ, nepotvrdil nikdo jiný než sám Michail Gorbačov. Krátce po svém nástupu do funkce v roce 2000 řekl Putin americkému prezidentovi Billu Clintonovi, že si dovede představit, že by se Rusko v budoucnu k NATO připojilo. V roce 2004 v přítomnosti německého kancléře Gerharda Schrödera prohlásil: „Pokud jde o rozšiřování NATO, nemáme žádné obavy ohledně bezpečnosti Ruské federace.“ O něco později potvrdil, že „každá země má samozřejmě právo zvolit si vlastní formu bezpečnosti“.

Je pravda, že Putin v roce 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci překvapil západní lídry svým projevem, který obsahoval tvrdá obvinění vůči NATO. Ale vzhledem k tomu, že Bushův závazek vůči Ukrajině a členství GRUZIE byl zablokován již v následujícím roce, Západ považoval problém za prozatím vyřešený. Putin tento ústup Západu z hlediska vojenské politiky zjevně považoval za výraz slabosti a o něco později vpochodoval se svou armádou do Gruzie. Západní státy se velmi rychle vrátily k obvyklému postupu a NATO na svém summitu v Lisabonu v roce 2010 pokračovalo v návrzích opatření na posílení důvěry.

Obama zašel dokonce tak daleko, že anexi Krymu bagatelizoval jako „regionální mocnost ohrožující některé své sousedy“. Chování Moskvy je podle něj výsledkem „nikoli síly, ale slabosti“ a pro USA existují mnohem horší hrozby. Obama zcela přehlédl skutečnost, že v Budapešťském memorandu z roku 1994, které upravovalo převod jaderných hlavic uskladněných v ostatních bývalých sovětských republikách do Ruska, se USA zavázaly zaručit celistvost ukrajinských hranic. Tím dal Obama Putinovi signál, že má na Ukrajině volnou ruku, stejně jako dvojice Merkelová-Steinmeier, když proti odporu téměř všech západních spojenců prosadila výstavbu Nord Stream II.

V celkovém souhrnu je však třeba souhlasit s Mearsheimerovou analýzou, že nejen vyhlídky Ukrajiny jsou velmi chmurné, ale že pokud Rusko dosáhne vojenského vítězství, Západ se pravděpodobně rozpadne. Nepochybně má pravdu, když v tom vidí hrozbu pro celosvětové přijetí demokracie.

Thomas Urban je novinář a spisovatel literatury faktu. Byl dopisovatelem ve Varšavě, Moskvě a Kyjevě. Jeho zatím posledním dílem je Zkreslený pohled. Německá Ostpolitik.

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: President of Russia Vladimir Putin by Presidential Executive Office of Russia, zdroj: Cicero, autor: Thomas Urban, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]