Zvláštní přístup Německa ke klimatické politice výrazně poškozuje ekonomiku a nemá téměř žádný významný dopad na globální oteplování. Změnu klimatu může zastavit pouze globální spolupráce. Morální arogance německé vlády však rozbíjí spoustu porcelánu.
Děláme v naší klimatické politice skutečně všechno správně? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme se na klimatický problém podívat z vyšší perspektivy. Pohled z ptačí perspektivy nestačí, je třeba se podívat na celou zeměkouli. Když to uděláte, zjistíte, že změna klimatu je problém, proti kterému jsou jednotlivé země nebo malé skupiny zemí zcela bezmocné. Jejich vliv na klima je příliš malý na to, aby svými vlastními kroky mohly jakkoli ovlivnit budoucí teploty. To platí i pro Německo a EU.
Abychom to objasnili na příkladu: V letech 2020 až 2021 se celosvětové emise CO2 zvýšily třikrát více než celkové emise Německa. Pokud bychom se v roce 2021 stali klimaticky neutrálními, globální nárůst by byl stále dvakrát vyšší než celkové roční emise Německa. Ve skutečnosti nemáme pro globální klima prakticky žádný význam. Také EU má na klima jen velmi malý vliv. I kdyby se stala klimaticky neutrální, nebyla by schopna zastavit globální oteplování.
Účinná je pouze globálně koncipovaná ochrana klimatu
Především se nejedná o nic jiného než o popis zřejmé skutečnosti. Zásadní otázkou je, jaké závěry z této skutečnosti vyvodit. Za předpokladu, že cílem je zastavit změnu klimatu, by racionální odpověď na tuto otázku zněla asi takto:
Není v zájmu jediné země, aby se o ochranu klimatu snažila sama, protože by musela nést značné náklady, aniž by z toho měl kdokoli prospěch. Je však v zájmu všech zemí, aby se do ochrany klimatu zapojily všechny. Pokud se tak stane, každá země bude mít prospěch z úsilí všech ostatních a na oplátku se sama vyhne emisím CO2, z čehož pak budou mít prospěch všichni ostatní. V tomto smyslu vyžaduje řešení klimatického problému kooperativní chování dostatečně velkého počtu zemí. Je třeba dodat ještě dvě věci.
Zaprvé, potřebujeme nástroje, které zajistí, aby spolupracující země mohly provádět nákladově efektivní snižování emisí. Břemeno ochrany klimatu lze nést pouze tehdy, pokud se minimalizují náklady na tunu ušetřeného CO2. Toho můžeme dosáhnout, pokud použijeme cenu CO2 vytvořenou globální daní nebo globálním systémem obchodování s emisemi.
Za druhé, potřebujeme technický pokrok, protože stávající technologie pro výrobu energie bez CO2 nejsou dostatečné nebo mají vážné nedostatky. Potřebujeme proto každou formu inovace, která pomůže vyrábět energii bez CO2, aniž by vyvolala nežádoucí vedlejší účinky.
Zvláštní klimatická cesta Německa
Shrňme si to: potřebujeme mezinárodní spolupráci, inovace a cenu CO2. Dělají němečtí politici něco pro dosažení těchto tří věcí, které jsou pro úspěšnou ochranu klimatu naprosto nezbytné? Ne.
Konsekvence, která je v Německu vyvozena ze skutečnosti popsané na začátku, vypadá zcela jinak: protože se zbytek světa ochraně klimatu nevěnuje nebo se jí věnuje příliš pomalu, musíme se jí věnovat my. Chováme se proto, jako by svět tvořilo pouze Německo, a požadujeme, aby se Německo do roku 2045 stalo klimaticky neutrálním, protože jedině tak lze svět (=Německo) zachránit. To je důvod, proč německá vláda obsadila klimatické cíle závaznou právní formou a využívá v tomto smyslu svého vlivu v EU (který je značný). Důsledek: Německo je nuceno do roku 2045 dekarbonizovat celou zemi, všechny oblasti, všechna odvětví. Toho lze dosáhnout pouze pomocí páčidla.
Dekarbonizace páčidlem
Každý, kdo někdy pracoval s páčidlem, ví, že se s ním dá rozbít spousta věcí. Nejinak je tomu u klimatické politiky. Je to proto, že dekarbonizace je v zemi, která stále získává téměř 80 % energie z fosilních paliv, nesmírně nákladná. V poslední době začínáme tušit, jakých rozměrů to nabývá. Naše klimatické cíle nás nutí nahradit všechny fosilní topné systémy. V současné době zažíváme, jak je to drahé, když jedinou alternativou jsou tepelná čerpadla. Pro majitele domů jsou náklady za spodní hranicí 30.000 eur. Pro bytové domy to bude nesmírně obtížné a nákladné a odpovídajícím způsobem drahé pro nájemníky.
Tepelná čerpadla jsou připojena k síti jako další spotřebitelé elektřiny, kteří musí být pro dosažení klimatických cílů zásobováni odpovídající elektřinou bez emisí CO2. Odkud se bude brát, není jasné, ale je zřejmé, že bude opět drahá. Větrná a sluneční energie jsou již dost drahé, ale nestačí to. Potřebujeme také obrovská úložiště, která cenu elektřiny přinejmenším zdvojnásobí, protože nejméně polovina energie se ztratí meziskladováním. Ale vytápění je jen špičkou ledovce. Pak je tu elektrifikace dopravy, dekarbonizace těžkého průmyslu a všech dalších odvětví. Jen elektrifikace chemického průmyslu zdvojnásobí německou poptávku po elektřině.
Stát bude muset zaplatit obrovské náklady
Všechna tato opatření jsou sama o sobě nehospodárná, protože úspory energie zdaleka nepokryjí obrovské náklady. Dobrovolně proto nikdo nic neudělá. Samozřejmě lze použít donucení (viz systémy vytápění), ale to má nejpozději u průmyslu své meze. Průmysl reaguje na donucení tím, že se odstěhuje nebo zavře. Proto dokáže vládu díky klimatickým cílům úžasně vydírat: „Chcete, abychom se stali klimaticky neutrálními? Tak za to zaplaťte.“ Přesně to se děje. Před několika týdny ministr hospodářství slavnostně předal společnosti Salzgitter AG první oznámení o dotaci ve výši jedné miliardy eur. Ta má být použita na dekarbonizaci ocelárny.
Poznámka na okraj: ocelárny podléhají obchodování s emisemi. To znamená, že nákladná dekarbonizace v Německu nemůže přinést snížení emisí CO2, protože množství evropských emisních povolenek se nemění. Ale koho to zajímá? Naším cílem přece není bojovat proti změně klimatu, ale stát se klimaticky neutrálními – což není totéž.
Výsledkem bude, že většinu nákladů bude muset nést stát. Vzhledem k tomu, že veřejné rozpočty jsou již nyní napjaté na maximum, dojde k masivním škrtům v jiných oblastech. Nejdříve ve školství (které je nejméně schopné se bránit), pak v investicích (kde se to projeví až se zpožděním), pak v sociálních službách (promiňte, jinak to nejde). Budou se muset zvýšit i příjmy, daňová zátěž bude ještě větší, ceny energií dál porostou (v tomto ohledu už jsme mistři světa, ale koho to zajímá).
Hororový scénář hospodářského růstu
To vše bude na úkor Německa jako místa pro podnikání, a to ve velké míře. Za těchto podmínek lze jen stěží očekávat růst, protože aby toho nebylo málo, musíme kromě klimatické politiky vzít na svá bedra ještě několik dalších problémů. V první řadě je to demografie, která bude mít dopad na příjmovou stránku státního rozpočtu i na výdaje. Výdaje vzrostou, protože po masovém odchodu silných ročníků do důchodu se bude muset zvýšit federální dotace na důchody. Pokud se situace bude vyvíjet špatně, bude v roce 2040 zabírat polovinu federálního rozpočtu. Do té doby bude muset být druhá polovina použita především na klimatickou neutralitu Německa.
To stačí k vytvoření hororového scénáře, ale je to ještě horší. Vládní příjmy závisí na ekonomické výkonnosti, a ta závisí na dostupnosti základních výrobních faktorů. V příštím desetiletí demografický vývoj zajistí, že pracovníci všech úrovní kvalifikace se stanou nedostatkovým zbožím. Nezůstane jen u nedostatku kvalifikovaných pracovníků, protože počet lidí v produktivním věku se bude dramaticky snižovat. Migrace může pomoci, ale nemůže problém zcela vyřešit. Důsledkem bude, že omezená dostupnost faktoru práce přeroste v masivní brzdu růstu – se značnými důsledky pro státní příjmy.
Spolupráce selhává kvůli morální aroganci
Úspěšná politika v oblasti klimatu vyžaduje spolupráci mnoha zemí. K té nedojde samo od sebe. Musíme na ní pracovat a budeme na ni muset také vynaložit peníze, protože slabší rozvinuté země budou oprávněně poukazovat na odpovědnost průmyslových zemí za klimatické změny. Kromě toho však spolupráce vzniká pouze na základě vzájemné důvěry a respektu. My však sledujeme hodnotově orientovanou zahraniční politiku. Což neznamená nic jiného než poštvávat ostatní země proti nám tím, že jim říkáme, že musí sdílet naše hodnoty. Kulturní a náboženské kořeny hodnot jiných národů nás nezajímají.
Tímto způsobem se spolupráce nedosahuje – naopak, důležité státy, které vyznávají jiné hodnoty než Západ (Čína, Indie, arabské státy), jsou hnány do aliance nedemokratických zemí. Tato aliance se bude v otázce ochrany klimatu držet při zemi a poukazovat na odpovědnost západních zemí namísto toho, aby se Západem vyjednala spolupráci ve prospěch všech. I když pomineme klimatickou politiku, konfrontace není v našem zájmu, protože naše prosperita do značné míry závisí na ochotě těchto zemí s námi obchodovat.
V důsledku toho povede současná politika k mnohonásobné katastrofě. Pokud budeme i nadále sledovat výhradně klimatické cíle a nebudeme brát ohled na vše, co je pro řešení klimatického problému nezbytné, pak globální klimatická politika pravděpodobně selže. Skutečnost, že klimatické změny zažijeme v klimaticky neutrálním stavu, pak nebude žádnou útěchou. Národní důsledky politiky páčidla povedou k masivnímu přetížení veřejných financí a výraznému poklesu ekonomického výkonu. Obojí vážně poškodí sociální stát a naši prosperitu. Německé klimatické cíle nejsou řešením klimatického problému, ale problémem samy o sobě.
Joachim Weimann je profesorem ekonomie na univerzitě v Magdeburku.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: An European honey bee (Apis mellifera) extracts nectar from an Aster flower using its proboscis by John Severns, zdroj: Cicero, autor: Joachim Weimann, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.