Evropská nemoc

V důsledku mnoha selhání orgánů ve společnosti a politice ekonomika chřadne. Lidé se však místo řešení tohoto problému raději soustředí na změnu klimatu. Přitom existují opatření, která by se rychle projevila.

Jako „holandská nemoc“ je označováno zakrnění průmyslu v důsledku přemíry těžebního průmyslu, k němuž došlo v Nizozemsku v 60. letech 20. století po objevení ložisek zemního plynu. Ve srovnání s tím se současná „evropská nemoc“ jeví jako složitější.

Atrofie ekonomiky je důsledkem selhání mnoha orgánů ve společnosti a politice, projevuje se slabou produktivitou, která spotřebovává bohatství, a postihuje evropské země s různou mírou závažnosti. Probíhá nová soutěž o titul „nemocného muže Evropy“. V současné době vede Německo jako „nový nemocný muž“. K němu se přidává Itálie jako „chronicky nemocný muž“ a Francie jako „utajený nemocný muž“, který svou slabost s přehledem zakrývá (viz pořádání olympijských her 2024 ve velkém měřítku).

Srovnání s USA

Když časopis Economist v roce 1999 prohlásil Německo za „nemocného muže eura“, krystalizovala tato nemoc ve vysoké nezaměstnanosti. Dnes ji na nízké úrovni udržuje demograficky vyvolaný nedostatek pracovních sil. Nyní se nemoc projevuje poklesem produktivity. Začněme tedy se diagnostikováním nemoci porovnáním vývoje produktivity práce, z níž roste prosperita, ve třech velkých zemích eurozóny, Německu, Francii a Itálii, s vývojem v USA.

V USA se podle výpočtů a odhadů klubu průmyslových zemí OECD očekává, že celková ekonomická produktivita práce (reálný hrubý domácí produkt na zaměstnance) do konce letošního roku vzroste o 3,8 % od čtvrtého čtvrtletí roku 2019 – tedy před začátkem pandemie. Naopak v Německu a Francii podle odhadů klesla o 1,0 a 2,7 procenta.

Ve srovnání s rokem 2010 je produktivita práce v USA, Německu a Francii letos vyšší o jedenáct, pět a tři procenta. Itálie se tomuto rámci poněkud vymyká. Přestože se tam produktivita od konce roku 2019 zvýšila odhadem o 1,3 procenta, stále je o 0,8 procenta nižší než v roce 2010. Itálie je chronicky nemocným mužem Evropy.

Ztráta mezinárodní konkurenceschopnosti

Když produktivita klesá, zbývá méně na rozdělování. V důsledku toho reálné mzdy (tj. nominální mzdy po odečtení inflace spotřebitelských cen) v evropských zemích od roku 2019 klesly – do roku 2022 v Německu přibližně o tři procenta, ve Francii o 0,8 % a v Itálii o 3,3 %. Naproti tomu v USA vzrostly o 5,9 procenta. A pokud mzdové náklady (které zahrnují nemzdové náklady práce) rostou rychleji než produktivita (nebo klesají méně než ona), jednotkové náklady práce rostou. Při konstantních směnných kurzech to vede ke ztrátě mezinárodní konkurenceschopnosti.

Od konce roku 2019 vzrostly jednotkové náklady práce v Německu (podle odhadů do konce letošního roku) o 18,4 %, což je výrazně více než ve Francii (16,8 %), Itálii (13,2 %) a USA (16,3 %). Přinejmenším v rámci eurozóny, kde nemůže docházet k vyrovnávacím pohybům směnných kurzů, ztratilo Německo značnou část své konkurenceschopnosti. A to nejen od pandemie: od roku 2010 vzrostly jednotkové náklady práce v Německu o 15 procent více než v Itálii a o 17 procent více než ve Francii.

Produktivita, reálné mzdy nebo jednotkové mzdové náklady

Ekonomické pojmy jako produktivita, reálné mzdy nebo jednotkové náklady práce jsou pro veřejnost málo zajímavé. Zajímavější je pro ně ekonomický vývoj. Proto jen poslední špatné zprávy z německých ekonomických ukazatelů – jako je červencový index nákupních manažerů nebo podnikatelské klima Ifo – a prognóza recese Mezinárodního měnového fondu z 25. července posílily vnímání Německa jako nového nemocného muže Evropy.

Zatímco na německou ekonomiku doléhá celosvětová slabost průmyslu, středomořské země Francie a Itálie těží z cestovního boomu po pandemii. V důsledku toho se mohou vyhnout recesi. Jejich strukturální slabost je již dlouho známa (Itálie) nebo je ve vnímání vytěsněna dočasně silnější ekonomikou (Francie).

Inovace a investice

Jaké by tedy mohly být příčiny této evropské nemoci? Produktivita a prosperita rostou díky inovacím a investicím. To vyžaduje vynalézavého ducha a podnikavost, které se promítají do investic do expanze. Obojí bohužel Evropě chybí. Místo toho vznikl v Evropské unii přebujelý stát, který své občany šikanuje evropským, národním a regionálním byrokratickým monstrem a dusí podnikatelskou iniciativu vysokým daňovým zatížením.

Vzhledem k tomu, že stát toho s rostoucí regulační mánií a byrokracií zvládá stále méně, jsou veřejná infrastruktura, státní školství a vojenská obranyschopnost na samém dně. Ideologií řízená energetická politika, zejména v Německu, vytlačuje průmysl ze země, zatímco liberální imigrace lidí s nízkou kvalifikací přetěžuje sociální systém a společnost.

Tím, že stát svou obezitou snižuje produktivitu,
podřezává větev, na které sedí.

Stárnutí společnosti působí jako urychlovač evropské nemoci. Podle prognóz OSN a Světové banky se počet obyvatel Německa v produktivním věku sníží v průběhu tohoto desetiletí o 3,8 milionu. Naproti tomu počet osob starších šedesáti čtyř let vzroste o 3,7 milionu.

Tím se zvyšuje zátěž těch, kteří jsou schopni pracovat a starat se o seniory. Zatímco v roce 2020 se 27 osob v produktivním věku mohlo podílet na péči o 10 důchodců, na konci tohoto desetiletí to bude pouze 21 osob. Aby nebyli zatíženi ještě více, musela by být produktivita práce v roce 2030 o 29 % vyšší než v roce 2020. Trend je však klesající: produktivita práce se za posledních šest let snížila téměř o dvě procenta. Těm, kteří jsou schopni pracovat, hrozí nadměrné zatížení, starším lidem zchudnutí.

Zaměření na politiku v oblasti klimatu

Mohlo by se zdát, že evropská nemoc v čele s Německem bude hlavním veřejným a politickým tématem. Není tomu tak. Tvůrci veřejného mínění a politici se soustředí na klimatické změny, které někdy dramatizují jako „klimatickou krizi“, jindy jako „klimatickou katastrofu“. Pozornost veřejnosti, která se obvykle může delší dobu zabývat pouze jedním ústředním tématem, byla unesena klimatickými aktivisty.

V interakci mezi klimatickými aktivisty a politiky, kteří se stejnou měrou opírali o zpolitizovanou vědu, vznikl příběh o klimatické apokalypse, který přebil všechny ostatní problémy. Koneckonců, co záleží na hospodářském úpadku vyvolaném bezohledně vyvolanou deindustrializací, když se brzy blíží „klimatická smrt“? V důsledku toho trpí většina obyvatelstva „kognitivní disonancí“, protože jejich vnímání problémů, které se jich bezprostředně týkají, se vážně liší od problému, který jim zprostředkovávají politici a média. Výsledkem je rozčarování z politiky a uchylování se k „protestním stranám“.

Reorganizace migrační politiky

Byl by nejvyšší čas vyhlásit novou “Agendu 2030” pro zvýšení produktivity. Mnohá z naléhavých opatření – jako je obnova rozpadající se veřejné infrastruktury, reforma vzdělávacího systému nebo obnova obranyschopnosti – vyžadují čas. Existují však také opatření, která by mohla být zavedena rychle a fungovala by rychle.

Patří mezi ně deregulace a snížení byrokracie, reorganizace migrační politiky nebo daňová reforma se zjednodušením daňového systému a úlevami pro osoby s vysokými příjmy. Politický tlak na realizaci těchto opatření by však mohla vyvolat pouze široká veřejná diskuse zaměřená na slabou produktivitu a její příčiny.

CDU/CSU jako největší opoziční strana by to měla vzít do vlastních rukou. S novým generálním tajemníkem Carstenem Linnemannem má strana i politika, který by mohl takovou debatu vést. Dokud však bude CDU vnitřně rozdělena, protože se nedokáže oprostit od dědictví Angely Merkelové, zůstane součástí problému, místo aby se stala motorem jeho řešení.

 

Thomas Mayer je zakládajícím ředitelem Výzkumného ústavu Flossbach von Storch se sídlem v Kolíně nad Rýnem. Dříve působil jako hlavní ekonom skupiny Deutsche Bank a vedoucí oddělení výzkumu Deutsche Bank. Předtím zastával různé pozice ve společnostech Goldman Sachs, Salomon Brothers a – před přechodem do soukromého sektoru – v Mezinárodním měnovém fondu ve Washingtonu a v Kielském institutu pro světovou ekonomiku. Je držitelem doktorátu na Christian-Albrechts-Universität zu Kiel a (od roku 2003) CFA Charter of the CFA Institute. Od roku 2015 působí jako čestný profesor na Univerzitě Witten-Herdecke. Jeho nejnovější knižní publikace jsou Průzkum neznáma (2021) a Spektrum inflace (2022).

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Historické centrum Frankfurtu a panorama města za ním, Thomas Wolf, zdroj: Cicero, autor: Thomas Mayer, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]