Cena pravdy: nositele Nobelovy ceny za mír Dmitrije Muratova Putin neumlčí

Šéfredaktor ruských novin v exkluzivním rozhovoru
z Moskvyv návaznosti na jeho zfilmovaný životopis, který mapuje jeho vzdor vůči Kremlu během války na Ukrajině

Několik dní poté, co oznámil, že svou Nobelovou cenu za mír prodá v aukci a získané miliony dolarů věnuje ukrajinským uprchlíkům, seděl redaktor ruských novin Dmitrij Muratov ve vlaku směřujícím do Samary.

Těsně předtím, než vlak odjel z moskevského Kazaňského nádraží, se otevřely dveře jeho vagonu a maskovaný muž na něj vylil kbelík páchnoucí červené tekutiny a vykřikl: „To je za naše chlapce!“ Tekutina – ukázalo se, že to byla barva smíchaná s acetonem – zalila Muratova karmínovou barvou a napůl ho oslepila, ale měl ještě dost rozumu na to, aby útočníka pronásledoval po nástupišti. Zadržel maskovaného muže, který mluvil s policistou, a požadoval jeho zatčení. K žádnému zákroku nedošlo.

Záběry této události z dubna 2022, pořízené chytrým telefonem, jsou úvodní scénou dokumentárního filmu o Muratovově životě. Film se jmenuje Cena pravdy, a pokud jste někdy pochybovali o tom, jakou lidskou cenu má zveřejňování faktických zpráv v době války a represí, Muratovova kariéra to ukáže v upřímných detailech.

S Muratovem jsem mluvil minulý týden po telefonu v redakci listu Novaja Gazeta, který vydává už 30 let a který je vlajkovou lodí glasnosti a perestrojky svého zakladatele Michaila Gorbačova. Žádný z těchto roků se neobešel bez výzev a traumat. Na stěně nad Muratovovým pracovním stolem visí fotografie šesti novinářů listu Novaja Gazeta, kteří byli zavražděni při své práci. Ale i tak, jak mi naznačil, byl tento rok nejhorší.

„Všechna nestátní média [včetně jeho novin] byla uzavřena,“ říká. „Stovky tisíc webových stránek byly zablokovány.“ Vládní propaganda se podle něj šíří „jako radiace“ do každé domácnosti. „V Rusku není nikdo, kdo by kontroloval moc, a naše společnost to ještě nepochopila.“

Cena pravdy začíná tři dny po invazi na Ukrajinu v únoru 2022, kdy Kreml zesílil útok na domácí média. Zbytkům nezávislého tisku bylo nejprve nařízeno nepoužívat slovo „válka“, poté byla jejich činnost pozastavena; desítky ruských novinářů byly oficiálně prohlášeny za zrádné „zahraniční agenty“.

Muratovova odpověď byla typicky chytrá a důrazná. Protože věděl, co se chystá, pozastavil výrobu Nové gazety ještě před oficiálními sankcemi a jeho redakční tým odjel do lotyšské Rigy, kde mělo o válce v exilu informovat vydání Nové gazety pro Evropu. On sám zůstal – navzdory všem prosbám – v Moskvě.

Ve své redakci minulý týden jedenašedesátiletý Muratov působil dojmem muže, který se setkal s tím nejhorším, co mu život mohl připravit, a přesto si zachoval nejen jasný smysl pro poslání, ale i lidskou vřelost. Patrick Forbes, režisér filmu Cena pravdy, mi vzpomínal, že když se s Muratovem poprvé setkal před dvaceti lety v téže kanceláři při práci na filmu o ruských oligarších, vtrhl redaktor v jedenáct hodin dopoledne dovnitř, položil na stůl láhev whisky a zeptal se: „Co budeme pít?“ Forbes odešel o několik hodin později, „opilý a neuvěřitelně dobře informovaný“. Dokonce i na obrazovce Zoomu, mluvící přes překladatele, mému publiku v Londýně Muratov předává značnou část tohoto býčího charismatu.

Nejprve se ho ptám, co se děje v kancelářích, když se zde nevydávají žádné noviny a téměř tady nejsou žádní zaměstnanci. Usmívá se a říká, že se zabývají třemi věcmi. Točí reportáže na kameru, které se promítají na kanálech YouTube a Telegram, vytvářejí základní verzi novin ve formátu pdf, kterou každý týden posílají e-mailem půl milionu ruských čtenářů, a organizují kampaň na psaní dopisů vězněným novinářům v Rusku. Muratov drží na obrazovce dopis adresovaný dopisovateli deníku Wall Street Journal Evanovi Gerškovičovi, který byl v březnu neprávem uvězněn na základě obvinění ze špionáže. „Mezinárodní společenství novinářů musí projevit více solidarity,“ říká.

Zajímá mě, jestli se cítí ochuzen, když nemá kolem sebe svou vlastní rodinu reportérů svých novin. I když podle zákona nemůže být ve spojení s novináři Nové gazety v Rize, říká, že cítí, že ti, kteří pracují v exilu, mají stále „stejnou DNA“. To ho drží při životě.

Nebyl v pokušení připojit se k nim, pracovat z ciziny? Muratov říká, že v Rusku zůstal ze dvou důvodů. Prvním bylo to, že „měl s novinami smlouvu“, kterou byl povinen plnit – a „navzdory stovce zákonů“, které se mu v tom snažily zabránit, to chce dělat, jak nejlépe umí. Druhý důvod je osobní: jeho matka je nemocná a čeká ji operace a on jako jediný syn musí být po ruce, aby se o ni postaral.

Při sledování filmu a rozhovoru s Muratovem tušíte, že existuje ještě jeden nevyslovený důvod. Jeho prostá trvalá přítomnost, byť v tlumené podobě, nabízí obraz alternativního Ruska, otevřenějšího národa, jak si ho kdysi představoval jeho přítel a sponzor Gorbačov.

Jak mi naznačuje Forbes, který natočil filmy o Vladimiru Putinovi: „Ti dva jsou naprosté protiklady. Putin je paranoidní a osamělý a jeho lid je k němu připoután strachem. Dimi [Muratov] je směšně statečný a lidi kolem něj poutá loajalita a náklonnost. To jsou dvě vlastnosti, které se v Kremlu moc nevidí.“

Muratov dal filmaři jedinou podmínku: neohrožuj naše životy. Kombinace důvěry a novinářské zásady znamenala, že nepožadoval žádnou redakční kontrolu filmu.

Nejsem si jist, jestli se mám Muratova, muže, který počítá riziko hodinu po hodině, zeptat, jak se k jeho současným krokům staví úřady. Ze zřejmých důvodů nemluví o strachu ani o bezpečnosti. V průběhu našeho rozhovoru je jen pár okamžiků, kdy se pochopitelně k této otázce dostane. V jednu chvíli se ho ptám, jak se cítil, když ho Putin osobně přes obrazovku oslovil, aby mu pogratuloval k Nobelově ceně. Odpovídá prostě: „Od 24. února 2022 nemám dobrou paměť.“ A tak se na to podíváme.

Muratov v 80. letech sloužil v ruské armádě v Afghánistánu a jeho prvním novinářským zaměstnáním byla práce válečného zpravodaje oficiálního listu komunistické mládeže Komsomolskaja pravda. Zajímalo mě, zda tyto rané válečné zkušenosti formovaly jeho pocity ohledně současných hrůz.

Říká, že zde existuje mnoho paralel: „V Afghánistánu bylo zabito 15.000 ruských vojáků a 640.000 civilistů,“ říká. A jako zpravodaj „přivezl domů mnoho průkazů a dopisů truchlícím matkám a vdovám… Současná, jak jí musíme říkat, ‘speciální vojenská operace’ nemá smysl a bude mít stejný důsledek pro celou generaci“.

Domnívám se, že bolest a rozhořčení nad počtem ruských mrtvých v té předchozí válce byly jednou z příčin pádu sovětské moci – a nástupu Gorbačova. Vidí nějaké důkazy podobného sentimentu?

Říká, že ne jednoznačně. V dřívější válce a později v Čečensku se matky ztracených synů staly mocným kolektivním hlasem proti válce. S vědomím toho, říká, přijal Putin v současné válce zákon, podle kterého se každé pozůstalé rodině vyplácí odškodné ve výši desítek tisíc liber. Jakýkoli individuální protest by znamenal, že peníze nebudou vyplaceny a těla nebudou repatriována.

Podle Muratova se Kreml „dobře naučil, jak manipulovat s veřejností“. Poukazuje na slova Putinova zmateného politického poradce Alexandra Dugina, který formoval extremistickou válečnou rétoriku: „Dugin řekl, že [k vítězství] Rusko potřebuje represe a cenzuru, což je přesné opakování slov, která používali Stalinovi propagandisté v minulém století…“.

Vzhledem k této míře represí je jednou z otázek, které film vyvolává, jak je možné, že Muratov sám unikl přímému osobnímu postihu ze strany svého nepřítele Putina. Až do loňské Gorbačovovy smrti – Muratov vedl pohřební průvod – existovala tichá ochrana ze strany jeho přítele a mentora. Ale od té doby?

Forbes uvádí několik důvodů. „Především jeho dlouholetý status zastánce svobody slova. Kreml není hloupý, nikdy nebyl. A vědí, že kdyby se zaměřili přímo na [Muratova], byl by to tak obrovský signál světu, že takový krok nechtějí udělat. Nobelova cena k tomu přispěla. A pak je tu jeho instinktivní chytrost, že přesně ví, kde je hranice.“

Přesto jsou ve filmu zdokumentovány dva případy, kdy je Muratovova odvaha zarážející. Prvním z nich je prodej Nobelovy medaile (Forbes připomíná, že to vypadalo „šíleně odvážně, protože je to tak jasné ‘fuck you’“). Newyorská aukce vynesla ohromujících 103 milionů dolarů), které Muratov věnoval organizaci UNICEF na podporu její práce s dětskými uprchlíky z Ukrajiny.

Druhá část filmu, která dokumentuje únos a brutální zmlácení reportérky Nové gazety Jeleny Milašiny v Čečensku minulý měsíc, je asi nejmrazivější. Milašina informovala o státním mučení a vraždění příslušníků LGBT komunity a vyhrožoval jí přímo Putin a jím podporovaný čečenský vůdce Ramzan Kadyrov. Když se Muratov dozvěděl o útoku, sám s velkým osobním rizikem odletěl pozdě v noci přímo do Grozného, aby osobně zajistil bezpečný návrat Milašiny do ruské nemocnice.

Na mou otázku, jak se Milašina zotavuje, přikládá na obrazovku názornou fotografii, na níž je na novinářčiných zádech vidět spousta jizev a modřin. Milašina je odhodlaná vrátit se do Grozného a pokračovat ve své práci. Ačkoli jí Muratov radí, aby nejezdila, říká, že povede skupinu mnoha ruských novinářů, kteří se zavázali k symbolickému návratu spolu s ní.

Ve filmu je moment, kdy Muratov vzpomíná, jak si v nejhorších chvílích slíbil, že nikdy nepodlehne jedné emoci: sebelítosti. Ke konci našeho rozhovoru se ho ptám, jak se jí brání.

Uvádí tři různé odpovědi. Jedna je, že to prostě dluží svým novinářům. Od vraždy reportérky listu Novaja Gazeta Anny Politovské v roce 2006 je podle něj jeho hlavní motivací snaha zajistit svým reportérům co největší bezpečí. Druhým důvodem je, že existují příběhy, které je třeba vyprávět – jako příklad mi vypráví o vyšetřování novin, které se týkalo rostoucí moci ruských žoldnéřských jednotek Wagner ve Středoafrické republice.

Třetí odpověď je poněkud neuchopitelnější; říká, že si uchovává neochvějnou víru, že navzdory všemu „žije ve společnosti, v komunitě, ne ve státě“. A právě do ní vkládá svou naději? „Da,“ říká pevně. „Ano.“

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Dmitrij Muratov na Němcovově mostě, Michał Siergiejevicz, zdroj: Guardian, autor: Tim Adams, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]