Můj nejtemnější den v Afghánistánu: „Všechny knihy byly potřísněné krví, studenti byli mrtví“

15. srpna 2021 se Taliban opět chopil moci v Afghánistánu. Nejen tento den byl však pro mnoho tamních lidí šokem. Džihádisté ​​už před tím zemi terorizovali.

Mnozí to očekávali. A přesto to byl těžký šok, když 15. srpna 2021 Taliban v bleskové ofenzívě dobyl afghánské hlavní město Kábul a zmocnil se moci. Od té doby už pro mnoho lidí nebylo nic jako dřív. Jakákoli naděje na moderní budoucnost byla rozptýlena, zejména pro ženy a dívky.

Tálibán vládl Afghánistánu železnou pěstí v letech 1996 až 2001. Po útocích z 11. září 2001 v USA režim odmítl vydat tehdejšího vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina. Napochodovaly USA, vyhnaly islamisty a od té doby podporovaly vládu v Kábulu, také s velkou pomocí Německa.

O dvacet let později se země zhroutila ještě před definitivním odchodem posledních amerických vojáků. Nově zvolený prezident Ašraf Ghaní uprchl do exilu.

Tagesspiegel mluvil se dvěma lidmi z Afghánistánu. 15. srpen 2021 pro ně nebyl v žádném případě nejhorší. Jejich příběhy ukazují, že teror převládal dříve a přišel s obnovenou silou po tomto historickém datu.

Bývalý vedoucí Afghánského centra pro rozvojová studia a odborný asistent na kábulské univerzitě Fardin Hashimi popisuje situaci v Kábulu 1. listopadu 2020 takto:

„Na konci semestru jsem byl pozván na setkání profesorů. Když jsem však dorazil, nikdo tam nebyl. Už jsem se chtěl vrátit ke svému řidiči, když jsem zaslechl výstřely. Směrem k ministerstvu školství zavládl obrovský chaos. Za první půlhodinu bylo vypáleno více než 1000 výstřelů.

Nejdřív jsem si myslel, že jde o výstřely na bezpečnostní agentury. Ale když jsem se o několik hodin později vrátil domů, slyšel jsem, že při útoku byli zabiti moji studenti.“

Právě jsem jim rozdělil knihy na nový semestr.
Další den byly všechny knihy potřísněné krví
a moji studenti byli mrtví.

Fardin Hashimi, bývalý odborný asistent na Kábulské univerzitě

Právnická fakulta Kábulské univerzity má únikové cesty a uzamykatelné ocelové dveře. Probíhaly tam přednášky o ekonomii. Ale pouhý den před útokem byli studenti čtvrtého semestru převedeni do jiné části univerzity, která neměla žádná bezpečnostní opatření.

„Měli jsme dvakrát týdně přednášku, zrovna jsem jim rozdal knihy na nový semestr – o budoucnosti Afghánistánu. Den na to, byly všechny knihy potřísněné krví a moji studenti byli mrtví. Jejich budoucnost trvala sotva 24 hodin. Je to pro mne nesnesitelné. Ale jaké to musí být pro její rodiče? Pátral jsem.

Tento útok byl systematicky plánován. Vrazi se chovali chladnokrevně a klidně. Nebáli se, že by museli být rychlí (a mohli by být zastaveni), hlásili přeživší. Mnozí z těchto studentů byli srdcem naší země, byly to hlavy, které chtěly Afghánistán posunout dál. O tomto masakru se neobjevily téměř žádné informace. Svět byl vyděšen covidem.“

Odpor žen

Afghánská aktivistka za práva žen Zarmina Paryani byla zatčena 19. ledna 2022. Nyní 26letá, jejíž rodina pochází z údolí Panšíru, popisuje teror džihádistů:

„Poté, co Taliban převzal moc, jsme se sestrami vzdorovaly na ulicích. Když jsme byly v Kábulu, měnili jsme barvu šátků, aby nás během protestů nemohli poznat a sledovat.

Chtěla jsem raději zemřít, než abych padla
do jejich rukou. Tak jsem skočila ze třetího patra.

Zarmina Paryani, afghánská aktivistka za práva žen, o jejím zatčení Talibanem

Večer jsme vždy zůstávaly v úkrytu bez světla. 19. ledna 2022 se ozvalo bušení na dveře. Věděly jsme, že to může být jedině Taliban. Zavolaly jsme ochranku. Nepřišel nikdo.

Najednou byla v našem bytě skupina mužů. Zakřičela jsem. Vypadali jako zvířat, která právě vyšla z divočiny. Raději bych zemřela, než abych padla do jejich rukou. Věděli jsme o dalších ženách, které Tálibán sebral a hromadně je znásilnili. Kvůli této hanbě některé následně zabily jejich vlastní rodiny. Znásilněné žen, si v Afghánistánu nikdy nenajdou manžela.

Tak jsem skočila ze třetího patra. Ale nebyl jsem mrtvá, tak mě vtáhli do auta. Před domem byla celá rota tanků – jen kvůli nám, třem mladým aktivistkám. Jako by chtěli zatknout mafiánský gang. Všichni sousedé byli vyděšení, nikdo nám nepomohl.

Nafilmovali jsme muže vstupující do našeho domu a kontaktovali novináře. Když nás odtáhli se zavázanýma očima a rukama a s roubíkem, naše videa už byla online. Zachránilo nás to?

Nejprve jsme přišly do věznice, kde dříve věznili teroristy. Moje sestry byly zavřené v jiné cele než já. Ještě té noci skupina Talibanu mučila mou sestru celé hodiny: bičovala, kopala, bila. Slyšela jsem její křik. Všechno vzala na sebe.

Po několika dnech omdlela. Museli jsme jí zkontrolovat puls. V jejích vlasech jsme našli kousky vodních hadic, kterými ji bili… Šaty měla od krve a přilepené k tělu. Křik ostatních vězňů doprovázel naše noci jako hudba na pozadí.

Taliban nám sebral doklady a řekl nám, abychom o vězení mlčeli. Po 28 dnech nás předali našim rodinám. Naše příbuzné za tímto účelem povolali do mešity. Speciálně tam uzavřeli celou naši ulici, aby nikdo nemohl předání natočit.“

Fardin Hashimi a Zarmina Paryani byly hosty Německé asociace pro střední Asii v Berlíně, kde autorka zdokumentovala jejich příběhy.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Humvee Tálibánu v Kábulu, srpen 2021, Voice of America News, zdroj: Tagesspiegel, autorka: Ingrid Müller, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]