Izolace navenek, fašismus doma

Poslední měsíce Trumpova prezidentství dávají ochutnat, co by znamenalo jeho druhé funkční období.

Již několik let různí komentátoři a akademici označují Donalda Trumpa za fašistu. Patřím mezi ty, kteří se používání tohoto termínu brání, protože se domnívám, že je dlouhodobě zneužíván neopatrným a nepřesným používáním. Jako historik studující nacistické Německo jsem nevěřil, že by se trumpismus blížil k překročení hranice, aby toto přirovnání bylo oprávněné. To, že by Trumpovo prezidentství bylo fašistické, stále popírám, ale obávám se, že by si Trump tuto charakteristiku mohl vysloužit, kdyby si podruhé koupil lístek do Bílého domu.

Nejnázornějšími projevy fašismu byly režimy Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera. Byly kombinací totalitní diktatury, imperiálních dobyvačných válek a – v případě Hitlera – nelítostné genocidy (mimo jiné Židů, slovanských národů, Romů) a – v Mussoliniho případě – etnického masového vraždění (mimo jiné Libyjců, Etiopanů, Slovinců). Zařazení Trumpa do stejné kategorie mi připadalo trivializující a zavádějící.

Spíše než s Hitlerem nebo Mussolinim jsem v Trumpovi viděl paralely s maďarským premiérem Viktorem Orbánem nebo tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem a prosazoval jsem, aby byl klasifikován jako „neliberální populista“ než jako fašista. Mezi Trumpem a evropskými fašisty meziválečného období je navíc velmi důležitý rozdíl. Ti byli zapálenými militaristy a imperialisty. Válka pro ně byla zkouškou ohněm, která měla zformovat nového fašistického člověka. Územní expanze byla cílem i prostředkem fašistické moci a jejího triumfu.

Trump projevuje jen malé ambice dosáhnout takových cílů. Ve svém prvním funkčním období se bezostyšně ponížil před ruským prezidentem Vladimirem Putinem, vyměnil si „milostné dopisy“ se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem, podepsal dohodu z Dauhá s Tálibánem a zavázal se tím ke stažení Američanů z Afghánistánu. Rovněž téměř omezil alianční závazky USA vůči partnerům v NATO a Jižní Koreji, které považoval za „zanedbávající své povinnosti“ a „podnožky“.

Trump toxickým způsobem polarizoval USA.

Trump ve svých rozhovorech a projevech v poslední době razí stejný izolacionistický postoj. Brojí proti „globalistům“. Slibuje, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vyřeší do 24 hodin přerušením podpory Kyjevu, pokud se prezident Volodymyr Zelenskyj okamžitě nedohodne s Moskvou – jinými slovy, kapituluje před Putinem. Tchaj-wan očerňuje jako „dravý národ“, který údajně ukradl USA výrobu polovodičů. Pokud Trump opustí Ukrajinu a vzdá se Tchaj-wanu, čínský prezident Si Ťin-pching by to pravděpodobně považoval za zelenou k invazi na Tchaj-wan.

Není pochyb o tom, že Trump Spojené státy toxicky polarizoval, bezostyšně lhal a podváděl, a tím vážně poškodil politickou kulturu země. Jeho politický styl měl zčásti zřetelně fašistické rysy: pobuřující shromáždění, neustálé rozdmýchávání strachu, kverulantství a diskriminace, záměrné schvalování násilí a důsledné přivlastňování si konspiračních teorií, performativní krutost, nezřízený instinkt zaměřený na marginalizované i bezbranné menšiny a kult osobnosti. Trump však během svého prezidentství nesledoval válečnické, expanzivní zájmy – a to je zásadní rozdíl oproti fašismu 20. století.

USA zažily neúspěch demokracie,
nikoli však její kolaps.

Naštěstí byl Trump také příliš líný, nezkušený a nepřipravený na to, aby se systematicky pustil do zavádění skutečné diktatury. Během svého prezidentství se méně staral o plánovanou činnost a program, ale především o uspokojení své permanentní a neukojitelné potřeby pozornosti a obdivu prostřednictvím příslušné teatrálnosti. Vše musel zveličovat jako „tu nejvelkolepější věc všech dob“ – ekonomickou situaci USA i čokoládový dort, který servíroval čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi v Mar-a-Lago.

Až do posledních týdnů Trumpovy vlády se zdálo, že ochranné mechanismy demokracie fungují stabilně. Instituce americké vlády zůstávaly relativně neporušené a státní správa do značné míry spolehlivá a odolná vůči korupci. USA zažily neúspěch demokracie, nikoli však její zhroucení. Druhé funkční období by však mohlo Trumpovi dodat natolik čerstvý vítr do plachet, že přejde k útoku na demokracii jako takovou. Republikánská strana, kterou přebalil do hesla „Make America Great Again“, nyní bezostyšně zkoumá, jak by mohla rozvrátit státy, kde ovládá veškerou státní moc. Ze států, které byly kdysi pluralitními demokraciemi, kde existovala alespoň nějaká šance na přesuny moci, se stávají režimy jedné strany, kde rozhoduje menšina obyvatel. (Reportáž Anne Applebaumové z Tennessee to názorně ukazuje).

Na Floridě si guvernér Ron DeSantis, Trumpův domnělý soupeř v boji o republikánskou prezidentskou nominaci, dělá ze svého státu testovací pole, na němž zkouší, jak si autoritářská hlava vlády může zajistit maximální výkonnou moc, pokud je rozhodná, vypočítavá a bez zábran. V mnoha ohledech již na úrovni státu dosáhl toho, co se Trumpovi na celostátní úrovni nepodařilo, protože nebyl dostatečně disciplinovaný a soustředěný. DeSantis tím zároveň poskytuje vzor pro další republikánské guvernéry, kteří chtějí následovat jeho příkladu.

Stejně jako republikáni ve státech, kteří jsou stále bezohledněji autokratičtí, by Trump druhé funkční období na federální úrovni učinil neskonale efektivnějším a účelnějším než to první. Rozsáhlá restrukturalizace státních správních struktur se již připravuje. Vládní úřady a aparát státní správy, které zdiskreditoval jako „deep state“, by byly vyčištěny nebo přeobsazeny podle politických kritérií a byla by také zavedena „odvetná opatření“, která slíbil svým nepřátelům. Teorie „unitární exekutivy“, kterou dlouho propagovali někteří republikáni, by se stala realitou v podobě bezuzdného autoritářství.

Poslední měsíce Trumpova prezidentství naznačily, co by znamenalo jeho druhé funkční období. Když kdysi loajální nohsledi jako generální prokurátor William Barr a ministr obrany Mark Esper dali jasně najevo, že nepřekročí hranici protiústavní vzpoury, Trump se rozhlížel po poslušných patolízalech, pro které tato hranice neexistuje. Jedinou vlastností, která by někoho kvalifikovala pro post v nové Trumpově administrativě, by byla naprostá oddanost vůdci.

Jinak než dřívější fašističtí vůdci, kteří podlehli válečnému kultu, Trump nadále nabízí usmíření diktátorům v zahraničí. Své vlastní zemi ale nyní slibuje něco, co se mnohem blíží diktatuře. Podle mého názoru to, co Trump nyní nabízí pro své druhé funkční období, a to, co bych popsal jako „izolacionistický fašismus“, který vstupuje nohou na již na začátku zmíněný práh. Až dosud by tento termín představoval protimluv, novum, pro kterou neexistuje historický precedens. Trump nadále odstřelí každou normu

Na rozdíl od předchozích fašistických vůdců, kteří podlehli válečnému kultu, Trump pokračuje v ústupcích diktátorům v zahraničí. Své vlastní zemi však nyní slibuje něco, co má mnohem blíže k diktatuře. V mých očích Trump tím, co nyní nabízí pro své druhé funkční období, staví nohu na práh zmíněný na začátku tohoto článku, což bych označil jako „izolacionistický fašismus“. Až dosud by tento termín byl protimluvem, novotvarem, pro který neexistuje žádný historický precedens. Trump však pokračuje v likvidaci všech norem.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Americký ekonom Daron Acemoglu vidí podobnost mezi americkým prezidentem Trumpem a Hitlerem takto: „Republikáni a Donald Trump přirozeně nejsou žádní nacisté, ale zneužívají to samé cítění, které využívali již nacisté. V 30. letech 20. století získali Němci dojem, že jejich instituce se nedokáží vyrovnat s následky hospodářské krize a prohlubují stagnaci Říšského sněmu.“

Christopher R. Browning je americký historik a emeritní profesor historie na Universitě v Severní Karolině.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Foto davu příznivců Donalda Trumpa na jednom z jeho politických shromáždění, Donald Trump, zdroje: IPG-Journal, autor: Christopher R. Browning, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]