„Takový úder by mohl vést k situaci podobné občanské válce“

Expertka na Rusko Sabine Fischer o budoucnosti Ruska, vlivu Kremlu v Evropě a ruském šovinismu

Motto:

Patriarchální struktury a hypermaskulinita jsou důležitými pilíři režimu.

​V roce 2001 pronesl Vladimir Putin v Bundestagu projev o integraci Ruska do Evropy a partnerství. Od loňského února vede brutální útočnou válku proti Ukrajině. Jak se mohla situace takhle otočit?

Nemyslím si, že je vhodné, aby se na tento projev stále tolik odkazovalo. Postoj, který Putin tehdy prezentoval, neměl o pár let později nic společného se skutečnou ruskou zahraniční politikou. Projev zazněl také ve zcela jiném historickém kontextu. Když se na ně podíváte přesněji, můžete vidět, že určité věci existovaly už tehdy: například velmi velký odstup od USA. Také pokus dát Německu jasně najevo, že budoucnost Evropy leží spíše na Rusku než na USA. Tento anti-transatlantický postoj je v tomto projevu jasně zřetelný. To je aspekt, který se v našem diskurzu a v kolektivní paměti zcela ztratil. Ve své knize popisuji ve třech pilířích kontinuální zostření toho, co nazývám ruským šovinismem:

Za prvé, agresivní nacionalismus a imperialismus v ruské politice, za druhé, sexismus a extrémní patriarchát a za třetí, autokracie. Tyto tři trendy se za posledních 23 let neustále a drasticky zhoršovaly. Velkou měrou přispěly k zahájení ruské války proti Ukrajině v roce 2014 a k úplné invazi 24. února 2022.

Kde konkrétně tyto tři pilíře v Rusku pozorujete?

Nacionalismus a imperialismus se projevuje především v zahraniční politice, zejména ve vztazích se sousedními státy. Ruská politická elita je posedlá myšlenkou, že Rusko jako hlavní velmoc v multipolárním světě má nárok na regionální sféru vlivu, ve které nastavuje a prosazuje pravidla. V této sféře vlivu je velmoc jediným aktérem, který má skutečný nárok na úplnou suverenitu. Toto je chování, které existovalo již v 90. letech, ale stalo se určujícím pro politiku Putinova režimu v roce 2000. Rostoucí sexismus přičítám mimo jiné neustálému zhoršování v oblasti práv žen a stále více diskriminační politice vůči lidem LGBTQI+. To se děje jak na sociální úrovni, tak na politické a právní úrovni.

Ženy a marginalizované skupiny
v rozhodovacím procesu prakticky chybí.

Příkladem je systematické zakotvení této diskriminace v ruském „právním systému“ prostřednictvím represivní legislativy, která je stále více systematicky využívána k vytlačování feministického a LGBTQI+ aktivismu z politické a sociální sféry. Ruský režim již v roce 2000 přešel na velmi pronatalistickou politiku, protože z pohledu tohoto velmi sexistického a patriarchálního režimu to byl údajně jediný způsob, jak vyřešit demografické problémy, kterým Rusko na pozadí transformační krize v 90. letech čelilo. Tento trend směrem k takzvaným tradičním hodnotám se masivně zostřil v letech 2011-12 po Putinově návratu do Kremlu. V ruské politice extrémně dominují muži. Ženy a marginalizované skupiny v rozhodovacím procesu prakticky chybí. Autokratizace je pilířem této šovinistické triády, která nevyhnutelně vyplývá z ostatních dvou. Protože nacionalismus a sexismus – nebo patriarchát – jsou samy o sobě autokratické. Když jsou sociální a soukromé vztahy takto strukturovány, pak je téměř nevyhnutelné, že i politické vztahy a politický systém budou vykazovat silné autokratické tendence. Nacionalismus a imperialismus, sexismus a autokracie spolu úzce souvisí, vzájemně se podmiňují a posilují. Produkují násilí – vnitřní i vnější.

Pravicově populistické evropské strany jako Rassemblement National a AfD udržují s Kremlem po léta úzké vztahy. Může se ruský šovinismus přes tyto strany dostat i do Evropy?

Ano, pravicově populistické a pravicově extremistické síly v liberálních demokraciích vytvářejí prostřednictvím svých ideologických přesahů s ruským šovinismem přístaviště a jsou vstupní branou do ruské politiky. To je krajně neliberální a protievropské. Je namířeno proti Evropské unii jako ztělesnění liberálního řádu a hodnot. Jde o systémovou hrozbu, která vyžaduje systémovou reakci. Pravicově populistické politické síly jsou kanály pro ruský šovinismus k podkopání liberálních demokracií a Evropské unie. Problémy a krize liberálních demokracií samozřejmě nezpůsobilo Rusko ani jiní, kteří nejsou přátelští vůči EU. Ale tito aktéři využívají těchto krizí k oslabení liberalismu a demokracie, které vnímají jako hrozbu pro sebe.

Rusko využívá ke své propagandě média, která míří přímo na mezinárodní, a především evropské publikum. Jakou roli to hraje v evropské perspektivě ve vnímání války na Ukrajině?

Tato ruská zahraniční propagandistická média hrají hlavní roli a nakonec – jak ruští propagandisté ​​jako Margarita Simonjan znovu a znovu velmi otevřeně říkali – jsou válečnou zbraní. V souladu s tím Rusko od roku 2000 stále konkrétněji a intenzivněji investovalo do médií jako Russia Today, Ruptly a Sputnik. Prostřednictvím těchto médií se dělají dvě věci: šíří se ruská propaganda a šíří se dezinformace. Jednak k šíření ruských propagandistických narativů, například o válce proti Ukrajině. Ale také ke zpochybňování /relativizování/ pravdy a objektivity. Velmi názorným příkladem bylo sestřelení malajsijského dopravního letadla MH17 nad Donbasem s téměř 300 oběťmi, na kterém bylo možné pozorovat, jak ruská propagandistická média ve velmi krátkém čase zveřejnila do světa tucty různých verzí této události.

Opravdu musíte vidět tato zahraniční propagandistická média jako zbraň v ruské
hybridní a informační válce.

Cílem této strategie je dosáhnout totálního zmatku, naprosté relativizace a zpochybnění každé formy pravdy. To je částečně docela úspěšné. Některé evropské společnosti jsou k tomu vnímavější než jiné. Například v Polsku budou mít mnohem menší úspěch než – bohužel – v Německu a dalších západoevropských společnostech. Důvodem je i to, že existují styčné body s pravicově radikálními a pravicově extremistickými politickými hnutími. Ruská propaganda je přebírána a předávána dál, a tak si jistě může připsat částečný úspěch. Online média a internet jako komunikační prostor jsou také tak důležité, proto EU po zahájení rozsáhlé invaze ruská propagandistická média zakázala. Stále jsou však snadno dostupné přes internet. A to je dělá mocnými, stejně jako ruští boti a trollové na sociálních sítích. Opravdu musíte vidět tato zahraniční propagandistická média jako nemilosrdnou zbraň v ruské hybridní a informační válce.

Pokud Rusko prohraje válku proti Ukrajině, co by se stalo se šovinismem v zemi?

Bohužel docházím k nepříliš optimistickému závěru, že šovinismus by i v málo pravděpodobném případě přechodu k demokracii nadále hrál v ruské politice významnou roli. Také ve společnosti, protože je ukotvena v politických postojích, vnímání a identitách. Je třeba předpokládat – jako tomu bylo v 90. letech –, že právě tyto postoje zůstanou účinné i po změně demokratického režimu. Vidím velmi silnou souvislost mezi vývojem ruské politiky a válkou proti Ukrajině. Svým rozhodnutím zahájit rozsáhlou invazi Putin spojil budoucnost svého vlastního režimu s výsledkem této války. A čím více se Rusko blíží ke skutečné porážce v této válce, tím nebezpečnější by to bylo pro jeho režim.

V knize identifikuji tři scénáře budoucnosti Ruska. Za prvé, kontinuita režimu: dokud bude tento režim u moci, nemůžeme očekávat, že se něco změní v ruské politice obecně a zvláště v agresivní a destruktivní politice vůči Ukrajině. Druhým scénářem je kolaps režimu, k němuž by mohlo dojít například v případě, že by Ukrajina dosáhla významných vojenských úspěchů, jako je průlom do Azovského moře nebo znovuzískání Krymu. Taková rána by mohla vést k velké domácí politické nestabilitě a možná k podmínkám podobným občanské válce v Rusku. Zahlédli jsme to během téměř 24 hodin Prigožinovy vzpoury. Ale i ve třetím scénáři, demokratickém přechodu, by se muselo předpokládat, že vzhledem ke způsobu struktury politické elity a společnosti by v Rusku stále existovali významní šovinističtí hráči. Šovinismus tedy zůstane bez ohledu na to, jak se země vyvine, ale to neznamená, že by se v případě přechodu k demokracii nemohl zmenšit.

Je německá feministická zahraniční politika správnou odpovědí na ruskou šovinistickou politiku?

Věřím, že tato válka zásadně změnila německou politiku. Celý komplex dodávek zbraní by byl až do večera 23. února loňského roku prostě nemyslitelný. Feministická zahraniční politika je důležitou reakcí na ruskou šovinistickou agresi. Začíná to tím, že feministická perspektiva ukazuje, jak zásadně je sexismus zakotven v ruském politickém a společenském systému. Že extrémní patriarchální struktury a hypermaskulinita jsou velmi důležitými pilíři tohoto režimu, jeho produkce legitimity a jeho násilí. A že sexismus je součástí agrese. Feministická perspektiva a pohled na gender, zejména soukromé vztahy, jsou nesmírně důležité pro včasné odhalení strukturálního násilí a jeho možných dopadů, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Protože pokud je hodně násilí na soukromé úrovni, pak můžete předpokládat, že to bude pokračovat i na úrovních jiných.

Nerovnoměrně zděděné struktury musí být přehodnoceny a změněny.

​Feministická politika může také významně přispět k vytvoření udržitelného míru na Ukrajině v budoucnosti: politicky, sociálně, ekonomicky. To zahrnuje začlenění žen a marginalizovaných skupin do politického procesu i účast celé společnosti na rekonstrukci. K tomu je nezbytný feministický pohled. Podle mého názoru musí být nedílnou součástí politiky. Nerovnoměrně zděděné struktury je třeba přehodnotit a změnit, aby znovu nevedly k násilí. To je ještě potřeba upřesnit v implementaci. Toto je teprve začátek, ale jsem ráda, že tato perspektiva nyní získává na síle.

Sabine Fischer je vedoucí pracovnicí výzkumné skupiny pro východní Evropu a Eurasii ve Science and Politics Foundation (SWP) v Berlíně. Dříve vedla projekt Veřejná diplomacie, EU a Rusko v Carnegie Moscow Center. Zaměřuje se na ruskou zahraniční politiku a vztahy mezi EU a Ruskem. Naposledy vydala knihu The Chauvinist Threat: Russia’s Wars and Europe’s Responses.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Vrchní velitel ruských ozbrojených sil Vladimir Putin na závěrečné fázi strategického velitelsko-štábního cvičení Centrum-2015 na Donguzském cvičišti, Prezidentská kancelář pro tisk a informace, zdroj: IPG-Journal, autorka: Linn Jansen, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]