Stále více zemí čelí platební neschopnosti a hrozí mezinárodní dluhová krize. Odpuštění dluhů by však nestačilo.
Exponenciální růst mezinárodních kapitálových toků, zejména ve formě dluhu, je jedním z velkých rozvojových úspěchů za posledních 50 let. Přesto ačkoli zahraniční půjčky hrály pro rozvojové země ústřední roli, jsou dvousečným mečem. Pokud jsou správně používány, mohou poskytovat vysoké výnosy, podporovat růst HDP a zvyšovat prosperitu zemí, které si půjčují. Když se však dluhy hromadí a břemeno splácení dluhu se zvyšuje, aniž by se úměrně zvýšila schopnost splácet, následky mohou být vážné až katastrofální.
Během pandemie covid-19 bylo například mnoho zemí konfrontováno s dramatickým nárůstem fiskálních požadavků, protože se zvýšily výdaje na veřejné zdraví a příjmy se snížily kvůli poklesu ekonomické aktivity. Silně zadlužené země se dostaly na pokraj platební neschopnosti, a dokonce i země s dříve udržitelnými veřejnými financemi čelily nebezpečnému nárůstu dluhové zátěže. Pokud je dluh vysoký a stále roste, může náhle nastat krize a může se velmi rychle zhoršit. Některé vlády sice podnikly kroky ke snížení svých vysokých úrovní dluhu a zavedly reformy k odvrácení potenciálních krizí, přesto náklady na obsluhu dluhu jsou v některých zemích tak vysoké, že smysluplné úpravy nejsou politicky ani ekonomicky prosaditelné.
Pokud je dluh vysoký a stále roste, může náhle nastat krize a může se velmi rychle zhoršit.
Za těchto okolností skeptičtí soukromí věřitelé prodávají státní dluhopisy těchto zemí za snížené ceny a odmítají další půjčky. Jakmile k tomu dojde a vlády nedostojí svým závazkům, jsou vyloučeny z kapitálových trhů. Následná hospodářská krize pak obvykle trvá tak dlouho, dokud se zemím nepodaří restrukturalizovat svůj stávající dluh, nezavedou politické reformy a neobnoví důvěru ve svou bonitu. Pokud soukromá společnost nedostojí svým závazkům, bude v rámci konkurzního řízení stanoveno, v jakém rozsahu budou odepisovány dluhy a jak bude rozdělen zbývající majetek společnosti. Naproti tomu neexistuje žádný obecně uznávaný právní mechanismus pro restrukturalizaci dluhu státního. Jakékoli řešení tedy závisí na dobrovolné dohodě mezi dlužným státem a jeho věřiteli.
V posledních letech, kdy desítky nízkopříjmových a středněpříjmových ekonomik směřují k platební neschopnosti, se stále více množí požadavky na oddlužení. Keňský prezident William Ruto nedávno navrhl poskytnout africkým zemím desetiletou „dobu odkladu“ pro platby úroků. Ve svém projevu na prvním africkém klimatickém summitu v Nairobi navrhl, aby rozvojové země přesměrovaly prostředky určené na dluhovou službu do investic do obnovitelných zdrojů energie. Tento a další návrhy na plošné oddlužení či platební moratorium trpí značnými nedostatky. Především jsou dluhy některých zemí z podstaty neudržitelné. I při náhlém oddlužení by jejich vládám chyběly zdroje na financování důležitých ekologických iniciativ. Bez dohodnutého plánu restrukturalizace a přístupu k dodatečnému financování by dovoz nezbytný pro výrobu a spotřebu byl výrazně omezen, což by vedlo k nedostatečnému využití kapacity a možné hospodářské stagnaci.
Návrhy na plošné oddlužení či platební
moratorium mají značné nedostatky.
V minulosti byla jednání o restrukturalizaci dluhu zdlouhavým, ad hoc procesem. Mezinárodní měnový fond by spolupracoval s dlužnickými zeměmi na posouzení nezbytných změn domácí politiky a úprav dluhu. Mezitím by státní věřitelé pracující prostřednictvím Pařížského klubu konzultovali se soukromými věřiteli a rozhodovali o vhodné strategii restrukturalizace.
Dnešní dluhová situace však představuje ještě větší výzvu. Aby bylo možné dosáhnout dohody o restrukturalizaci, musí být všem věřitelům poskytnuta stejná sleva. V opačném případě by někteří věřitelé obdrželi plné splacení, zatímco jiní by se museli smířit s výraznými odpisy, což by jistě neakceptovali. Čína, která se v posledních dvou desetiletích stala významným věřitelem, však odmítá vstoupit do Pařížského klubu. Namísto toho, přistoupila ke stejnému snížení jako ostatní věřitelé, trvá čínská vláda na plném splacení, což by vedlo k preferenčnímu zacházení s Čínou a prohloubení problémů rozvojových zemí se splácením dluhu. Nedostatek souhlasu tak zpozdil proces restrukturalizace dluhu. To způsobilo, že země jako Srí Lanka a Zambie trpí zbytečnými průtahy při řešení svých dluhových krizí, a to i poté, co se s MMF dohodly na klíčových politických reformách. Aby se předešlo a zabránilo velkému utrpení, musí mezinárodní společenství zavést postupy, které zajistí včasné a spravedlivé rozdělení zátěže mezi věřitele.
Pokračující hospodářské otřesy v rozvojových zemích zdůrazňují naléhavou potřebu vytvořit nový rámec pro restrukturalizaci dluhu. Světová banka nedávno odhadla, že 60 % nebo více zemí s nízkými příjmy je vysoce zadluženo a „vysoce ohroženo dluhovou krizí“. Kromě toho se s významnými fiskálními a dluhovými problémy potýká také mnoho zemí se středními příjmy, jako je Egypt, Jordánsko, Libanon, Pákistán a Tunisko. Pokud několik zemí nebude plnit své závazky v oblasti dluhové služby, budou se mezinárodní věřitelé zdráhat financovat další vysoce zadlužené země, což by mohlo vyvolat globální dluhovou krizi. Takový scénář by měl zničující důsledky pro ekonomiky s nízkými a středními příjmy i pro globální ekonomiku jako celek. Zpřísněním a urychlením procesu restrukturalizace můžeme předejít zhoršení špatné situace.
Anne O. Krueger je bývalá hlavní ekonomka Světové banky a bývalá první náměstkyně generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu. Dnes je profesorkou mezinárodní ekonomie na Johns Hopkins University School of Advanced International Studies.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Nový způsob splácení státního dluhu, James Gillray, 1786, zdroj: IPG-Journal, autorka: Anne O. Krueger, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.